DMD č. 06. pro 6. 4. 2026. Téma: Polibek Slunce

V příběhu, který čteme, se vypráví o slunečním bohovi.  

„Co když se tenkrát ti lidé nemýlili?“ řeknu zamyšleně. „V létě mívám často pocit, jako kdyby se mě venku někdo dotýkal, hladil mě, líbal. Mohl by to být Hélios.“ 

„Pohanské povídačky,“ odtuší. „Máš jen citlivou kůži.“

„Sám jsi říkal, že pochyby jsou cesta k pravdě,“ namítnu.

Koutky úst se mu zvednou. Chodí v černém, ale jeho úsměv vždycky vykřísne jiskru světla. Snažím se ho z něj vylákat co nejčastěji. 

„Je to tak. Slunce ale není člověk. Nemůže tě milovat.“ 

Když odchází, skloní se nad mojí rukou a poprvé ji políbí doopravdy. 

Za pár hodin poznali, že zaklínači není vůbec dobře. Byl stále více bledý, vypadal unaveně, sotva se držel na koni.

Elzee pohlédla na jeho záda. Zranění vypadala ošklivě, rány byly stále více zanícené. 

"Nalej na ně ten mléčně bílý lektvar," pronesl Geralt apaticky.

"Máš jej jen trochu, musíme spěchat do města." 

Lektvar pomohl jen na chvíli, žádný výrazný efekt nepřinesl. Jeli nocí dál, naštěstí Klepna sama dokázala nést Zaklínače, který se na ní jen malátně držel. 

Východ slunce nad hradbami města byl pro ně jako polibek dávné lásky na přivítanou, jako hřejivé světlo v temnotě.

Věděli, že tady zaklínače zachrání.

Leželi ve stínu a pozorovali nehybné zelené listy a větve, jež se zespoda zdály propletené. Propleteni ale byli oni dva.

Hyakinthos hladil svého božského milence po zlatých vlasech. "Celý žhneš."

"Dnes se tak cítím," odpověděl Apollón, přitáhl si mladíka k sobě a políbil jej.

Když se Hykinthos odtáhl, aby nabral dech, zeptal se. "Jaktože se nepotíš?"

"Jsem přece bůh, můj sladký princi," odpověděl Apollon hlavě, jejíž polibky klesaly od hrudi níž.

Pomilovali se pomalu, protože den byl tak horký, že to jinak nešlo.

"Už klesáš," utrousil Hyakinthos a ukázal k červenému západu. "Nezaházíme si?"

Jejich těl se dotkl západní vítr.

Když Fanreda zajali, pocítil jedině úlevu, že si konečně odpočine od války, kterou vést nechtěl. Od té chvíle si připadal stejně jako když zabil prvního člověka – jako housenka v kukle, jako by jeden Fanred umíral a rodil se nový. Jenom nevěděl, kdo se z něj vlastně stává.

Průčelí rícasealského paláce zdobil motiv slunce. Když k němu Fanreda vedli, mraky se rozestoupily a slunce se zalesklo jako skutečné. Zároveň paprsky polaskaly Fanreda po tváři. Jako polibek matky na rozloučenou, polibek matky na přivítanou.

Nevěděl, jaký bude nový Fanred, ale věděl, že v zajetí stráví dost času na to, aby ho poznal.

Jsi za místního průvodce, už zase. Skotsko máš pod kůží.
Tvoje nová společnice má taky své historky. Na rozdíl od tebe bude celou Cestu tábořit pod stanem, i když může mrznout. Táhne sedmnáctikilový batoh a nevypadá, že by to nezvládala.
I když je to tintítko.
Má za sebou Cape Wrath Trail, týdny divočinou bez možnosti doplnit zásoby. Výpravy mezi Vnitřní Hebridy jen na paddleboardu, s vybavením v lodním pytli.
Jo, tam mezi těmi proudy.
„Podívej, Conic Hill!“
První kopec vám kyne z dálky. Objeví se Slunce, znenadání, a dotkne se vás.
V Drymenu se rozejdete a už se nikdy nepotkáte.

"V září tomu bude 15 let, kdy mne políbilo Slunce," vyprávěla Marie-Claire v horečkách svému jedinému synovi. Synek se neklidně zavrtěl - tuhle historku ještě neznal a moc se mu nelíbila. 

"Moc nevonělo, to víš, ta levá noha byla taková jakoby strnulá. Ale líbat pořád uměl." Matka se zasnila a synek nahodil blicí výraz. 

"A kolik mu bylo, mami?" "Něco přes 70, ale byl to pořád krasavec!!"

Synovi spadla brada. "Ale nesmíš to nikomu říct, nebo přijde zkáza," dopověděla horečnatá žena.

Za týden přišli pro mladého Filipa biřici. Tajuplné zvěsti se šířily rychle a Regent by slunečního levobočka nikdy neponechal náhodě.

Náčelník na chvilku odpočíval od nekonečné práce pro svoje lidi na terase haciendy. Potěšeně nastavoval tvář slunci, které zalévalo jeho milované plantáže a celou Banánovou zemi.

Znenadání mu v hlavě probleskla myšlenka. Vzpomínka na velikého, všemocného vládce, nazývaného král Slunce. Úchvatná představa.

Žel, v dnešní době už nedosažitelný ideál… 

Nicméně… ani takhle to není špatné. Jenom vědět, co a jak, mít peníze a své lidi na správných místech. A hlavně si získat přízeň lidu. Takovou, že může každý závidět.

Co nelze zrušit, to ovládne, a naopak.

A můžou tomu dál říkat demokracie. 

Dopil banánový koktejl a odešel zase obětavě pracovat. 

Nejvyšší velekněžka Kalira přivítala Karmínu vlídně.

"Drahá Karmíno. Už od útlého mládí jsi byla magicky nadaná. Doufala jsem, že se později přidáš do našich řad, ale zdá se, že tvá magie je až příliš silná a nevyzpytatelná."

Karmína přikývla. "Posíláte mě do Kozlova. Pomůžou mi tam?"

"To doufám. Nikdy jsem neviděla výjimečnější dívku, než jsi ty." Klekla si a zašeptala: "Žehnám ti, drahá. Až ti bude nejhůře, vzpomeň si, že jsi Slunce. Jako já."

Políbila Karmínu na tvář. Ženu i dívku nakrátko obklopily žhavé plameny.

"Ve svém srdci už jsi sluneční kněžkou, Karmíno, cítím to," řekla Kalira s širokým úsměvem.

Tráva je polehlá, pod kosou se žvýká. Když se objeví Jára, Alžběta ani nemá radost.

"Dneska bude hezčí den, než jsem čekal!"

"To těžko. Žene se déšť, slunce se ani neukáže."

"Ty jsi přece moje Sluníčko," směje se, ale Běta nemá náladu.

Jára zvážní: "Snad tatík nemarodí?"

"Asi ne. Ale že prý se už na krmení může vysrat." Alžběta je pořád ještě v šoku z toho tátova prohlášení.

"Včera pil?"

"To ne. Ale podepsal jim to družstvo."

Stojí na krok od sebe, ale jako by se mezi nimi rozevírala propast.

Pak ji strhne k sobě: polibek jako slib. Jako přísaha. 

Sundal slamák a znovu si otřel zpocené čelo. Sako vlekl po zemi. Uvolnit vázanku byl ale hloupý nápad. Nebylo o nic dýchatelněji a nad povoleným límcem se mu slunce zakousávalo do krku jako hladový upír.

Po poli se honili vzdušní rarášci a souvratí před ním kráčelo děvčátko v šatech bílých jako o Božím těle.

"Hej, děvče," zavolal za ním a zrychlil krok. "To není moc bezpečné, toulat se tady samotná. Nebojíš se polednice?"

Obrátila se. Zpod červeného šátku jí vyklouzl pramen šedivých vlasů.

"A ty se nebojíš?"

Nehybný žhnoucí vzduch roztrhlo švihnutí biče.

Smekl a uklonil se. Nechtěl schytat další.