DMD č. 15. pro 15. 4. 2025. Téma: Manipulační jízda

Myšlenky a obrazy mu hlavou vířily jako vlak, který projíždí zastávkami bez zastavení. Pocit vnitřního pnutí se dral ven z jeho hrudi, tak bolestně, že se mu chtělo křičet.
Potřeboval to s někým sdílet, někomu to předat, ale měl jen své obrazy. Zuřivě nanášel barvu a črtal linie, někdy v plenéru, ale často po paměti.
Když došla plátna, maloval nový obraz přes starý.
Muselo to ven, jinak by si ublížil.
Dávno se z období, kdy překypoval nápady a fantazií, vytratila bujarost a nadšení. Zůstávala jen urputná potřeba vykřičet svou nekonečnou bolest světu.
A dny prázdné jako okna vlaku bez cestujících.

Twentynine Palms. Celkem výstižný jméno pro zaprášenou osadu na kraji pouště, kde bys napočítal víc oškubanech palem než baráků, a to jich ani nejni deklarovanej počet.

Lidi sem přišli zapomenout a začít znova; měli jen o málo víc než nic, ale věděli, co má v životě skutečnou cenu: voda, kus stínu a dobrej soused.

Ve 38. poprvý přijel Johnie se svým omnibusem přestavěným z náklaďáčku a začal vozit: pasažéry i náklad. Zlatokopům krompáče i výdřevu, paničkám šaty z katalogu, farmářům slepice.

V širokým okolí Johnieho znali a vítali.

Prej za ty roky v poušti najezdil víc než sedm milionů mil.

Ten týpek jí snad musel něco hodit do pití, jinak to nebylo možný. Překvapil ji na záchodě a nenechal se odbýt. Nicméně se blížilo ráno, a bylo na čase se pohnout.

Vypotácela se z nonstop baru a vydala se pěšky domů, převléknout se na další směnu. Byla na sebe hrdá. Došla by do práce včas, i kdyby měla lézt po čtyřech. Po pár desítkách metrů kolem ní krokem projela tramvaj a zastavila na světlech.

Opilcova odvaha ji přiměla vytáhnout služební průkaz a nalepit ho na okno řidiče.

Tramvajačka se nakonec nechala ukecat. Horká chvilka v kabině za změnu trasy stála.

Už zbývala jen zastávka do konce, a Kara nevěděla, co dělat, až dojedou. Ano, vzala Alici pryč, ale to byl jen začátek. Kam dál? Musí někde přespat, ale co když je autobus vyhodí na kraji města?

I když… Počkat. V autobuse byly samy, na autech šlo zapnout manuální řízení, a AX400 umí řídit…

„Alice? Počkej chvíli tady. Půjdu něco zkusit.“

Digitální zámek od kajuty řidiče Kara je vyřadit ze hry. Vlezla dovnitř, a přeměnila mód autobusu. Chopila se volantu. Takhle najde nocleh rychleji.

„Karo? Co to děláš? Kradeš ten autobus?“

„Ne,“ i když… „jen pojedeme na takovou malou, manipulační jízdu.“

Setmělo se. Snažím se zapnout světla. Nejdřív marně, po chvíli se ale rozsvítí nevýrazným skomírajícím světlem. Jedu dál. Sleduji ostatní vlaky, jak jedou za mnou, vedle mě i přede mnou. Jsou všude. Některé zastavují, aby připojily další vagony, nabrali cestující nebo posádku. Ale já ne. Nepotřebuju další posádku. Nepotřebuju cestující. Dveře zůstanou zavřené.
Pořád je tma. Bloudím po nekonečných kolejích. Zatáčím, obracím se, vracím se zpátky. A pak to stejné ještě jednou. Nebo ne? Trochu se v tom už ztrácím.
Něco mi stojí v cestě. Snažím se zatroubit. Varovat je, ať se drží dál. Ale bez výsledku.
Nabourám? Kdo ví?

Zírala jsem na knihovní papírek. Datum bylo asi měsíc před dědečkovou smrtí. Číslo výpůjčky a především název knihy - Manipulační jízda - mi vůbec nic neříkalo.

„To si půjčil děda?“
„Nevím jistě, ale je na jméno E. Gray." Takže ano, pokud jsme neměli v rodině někoho se stejnými iniciálami.“
„O čem ta kniha je?“ zeptala jsem se pomalu.
„To nevím. Můžeme se po ní v knihovně podívat.“
„Tak jo, zítra tam zajdu." Přitakala jsem.

Dalšího dne jsem se vzbudila brzy. Našla jsem, že v knihovně mají otevřeno od osmi, a chtěla tam už být.
Byl v tom háček. Děda tuhle knihu nevrátil.

"Jste Hubert?"
"Co?" starý muž se otočil. Mluvila na něj dívka. "Kdo?"
"Sledovala jsem vás."
"Cože? Chopte se jí." Muž a žena ji okamžitě chytili za ramena.
Helga se zasmála. "Až se klec odemkne? To stále používáte tuhle starou frázi? Vždyť většinu už jí ani nemůže rozumět."
"Ticho." Hubert si ji sám chytil pod paží a táhl k nenápadným dveřím. Otevřel a vhodil ji přímo do malého vozíku. Poté sám nasedl. Vozík se rozjel. "Co o tom víš ty?"
"To by vás zajímalo..."
"Okamžitě mi odpověz."
"Ještě chvíli počkejte."
Vozík se zastavil.
"Výborně, přesně tady s vámi chci mluvit, Huberte."

„To bude jízda!“ žďuchli jsme do sebe s Matesem.
Zrovna jsme se v lehátkové místnosti učili prokřupávání zad, takzvané manipulování.
Konečně! Po prváku plnym teorie!
Prokřup sem si prsty.
S kym začít?
S Terkou?
Tvořili sme dvojici celej prvák, ale... Co když jí ublížim? Tak sem se dohod s metráčkem Rosťou, aby zaleh jako první a skočil sem na něj jak dlouhej tak širokej!
„Ugh,“ zasoptěl.
Teď byl na tahu on...
Pracky jak lopaty, tak sem prozíravě zatnul břicho že to bude míň bolet a odvrátil zrak,... a tam?
Terka!
Na lehátku s Matesem...
Hajzl!
Taky jí balil!

Zabolelo to…

Den otevřených dveří v pekle se vydařil výborně. Marketingoví poradci si dali záležet, však jich peklo mělo k dispozici nepočítaně.
Nejdřív adrenalinový zážitek, sešup po skluzavkách a důlních vozíčcích. Dole potom zábavné exkurze pořádané zasloužilými pekelníky. K tomu bohaté doprovodné programy. Soutěže o klenoty z pekelných pokladů (švindlování povoleno). Setkávání se slavnými hříšníky s možností autogramů. U ohňů jela divoká diskotéka. Alkohol všeho druhu tekl proudem, k tomu různé ďábelské tousty, guláše, omeletky a bifteky, propečené i krvavé. A pro osvěžení teplá koupel v kotlích.
Návštěvníci čerty poznali zblízka, už nedali na nějaké pomluvy a provždy odmítali nějaký laciný antisatanismus.

Bedřich je lidumil. Od hudebního festivalu uprostřed lesů, styl nástup jen předními dveřmi, vyjíždí se zpožděním – ze tmy se šourají další a další toužební cestující. Bedřich jim vyhoví, Bedřich je formát.
Když vidí, jak z předávací zastávky odjíždí rozjezd, ví, co musí pro své lesní ovečky udělat. A udělá to rád. Bedřich miluje rychlost.
„Nevystupujte, doženeme ho,“ zahlásí, za všeobecného veselí nahodí služební jízdu a vyráží.
Autobus skáče temnotou jako USS Discovery myceliální sítí a rozjezd předežene. Na další zastávce jako pastýř předá dav na další šťastnou cestu.
Bedřich je lidumil. A lid miluje jeho. Dopravním předpisům navzdory.