DMD č. 15. pro 15. 4. 2025. Téma: Manipulační jízda

„Evelíno, víš, proč jsme tě pozvali?“ uvítali ji tři nejvýznamnější čarodějové.
„No… ne…“
„Postupuješ rychle, nejrychleji ze všech studentů. Proč myslíš?“
„Mám… talent?“
„Správně. Ale tvá magie je nesmírně silná, uvědomuješ si to?“
„Asi ano…“
„A víš, že veškerá magie závisí na krystalu pod Citadelou? Bez něj by žádná nebyla.“
„Opravdu?“
„Jenže aby vydržela, je třeba jednoho z nás. Toho nejsilnějšího. Musí se spojit s kamenem…“
„Jako já? To ne!“
„Můžeš být nebezpečná sobě, tvé rodině. Takhle bys je ochránila…“
„Ale…“
„Přemýšlej. Chceš mít na svědomí své dítě?“
Byla to pořádná manipulační jízda a Evelína neměla šanci z ní vystoupit…

Chiméra přišla o košové ráhno a čnělku. Lanoví měla potrhané. Na hladině seděla hluboko, přestože kapitán Grenville nahnal k pumpám každého, kdo měl dvě ruce.
Parta lodníků pod dohledem pana Chapmana nakládala do člunů lana a kulatiny.
Dopolední hlídka se chýlila ke konci, když naložené čluny konečně odrazily.
První se vrátil člun pana Miltona.
„Madam, kapitán Grenville se poroučí a prosí, jestli bychom mu nepůjčili lodního tesaře.“
Kapitán Grenville svůj požadavek formuloval jinak. Mladý důstojník se však zdráhal jeho slova přesně interpretovat.
„Vyřiďte kapitánu Grenvillovi, že tesaře nemůžeme postrádat.“
Nenechá své lidi využívat bezohledným nýmandem, co se o loď nestará.

Pamětnice sokolských sletů, papežských kázání a sametových revolucí se v posledních letech stala spíše kulisou pro pikniky s proseccem a venčením designových psů. Místo burácení davů tu slyšíte poštěkávání s láskou vychovaných čivav.
Ale nebojte se, Letná nezahálí!
Po éře veganských festivalů a kurzů pletení z recyklovaných sáčků přichází nová vlna!
Na scénu s burácením motorů vjíždí nablýskaný vůz.
Hranatý čestný předseda s thymolinovým úsměvem zdraví dav.
„Jedině my vám ukážeme, jak vypadá pravá jízda! Pěší a ekologové ať jdou pěšky. Jsme s vámi. Letná zase na plný plyn!“
Vztyčenou pravicí přitom z okénka ukazuje, jak vysoko vyskočí jeho pes.

Bytosti, jejichž největší slabinou byla potřeba řádu a jistoty, se začínají instinktivně shlukovat blíže k místům, kde cítí hustší přítomnost aflézie.
Na dosah k jejím skrytým kořenům, které jim nyní nabízí iluzi stability. Nevědí, že se tisknou k samotnému zdroji svého nového strachu. Jejich linie se zkracují, jejich výpravy za potravou se stávají opatrnější, jejich svět se smrskává na bezpečné okolí manipulátora.
Aflézie nepije jejich krev ani těla. Pije jejich jistotu. Živí se jejich strachem ze ztraceného kroku.
Viděla jsem už mnoho druhů závislostí a mnoho druhů zneužitých slabostí. Tenhle je jen tišší, pomalejší a zakořeněný hlouběji v zemi.
Zákeřnější.

Křiklavé barvy plakátů na sebe strhávají pozornost. „Nedívejte se dolů,“ varují, „není oč stát.“ Tak jako rudá barva na semaforu signalizuje zastav, tak různé odstíny červené některých jako by říkaly: „Stop žití.“
Před nimi na chodníku nehybně leží muž bez známek života. Poutače dál lákají, ale on si už nepřečte kam.
Dva muži bezradně hledí na kamaráda.
„Co teď?“ myslí si jeden.
„Už mu není pomoci,“ přemítá druhý.
Zdrcená stařenka přemýšlí: „Každý den čekám na zubatou a pořád tady straším a on takový mladý mne předjel. Tak jako manipulační jízda dorazil do vozovny smrti dřív, než autobusy dle jízdního řádu.

Jdete. Podle narychlo překreslené mapy. Hledáte. Ztrácíte se. Nemáte nic. Jen hlad. A žízeň. Jídlo není. Vody je málo. Je teplá a má divnou barvu. Nosíte si ji v zavázaném igelitovém pytlíku. Jako kabelku. Lidi zírají. Potíte se. V očích vás pálí prach. Nadáváte. I sprostě. Jedině sprostě. Ve verších. Máte dost. Chcípáte. Padáte únavou. Nejraději byste si ustlali v každém nechutném pangejtu kolem silnice. Neodpočíváte. Nespíte. Noc je jen dalším pokračováním vašeho osobního pekla. Tma. Cesta tam a zase zpátky. Odnikud nikam. Hysterické výbuchy smíchu. Vyčerpaný šepot. Pláč.
Protože láska.
Protože přátelství.
Protože hra je neoddělitelnou součástí vašeho života.

Vlak uhání krajinou, kouř ho sleduje jako závoj, jen lokomotiva, tendr, malá plošina místo krytého vagónu. Musí být lehký a co nejrychlejší, tak znělo zadání toho výstředního meteorologa, co si objednal zvláštní jízdu. Strojvůdce stojí vztyčen na lokomotivě, soustředěn na řízení, snaží se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby ten mladý blázen, vytrubující neustále jeden tón, prohnutý v extázi z hraní i rychlosti, z té plošiny spadl.
Trať je lemována diváky, kteří pečlivě naslouchají, zda se tón mění.
Mezi nimi šedovlasý muž nevěří svým uším. Ale je experimentátor, důkazy ho přesvědčují. Mění svůj původní názor. Doppler má pravdu.

Už když viděl, jak ji stavějí, usmyslel si, že se na ni bude plavit. Přihlásil se na místo námořníka. Neúspěšně. Pak zkusil všechno možné, stewarda, kuchaře, topiče, uklízeče... nic. Nakonec se rozhodl, že se na ni dostane alespoň jako cestující. Měl necelý rok času, dřel jako mezek, a na lodní lístek si nakonec našetřil. Ovšem jaksi... pouze na manipulační.

Když se v Southamptonu nalodil, byl to nejšťastnější den jeho života. Celou krátkou plavbu strávil touláním po palubách a obdivným zíráním. Byl to splněný sen.

Když musel v Cherbourgu vystoupit a vrátit se zpátky na obyčejné lodi, málem mu puklo srdce.

Bariéra přírodní a krvavé magie víří jak splašený kolotoč. Odmršťuje démonické síly, zároveň však vsává utrpení obětí, chuchvalce bolesti se převalují po zmučené zemi, nesmířené kvílení škube nervy.
Evžen bezhlesně zápasí sám se sebou, horečná touha smést příšerné doupě z povrchu zemského se přetahuje s palčivou nutností vědět.
„Nehoda. Hledám pomoc a najdu tohle,“ snaží se mezitím Xénie o vlídný tón. „Co se tady děje? Kam všichni zmizeli? Jsou mrtví?“
„Těžko říct, děvenko. Jsem jen tulák, co můžu vědět.“
„Řekla bych, že víte dost,“ namítne Xénie ostřeji. „Tu ochranu nevytvořil žádný amatér.“
„Truhlář tu boudu postavil. Odvez mě pryč. Prosím.“

Měla to být taková normální práce. Stačilo jen nasednout do lodi a dopravit ji na souřadnice. Ověřoval jsem si je z různých zdrojů jako vždycky. Přece nechci skončit v černé díře. Souřadnice odkazovaly na planetární systém Xirion, jenže když jsem tam doletěl... Nic! Jen prázdný prostor. Ticho uprostřed vesmíru. Přestože jsem očekával planetu, souřadnice byly souřadnice. Vesmírné plavidlo jsem odstavil a teleportačním kamenem se dostal zpět na domovskou planetu.
Když jsem o rok později míjel tutéž pozici, tento kout vesmíru už nebyl prázdný. Pluly zde planety a měsíce v přirozeném rytmu okolo nové zářící hvězdy. Uměle vytvořená planetární soustava. Xirion.