DMD č. 20. pro 20. 4. 2012. Téma: Nástup!

Ivy se vidí na scéně, reflektor ji jemně osvětluje, blond vlasy se stáčí po stranách. Marilyn Monroe.
The music starts playing, it’s the beat of her heart saying „let me be your star.“
Najednou se jí zmocní třes a nechá představu pominout. Ivy nasype do hrsti několik prášků a polkne je. Nemůže se přece nechat zničit. Nedovolí jim to. Půjde tam a bude skvělá. Respektive bude profesionální, protože skvělá být nemůže.
„Holky, za pět minut!“
Kývne a snaží se soustředit. Jenže je strašně těžké si to na jevišti užívat, když jste jen v company. A když Karen Cartwrightová je Marilyn.

Major Haluška sa prechádzal pred nastúpeným družstvom. Nebol spokojný. Od vyhlásenia poplachu do akého takého nástupu uplynula skoro polhodina.
„Vy tam vzadu. Kde máte topánku? Keby bola vojna, dal by som vás zastreliť.”
Vojak Čilipan sa rozplakal a posadil sa na zem.
„Ten je úplne blbý,” ozvalo sa spomedzi vojakov. „Ak vydrží, stane sa minimálne plukovníkom.”
Major si to nevšímal.
„Ale nikto z vás vojnu nezažil. To sme strieľali boľševikov, teda čo to trepem, nemcov samozrejme.”
Zasnil sa. Spomínal na dobu, keď ešte velil skutočným vojakom.
Po chvíli sa spamätal a povzdychol si.
„Čo bolo, to bolo, terazky som majorom.”

Když Doctor zničil Avevinu totalitu, zavřel její členky do zapadlé místnůstky v útrobách Tardis.
Upřímně – tu místnůstku nenáviděl. Ještě upřímněji – k smrti se jí bál.
Proto se mu teď klepala ruka, když tichounce klepal na dveře.
„Ehm… dámy? Nástup?“ špitl.
Rozzuřené pohledy se do něj zabodly jak oštěpy.
„Co zas chce?“
„Beztak potřebuje zavázat kravatu.“
„Nebo má roztrhaný ponožky.“
„Nebo timelordí rýmičku.“
„Pověz, žes zas někde rajzoval a nevzal si šálu?“
„Ale ta byla čtverky…“ zaprotestoval, ale hned se vzpamatoval. „Jen jsem vám chtěl říct, že vás propouštím zpátky na Zem,“ zadeklamoval.
„Radši obětovat planetu než tohle…“ dodal velice tiše.

Anna věděla, že už by dávno neměla plakat. Zdravý rozum jí velel vzchopit se, jít dál. Byla to ale věc, ve které odmítla svůj (i cizí) zdravý rozum poslechnout. Realita se příliš často rozcházela s jejími představami a potřebami, a příliš mocně se vkrádalo, co by, kdyby...
Frederick věděl, že by to už dávno neměl takhle prožívat. Bylo nerozumné chovat vzpomínku na někoho, kdo pravděpodobně dávno zapomněl. Jistě je vdaná za někoho perspektivnějšího. Ale pokaždé, když vyplouval na moře, cítil, že Anna tam někde je a on ji opouští. Cítil se vinen.
K čertu s tou bláhovostí. "Zavelte nástup!" poručil.

Poslouchají na slovo. Reptají, brblají, potajmu si šeptají – všechno slyšíš, i když jim někdy nerozumíš. Ale vždy jsou tam, kde mají být, přesně na čas a přesně po čas, který jim je vymezen.
Šrapnel. Bonbónek. Bezejmenná sedmikráska. Bouře. Konec. Začátek. Míč. Barvy. Duha. Slunce. Déšť. Když se podívala z okna… Podíváš se na hodiny. Jsou čtyři, venku je ještě tma. Zavřeš oči. Poznámkový blok. Nejdelší kniha. Gumička na poušti. Zelený kámen. Jeden nový komentář…
Rozhodneš se, že se zítra před spaním nesmíš zapomenout pomodlit ke svaté Glorii. Noční můry o drabble totiž spočívají v nastoupené armádě témat nenapsaných do půlnoci.

„Nástup!“ Zvolal učitel tělocviku. Všichni žáci ze třídy 7. A se tedy zvedli a šli povinně nastoupit. Jako obvykle se to nemohla obejít bez pošťuchování, pár chlapeckých poznámek na dívčí pozadí a stěžování si na to, s čím je bude tělocvikář mučit tentokrát. Když byli všichni v klidu nastoupeni, tak tělocvikář pronesl několik obvyklých frází, všechny si je přepočítal a jal se do vysvětlování toho, co budou dělat dneska.
„Takže moji milí žáčci, dneska se vrhneme na gymnastiku!“ Pronesl zvesela učitel.
„Néééé,“ ozvalo se sborově.
„Ale vždyť na ní není nic špatného! To já jsem ve vašem věku gymnastiku miloval!“

Sherlock seděl u stolu na kterém byl položený úředně vypadající list papíru.
Lokty opřené o desku, prsty spojené, nezaostřený pohled.
John vešel do pokoje s obvyklým ranním zíváním a protahováním.
"Káva je v konvici, čaj na stole, ničeho jiného se raději nedotýkej," varoval ho nepřítomně detektiv.
Doktor se s koflíkem kávy uvelebil v křesle. Trochu probuzeněji se dotázal:
"Máme nový případ?"
Odpověď nedostal, a tak se rozhlížel. Uviděl roztrženou obálku uprostřed koberce. Zaostřil na ni.
"Ten dopis byl pro mě!"
"Zajímalo mě, co ti píšou Médicins Sans Frontières. Prý by tě využili v Keni. Neřekl jsi mi, že chceš odjet."

Cílovníci v grónské zemi napjatě očekávají wagón klád z Filipín. Už, už uvidí lokomotivu zdobenou erbem, na němž mává křídly ibis. Leč není jim přáno čekat v poklidu. Qílí orkán, rve z jasmínu bílého každý lupíneček. Kácí se i mohutný akát, na koleje padl trám. V hrachovině výsměšně krákorá rarášek. Špatně vyučený strojvůdce vypadl z mašiny. Ó náš pane! Jen v dálavě Ýgor mává, vlak chvátá k nám sám!
Spěchejme! Ó náš pane, spěchejme!
Z obrazovky promlouvá známá žena. „Je sobota, vítejte u zpráv. Železniční dopravu zastavila blýskavice, kterou si ani učený Xénokratés nedokáže vysvětlit. Papírníci se nedočkali potřebného dřeva."

To, že Martha Jones přestala s Doktorem cestovat, jí divných snů nezbavilo. Třeba tenhle: Je v Praze, ve městě, o kterém pořádně ani neví, kde je, a už vůbec nezná řeč, kterou se tam mluví. Pronásleduje jí hejno Daleků. Vbíhá do metra. Sbíhá eskalátor v naději, že chytne vlak dřív než oni. Vlak je ve stanici, avšak Daleci vykřiknou: „Ukončete nástup!“ Dveře se zavřou. Konec.
Střih o filmové políčko zpět: Ozve se pouze „Ukončete nás...“ a pak již na ně muž s rozčepýřenými vlasy míří svůj sonický šroubovák. Bzučivý zvuk. Potvory náhle zmizí.
Martha nic nechápe, ale úlevně si vydechne.

(Pozn.: drabble navazuje na tuhle scénu :) )
Probudily nás zvuky. Slyšel jsem, jak Adam fňuká a noruje pod deku, zatímco Bernadette na něho syčí aby koukal kurva vstávat.
„Co se děje?“ zamžoural jsem. Bernadette ukázala na okno. Já tam viděl jen australskou noc, ale ona měla lepší oči.
„Jsou tam.“
„Kdo?“
„Domorodci. Maorové.“
„Už ne, proboha!“ ozvalo se zpod deky. „Felicie už dneska nevystupuje. Je unavená!“
Otevřel jsem okno.
„Víte o tom, že jsou tři hodiny ráno? Dámy se musí vyspat!“
Ze tmy svítily rozzářené půlměsíce úsměvů domorodých obyvatel. Vzdal jsem to.
„Ale naposled!“
Půlměsíce se nadšeně rozkývaly nahoru a dolů.
Povzdechl jsem si.
„Holky..? Na scénu!“