DMD č. 06. pro 6. 4. 2026. Téma: Polibek Slunce

“Mašo!” šišlal rozčileně starý Ryba. “Šoš mi to pjovedla! Takovej hnušnej šejja! Pšej Polibek Šlunce!” šermoval vyděšené Marušce před očima rozlomenou zubní protézou. 
“Proboha, tatínku!”
Bibi, sedící u kafe, zamrkala. Zaměřila pohled na žlutou tyčinku, kterou Ryba držel v ruce a potlačila nával smíchu.
“Šem ši jen vžal tjochu šejja! To šnad ještě můžu! Toš pošjala! Žlomil šem ši vo něj žuby!”
Bibi se už neudržela. Smála se, až slzela.
“Ty še nešměj” obořil se na ni Ryba.
“Musím,” sténala Bibi. “Našel jste sice značkový himálajský sýr s kurkumou, ale ten není pro lidi! Je to žvýkací tyčinka! Pro psy!”
 

To byl zase jednou den. Z toho všeho rutinního pochůzkování mu začínaj chybět papíry k vyplňování. A vlastní kancl.

„Těžký den, pane?“ přivítá ho barmanka s úsměvem a podá mu nápojový lístek. „Na takové dny se hodí Polibek Slunce, člověka to dostane na nohy.“

Daniel Fox zaváhal. Po celém dni dohlížení na civilisty, jejichž průměrný mentální věk by odhadl tak na sedm, a to jen proto, že potkal celkem fajn skupinku veselých kluků co jim mohlo být tak deset nebo jedenáct… no, zvedli ten průměr. Zkrátka filtr mezi hlavou a pusou už přestává fungovat.

„Slunce mi může políbit leda prdel.“