DMD č. 20. pro 20. 4. 2012. Téma: Nástup!

A/N: Tento pre-slash laskavě věnuji těm, kteří slují jménem Silent (a někdy i Loud) Victorians. Pro Tyto Alba a hidden_lemura. Hádat můžou samy. A odkud a komu jsem ukradla název je asi dost očividné.
****
Po divadle.
Hluboká noc.
Ideální.
Koněspřežka. Konečně.
Brrrrr! Zmrrrrrznu!
‚Nástup, drahý lorde,‘ broukne a chytí mne za ruku. ‚Kam vás mohu odvézt?‘
Do pekel a do nebe, a nejlépe kamkoli.
Nevinným pohybem mi přitahuje ke krku límec pláště.
Ledový! Zahřeji tě, Princi.
Samolibý úsměv mu svítí až v očích a cukají mu koutky.
Parchante.
Ale já umím být taky prevít, když chci. Krásný prevít.
Však ty zazpíváš, Princi.
A pak budeš Šťastný.
Přisouvám se blíž a lehce ho chytím pod krkem.
Zachvěje se.
Cítím to.
Cha!
‚Kontrola jízdenek,‘ zavrčím mu do ucha.
Aaaaah!
Jedeme až na konečnou.
Snad nikdy nedojedeme.

Varování: Druhá světová válka a (zatím) nekanonická postava
Válka je vítězná, armáda zaznamenává četné úspěchy, o nichž jsou občané v zázemí denně informováni, jenom vojáků se poslední dobou nějak nedostává.
Německo pochybovačně pozoruje holku zápolící s vozíkem plným kovového šrotu.
„Mám pro tebe bojový úkol,“ oznámí jí. „Neuposlechnutí rozkazu bude...“
Děvče se široce usměje: „Hlásím se na východní frontu.“
Německu se v hlavě rozeřve siréna.
„Ne.“
„Balkán taky není k zahození.“ Její úsměv je ještě nepříčetnější.
„V žádném případě.“
„Takže Francie?“ pročísne si vlasy s ledabylou elegancí.
„Itálie,“ odsekne Německo.
„Českoslo‒?“ vyhrkne Itálie a přestane na ni mířit, což je milé.
„Aby bylo jasno, právě jsi mě zajal.“

Poznámka: naznačena sexuální scéna
Existuje poloha, která znásobuje působení omamné látky a urychluje nástup jejího účinku.
Potáhni si. Zavři oči. Zakloň hlavu. Cítíš to mravenčení?
Kousni si. Zavři oči. Zakloň hlavu. Cítíš tu slast?
Dej to na plný pecky. Zavři oči. Zakloň hlavu. Pozor ať nezakopneš. Cítíš tu sílu?
Kopni to do sebe. Zavři oči. Zakloň hlavu. Bacha ať nesletíš ze židle. Cítíš ten plamen?
Zmáčkni spoušť. Zavři oči. Zakloň hlavu. Jen ať se ti nepodlomí kolena. Cítíš to mrazení?
„Zavři oči... Udělej se... Jen přitom – “
Pád bezvládného těla na podlahu vedle postele nezněl moc dobře.
„ – nezakláněj hlavu,“ dořekl jsem vcelku zbytečně a zaklel.

Jedno odpočinkové drabble, bez špetky invence popisující jeden málem-průšvih, co se mi kdysi skutečně stal.
Rozepínám košili kostýmu a pohodlně se usazuji v hledišti. Pozoruji konkurenci na taneční soutěži – my jsme na řadě až jako šestí, takže tak čtyři skupiny uvidím, než se přidám k ostatním poblíž parketu na rozcvičení, poslední domlouvání a nějaké ty hecovací řeči.
Třetí skupina právě dotančila (mám ještě čas), moderátorka jí děkuje a zve na parket… nás? Jak nás?! Do háje!
Pak mi to došlo. Byl jsem nějakou dobu v šatně a tehdy stihly odtančit první dvě skupiny.
Na parket to je pořádný kus, běžím, s omluvným „bacha, tančím“ skáču sedícím přes hlavy. Mezi kamarády dorazím s prvními tóny hudby.

„Nezklamu vás, pane,“ ujišťoval horlivě.
„To ani nemůžeš… Já od tebe totiž nic neočekávám,“ odpověděl s pobaveným úsměvem, který zůstal nepochopen.
……………….
„Řady vyrovnat!“ zavelel nadšený Frank.
„Prsa vypnout…“ pokračoval neméně nadšený Hawkey.
„Sklapni!“
……………….
„Oni to sabotují… To není fér, Margaret, nemají ani kousek vojenské disciplíny,“ stěžoval si téměř plačky Kuní ksicht.
„Ty můj chudáčku,“ chlácholila ho a navyklým způsobem hladila po zádech.
„Myslí jenom na zvrhlosti…“ pokračoval ve výčtu křivd.
„Jistě,“ zavrněla a přivinula se blíž.
……………….
„Co myslíš?“ zeptal se Traper.
„Ještě pět minut,“ usoudil Hawkey. „Ať ho Šťabajzna stihne pořádně rozparádit…“
„Checht… Pak to bude ten pravý přepadový nástup…“

„Pán Frodo, vydržte,“ šepol Sam. „Už to nie je ďaleko, GPSko už nepotrebujeme.“
Priamo pred nimi sa viditeľne týčila Hora Osudu.
„Ale tí skřeti,“ zaševelil. „Sú všade...“
„Nejako sa tam musíme dostať. A dostaneme sa. O malú chvíľu ten prsteň zničíme a vy sa oslobodíte.“
„Sam...“
„Pst...“
„Nástup, vy banda lenivá!“ zahulákal jeden výnimočne škaredý skřet. „Pán si vás volá!“
„Zase nejaká vojenská prehliadka?“ zabrblali viacerí a s nechuťou sa zviechali zo zeme. „Alebo snáď ďalší boj?“
„Ale prd... neviete koľkého je? Dnes je dvadsiateho, budú sa rozdávať sociálne dávky...“
„Tak to áno!!!“
„Vidíte, Frodo? Šťastie sa na nás usmialo...“

Doufala jsem, že se tomuhle vyhnu, ale tohle téma si o to řeklo... časově mezi Bouří a Prosbou
----
Od okamžiku, kdy se palubou rozlehlo řinčení bubnu uplynulo jen několik minut. Těď už byl každý na svém místě. Harris zachmuřeně sledoval nepřátelský dvojpalubník. Starý Hawkins zkušeně udržoval směr. Ani při vyhlídce na boj se nevzdal své fajfky. Ben Harvey a ostatní střelci se krčili v koši. Muškety nabité. Čekali jen na rozkaz. Sto šestasedmdesát mužů do půli těla vysvlečených a se šátky omotanými kolem hlav vyčkávalo na dělové palubě. Chystali koule, ucpávky, nabijáky. Plavčíci nosili náplně s prachem. Vše probíhalo klidně. Jako by se jednalo jen o nějaké cvičení. Přesto se v zatuchlém vzduchu vznášelo napětí. Tentokrát boji neujdou.

Král Karl si svůj nástup na trůn představoval jinak. Jako manžel nejstarší dcery krále byl ten nejvhodnější kandidát. Akorát to trvalo moc dlouho. Zatím vládnul pouze nejvýznamnějšímu vévodství, které získal smrtí otce před osmnácti lety.
A teď si jeho švagr Jason dělá nároky na trůn a tvrdí, že bude vládnout lépe než on. Ten cizák! Tvrdí sice, že je „významný“ šlechtic ze sousedního Tristenolu, ale to neznamená, že se může povyšovat nad rodilého Aldormského vévodu. Jen co předložím svůj dokonalý rodokmen, rada mě jistě podpoří proti cizákovi.
Byl si tak jistý svým nárokem, že si nevšimnul zástupu vojáků pod hradbami.

(někdy za druhé světové)
„Nástup!“
Ztichlou leteckou základnou se nesl burácivý hlas velícího důstojníka a v momentě bylo všude slyšet vzrušené překřikování jednotlivých letců. Zběsile pobíhali sem a tam, soukali se do uniforem a hledali své boty. Ti šťastnější z nich neměli na tkaničkách v praxi uvedenou příručku o uzlech a jejich efektivním užití.
Leandros vyběhl z pokoje jako poslední. Opět. Ještě ve dveřích se na sebe podobně jako jeho kamarádi RAFani pokoušel natáhnout kalhoty a nazout si za chůze boty. Uniformu měl pomačkanou, čepici někde pozapomněl, ale pro teď se tím nezabýval. Spěchal.
Ještěže ubytovna telegrafistek byla k místu nástupu blíž než kasárny.

Jsem v klidu v kasárnách, když někdo zařve „Nástup!“ Škubnu sebou, rychle se začnu oblékat, spodky, kalhoty, košile... Kanady, kde mám kanady??? Obouvám se, vyletím ven jako střela. Zařadím se do zástupu.
„Pozor!“ Narovnám se.
„Pohov!“ Pokrčím koleno.
„Vojáci, před pěti minutami,“ začne velitel s vážným výrazem a tváři, „jsem obdržel zprávu přímo z velícího štábu, že se na Prahu řítí nepřátelská raketa. Naším úkolem je evakuovat Prahu...“ hlas se ztratí v náhlé ráně. Třesk! Cuknu sebou.
Otevřu oči. Ozve se ženský hlas: „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice, Florenc...“ Sakra, zase jsem usnul v metru!