DMD č. 20. pro 20. 4. 2012. Téma: Nástup!

“Pozóóór! Nááástup! Do dvojstupu!”
Hemžení.
“Tak co má tohle být! Všichni se správně zařadit!”
“Takže...” prohlížel si uskupení.
“Takhle by to nešlo! Každý, kdo je víckrát ať se laskavě sjednotí,” zaburácel. Nastal frmol.
“Dobře tak se zkuste seřadit podle času!” řekl. “Ať, sakra, víme, kdo je kdy na řadě!”
“1. měsíc, ano.” Pak mezera. “15 měsíců? ...to jako mezi nic nebude - takhle nikdy nezvítězíme!”
“Tak se zase rozdělte!”
Počet zúčastněných se zněkolikanásobil.
“Slušná účast na začátku... patnáct měsíců - další příspěvek,” mumlal, když prohlížel řady.
Záškrt, tetanus, dávivý kašel, obrna, žloutenka... Ty všechny tedy porazíme, ale co když se objeví noví...?!

„SETNĚTE jí hlavu!“ Srdcová královna vykvíkla tou nejhorší fistulí, jakou kdy Alice slyšela. Pár karet otráveně zamručelo, jiné protočily oči. Ale královna je královna, takže než se Alice nadála, předvedly karty úchvatnou vojenskou přehlídku. Nastoupily na malé nádvoří, obklopily Alice a mířily na ni kopími.
„Mám pocit, že tohle už ani není vtipné,“ povzdechla si Alice.
„Nebraň se, bude se mi to líbit,“ usmála se Srdcová královna vražedně. Alice tedy dál stála uprostřed nádvoří a nechala rozličné karty, aby se ji jedna za druhou snažily propíchnout. Marně.
Srdcová královna se smála, Alice nikoliv.
„Ne, vážně, konec. Tohle je debilní role-play.“

Brightonským vojenským táborem zazněla trubka. Stany se zavlnily, šavle zazvonily, přezky zacvakaly. Několik korbelů popadalo na zem. Červené kabáty se ze všech stran sbíhaly na travnatý buzerplac uprostřed ležení. Vojáci se spěšně a celkem disciplinovaně řadili ke svým oddílům.
Velitel se otráveně rozhlížel po nablýskaných zástupech.
Známé firmy, no jistě. U všech čertů rohatých, chlapi zatracení.
Některá důstojnická místa doslova řvala prázdnotou.
Doběhli pozdě, ještě se cestou upravovali. Rozcuchaní, nedopnutí, uválení.
Wickham na tom nebyl zdaleka nejhůř. Někteří se tvářili jako rozčepýřená kuřata, jiní se naopak ještě naparovali před kamarády. Lydia nebyla zdaleka jediná ze řetězu puštěná kozulena v okolí.

„Nástup na Babylon!“ vypískl Emmette v příšerné růžovo-zelené kombinaci,
když viděl Briana přichystaného k odchodu.
Haha, opravdu to vypadalo jako nástup na skautském táboře a Brian byl vedoucí.
Během chvilky odcházejí. Sleduju je a nechápu, jak k nim Brian přišel, on takový sexy elegán se tahá s takovými podivnými…
Ted je lůzr na první pohled. Emmette je ztřeštěný, výstřední, emoce stříkají… a Michael je dospělé ufňukané dítě.
Když jsem je moc neznal, myslel jsem, že to Brianovi kazí pověst, ale čím víc jsem je poznával, tím víc jsem uměl ocenit, jací přátelé to jsou. A on zas pro ně!

Všichni se shromáždili na náměstíčku a netrpělivě podupávali kopýtky.
Zima byla už téměř za nimi, jen ji ještě musí ze svého městečka pěkně vyklidit a udělat tak místo pro jaro.
Starostka vystoupila za řečnický pultík, aby pronesla motivační řeč. Všichni poslouchali a většina z nich cítila jisté napětí, nejspíš spojené s nadcházejícím jarem.
Ve všech ale hlodaly pochybnosti. Je toho přece tolik, co musí stihnout. I když se každý rok snaží ze všech sil, stejně se jaro opozdí. Protože někde zůstane závěj sněhu, nebo nepřiletí ptáčci, nebo nejsou probuzená zvířátka…
Pak se ale ozvaly hlasy vedoucích týmů:
"Winter wrap up..."

Hanna oficiálně nastoupila do služby onu zářijovou sobotu, kdy se ze slečny Taylorové měla stát paní Westonová. Opatrně se probírala kaštanovými prameny budoucí nevěsty a ruce se jí trochu chvěly. Byla neuvěřitelně šťastná a strašlivě nervózní. Stát se v osmnácti letech komornou z pouhé mladší služebné předčilo její nejdivočejší sny. Poslední měsíc chodila v patách komorné slečny Emmy, aby od ní odkoukala, co šlo, a zkoušela si česání na každém z ženského personálu, kdo se nechal. Přesto jí teď bušilo srdce a sponky padaly z ruky. Slečna Taylorová se na ni do zrcadla usmála. “Nebojte se Hanno. Spolu to zvládneme.”
Hanna je kanonická austenovská služebná, kterou doporučil pan Woodhouse budoucí paní Westonové "protože je to úslužné a zdvořilé děvče, které vždycky stiskne kliku opatrně a nikdy nebouchá dveřmi" :)

A/N: To jsem zvědavá, kdo to poznáte :-)
Vyrovnat, vypnout hruď... tělo dělá pohyby samo, kopíruje mého druha ve zbrani po pravé straně.
Mysl mi stále utíká k dnešní noci. Pořád jako bych cítil tu strašlivou bolest; to ale není ničím v porovnání s tím ostatním. Pokaždé, když zavřu oči, promítne se mi na víčka ten zoufale tázavý hnědý pohled, vyrazí mi po těle studený pot a srdce mi buší o žebra, tak tak že nerozerve modrošedou látku uniformy a nevyskočí mi z prsou ven.
To, co chci udělat, je čiré šílenství; přesto musím, nemohu jinak.
Naposled se zhluboka nadechnu, abych si dodal odvahy, a vystoupím z řady.
Fandom: Fráňa Šrámek: Raport

A/N: BJB jak vyšité, ale zároveň i taková symbolická tečka za hodinami filosofie, které pro mě dnešním dnem skončily.
Vysvětlivka: Lokuce = to, co je doslovně řečeno; ilokuce = to, co se za slovy skrývá; perlokuce = to, co se očekává od toho, kdo výrok slyší.
Písemná práce – Filosofie jazyka
1. Určete lokuci, ilokuci a perlokuci ve výroku: „Slečno, neznáme se odněkud?“
2. Vymyslete alespoň dva různé kontexty, kdy mohla padnout věta: „Nástup!“
1. Lokuce: Dotyčný se ptá, zda jsme se už někdy viděli.
Ilokuce: Dotyčný se chce pravděpodobně seznámit.
Perlokuce: Očekává se, že zareaguji podle toho, jestli o seznamování mám, nebo nemám zájem.
2. Vedoucí tábora zavolá: „Nástup!“
Rozzuřený sbormistr poté, co zpěváci opět začali zpívat o dobu později, zakřičí: „Nástup!“
---
Mohlo by se zdát, že jsem písemkami z filosofie vycvičená natolik, že mě žádné téma v DMD nepřekvapí.
Ale někdy ani připraveným štěstí nepřeje.

Špína. Zápach. Zima.
Utrpení. Bolest. Smrt.
Myslel jsem si, že to nebude tak těžké.
Jít sem pro mě byla otázka cti.
Způsob jak uchránit rodinu před nájezdy těch barbarů.
Možnost jak se pomstít za smrt bratří, za to co udělali našim ženám.
Nikdy mě nenapadlo, že to bude tak těžké.
Utrpení. Bolest. Smrt.
Křik. Nářky. Úpění.
Běhá mi z toho mráz po zádech. Ochromuje moje myšlenky. Nutí mě myslet na mrtvé.
Utrpení. Bolest. Smrt.
Jediný výkřik „Nástup!“ a moje srdce se zastaví. Krev v žilách zamrzne. Mysl se hroutí.
Představa dalšího boje je ochromující. Ale přesto zvedám meč a jdu.

Poznámka: Minerva. Navazuje na Památku na dny míru.
Otec stál na schodech, tvářil se přísně.
Ticho. Dokonce i matka přestala vařit a dívala se na něj. Thomas se celý scvrknul. Pryč bylo sebevědomí vítěze.
„Pojď ke mně mladý muži.“ Tichý autoritativní tón. Thomase nenapadlo odporovat. Postavil se do pozoru. Skoro jakoby nastupoval na skautském táboře. Chvíli se přetlačovali pohledem.
Mladík sklopil oči.
„Usmíříte se?“ ptal se, nerozkazoval.
„Ano, otče!“
„Lituješ toho?“
„Ano!“
Minerva musela otce obdivovat. Tak málo stačilo, aby donutil sebevědomého kluka litovat toho, co udělal.
„Posekáš zítra louku za vsí?“
„Ale…“
Dlouhý pohled.
„Ano.“
Otec pokýval hlavou a znovu se zavřel do pracovny, kde připravoval kázání.