DMD č. 20. pro 20. 4. 2012. Téma: Nástup!

Probudila ho jemná vůně šeříků. Protáhl se jako kočka, usmál se a pak otevřel oči. Ležel v krásné zahradě, ptáčkové zpívali a sluníčko ho hřálo po celém těle. Bylo mu dobře. Vzpomněl si na včerejší večer a chtělo se mu zpívat.
Probudil ho pronikavý smrad. Střeva se mu kroutila a zdálo se, že žaludek mu brzy vystříkne ušima. Hlavou mu běhalo stádo slonů a neznámá síla mu mačkala mozek. Světlo mu vypalovalo oční bulvy plné střepů. Vůbec si nepamatoval, co se včera dělo. Chtělo se mu umřít.
Podívali se na sebe.
Žlučoblij zaúpěl.
Vínopij se zazubil.
„Nedáš si decku bílého?“

Poznámka: Já vím, je to klišé, ale zoufale mě nenapadlo nic lepšího. To už i ta rodinná plemenitba byla inspirativnější :)
___
Přikradl se za roh starého nepoužívaného skladiště vojenské základny. Obezřetně se otočil, jestli ho někdo nesleduje. Vzduch byl čistý.
Vyhlídl si další místo, kde se schová, a nepozorovaně se k němu přemístil.
Cítil, že je blízko. Pravda tu na něj číhala, určitě někde za dalším rohem.
Po deseti minutách, kdy se plížil až ke svému domnělému cíli, to zaslechl.
„Vojíni, nástup!“
Opatrně se vyklonil, aby lépe viděl.
A to, co uviděl, ho naprosto ohromilo.
V řadě tam stáli stříbrně-šediví tvorové s velkou hlavou a černýma očima.
Zatajil dech. S očima navrch hlavy se k nim blížil.
A pak zazvonil budík.

Věnováno Lejdynce, jakožto zpětné poděkování za nejúžasnější přijetí, jakého se Spratkovi kdy dostalo. A za to, že viděla souvislosti. A že má ráda Eileen a Jane. Prostě, díky.
Existují probuzení, která si vysloveně vychutnáváte. Chodidlo vyklouzne zpod vyhřáté deky, zakrouží a líně zajede zpátky. Tělo sice tuší, že by se mělo hýbat, přinejmenším tedy protáhnout, ale nějak se mu nechce. Zatím nemusí. Může se ještě vyhřívat... Těšit se na snídani a první kafe. I taková probuzení existují.
Tohle není jedno z nich.
"TAK JEDEM, JEDEM! VYPADNĚTE Z TĚCH POSTELÍ, TADY NEJSTE U MAMINKY, HOĎTE SEBOU, VY PŘIZDISRÁČI! KDO NEBUDE ZA MINUTU NA PLACE, JE BEZ SNÍDANĚ!"
Sedmnáctiletý Miles, Armádní Spratek, pevně stiskne zimou drkotající zuby a roztřeseně si oblékne nátělník.
Tenhle nástup je jeho první. A bude hůř.

O Jacku Harknessovi by se dalo říct, že je mistrem improvizace. O svém citu pro záchranu situace tým přesvědčil mnohokrát. Stalo se to i tehdy, když v Cardiffu vypadla telefonní síť. Nefungovaly mobily, telefony ani plechovky s kouskem provázku, ale na rádiové vlny mimozemská buňka pozapomněla. Jack bez mrknutí oka zkombinoval zpětné zrcátko, vysílačku a několik metrů lepící pásky.
,Zabiju ho!‘ pomyslel si Ianto snaže se tuto příšernost zlikvidovat, ,Omlátím mu to o hlavu!‘
Lepidlo ze skla ne a ne dolů.
„Jacku?“ zahlásil do intercomu, „Nástup! Máš tady práci.“
Potom se škodolibě zasmál a hodil houbičku do kýble s jarem.

(4k)
„Nástup!“ řvala Thrúðr do lodního interkomu a brzy byla odměněna řadou rozespalých ksichtů.
„Co je?“ hudroval Magnar, ospalejší než ostatní.
„ALICE zachytila na palubě cizí formu života, nejspíš měňavce. Musíme to najít,“ vysvětlila valkýra naléhavě a její manžel přikyvoval od ovládacího panelu.
„Měňavec? To může stát tady a nic nepoznáme,“ namítl trpasličí hacker Bruno a zamyšleně si mnul vousy.
„Já bych se napil,“ plácl Nanuq, „třeba to pro něj bude jedovaté a problém se vyřeší sám.“
„Fajn,“ přikývla Thrúðr, „kdo chce víno?“
Přihlásil se jen Edvin a vzápětí byl dezintegrován dávkou ze tří různých paprskometů. Problém se opravdu vyřešil sám.

AN: Děsná blbost.
„Nááááástup!“
„Tak hele, sem tu, abych z vás udělal pořádný vojáky, jasný? Dobře vycvičený pro Lugbúrz, žádný elfí chcíplotiny! Začnem voštěpem.“
„Zgorge, ty blbče! Takle do tebe první tark udělá ďouru, kterou by prolít Vřísk..., ehm, nazgûl i s nosičem!“
„Až zjistim, kdo z vás použil mojí helmu jako nočník, udělám si z jeho zubů drbátko na záda, jasný? Jo, a podle hlášení sem pronik ňákej nepřátelskej zvěd. Buď je to elf nebo bojovník nebo trpaslík nebo jiná hnida. Cože? Jaký nejasný instrukce? Eště jeden blbej dotaz, mladej, a vyřídim si to s tebou, že tě ani Velký voko nenajde!“

„Jméno?“
„Yoda,“ pípl drobounký zelený chlapeček.
Úředník odškrtl jméno.
„Plášť, deka, lžíce …“
Vypočítával předměty, které fasoval nastupující Padawan.
Hromada v Yodově náruči narůstala.
„Osobní věci máš?“
Yoda ušatou hlavinkou zavrtěl.
„Budeš bydlet v dvě stě čtyřicátém patře.“
Následovala řada pokynů a nařízení.
„Rozuměl jsi?“
Yoda vykulil očička: „Já snažil se.“
„Jdi, tvůj Mistr tě očekává.“
Šoural se chodbou k výtahu.
Zachvátila ho tíseň.
Stesk po mamince, po domově.
Usedl do výklenku ve zdi.
Zašátral v pláštíku.
Vytáhl maličkého zeleného medvídka, jehož pomocí Síly před úředníkem skryl.
„Neboj, příteli,“ polkl slzičky. „Jedno vím určitě, v tomto domě my dlouho nezdržíme se.“

Jako každé dítě milovala hvězdy, často zvedala oči k obloze a uvažovala, jaké by bylo podívat se na Zemi z výšky. Jako téměř každý dospívající odložila své sny do tajné přihrádky a nechala svůj život ubíhat přízemnějším směrem. Vždyť učit děti je tak krásné a přínosné povolání! Pak vyhlásili program Učitel ve vesmíru a ona uchopila příležitost za pačesy. Porazila 11000 jiných kandidátů a stala se specialistkou pro užitečná zatížení. Pravda, znělo to trochu směšně, ale splní si svůj sen! Už za chvilku se stane prvním vesmírným cestujícím, bude učit děti z oběžné dráhy…
„Posádka raketoplánu Challenger, nástup!“
Bylo 28.1.1986.

Proboha ne! Už zase! Ať už se probudil z příjemného snu nebo z noční můry, vždy cítil nepříjemný uzel v břiše, který dělala jeho střeva strachy. Proč? A tohle mu dělá ten, který si říká jeho nejlepší kamarád! Často se probouzel dříve a v úzkosti čekal, až to přijde, i když každá částečka jeho těla se toužila schoulit před krutostí tohoto světa do klubíčka a ještě se ponořit do hlubin spánku.
Bob byl ale neúprosný.
„Vstávat a cvičit!“
Proboha ne! Už zase! Proč tak brzo, když bychom mohli spát ještě dvě hodiny?
Vlezlo to ke mně. „Maminto, jdeme do štolty!“

Pomalu otáčela listy.
Nebyla jen tak ponořená.
Žila tím Příběhem. Celým životem.
Každý krok, nadechnutí i prohra.
Byl i jejím.
Krokem, nadechnutím. Prohrou.
Vepsaná smrt.
Byla rozmazanou šmouhou u oka, trošku vlhkým kapesníkem.
Proklínáním, zoufáním a snad i pochopením. Odpuštěním.
A zase dál, s každým listem blíž konci.
Chvílemi bez dechu, přes stránku, přes celou kapitolu.
Chvílemi zadýchaná, zasněná.
A potom...
Konec.
Epilog.
Listy zavířily vzduchem.
Knížka skoro uctívaná byla prokletou.
Chvíle vzteku promlouvaly hlasitým hlasem do okolí.
Jenže co potom.
Zapomenout?
Na život?
Co dál?
Nevnímala vzdálený, skoro neslyšný šepot.
Tichým hlasem rodičů, o nástupu puberty. Nebo o konci?