DMD č. 06. pro 6. 4. 2026. Téma: Polibek Slunce

Slunce už políbilo špičky věže svatého Antonína. 

Chlapeček kňourá. Mne si oči, kroutí se, peřinu přes hlavu. 

„Zvládneš dovézt Markétu do školy? Filip dneska zůstane doma,“ žena konejší synka v náručí.

Muž odsouvá kávu. „Co je, chlape? Oslava nesedla?“ 

Klučík se tikne k mámě. „Není ve své kůži, nebudeme riskovat.“ 

„To bude dobrý. Není žádná cimprlína!“ pádná pravice dopadá na zádíčka v Supermaním pyžamu. „A ty pohni,“ otáčí se na holčičku. „Mám důležitou schůzku.“

Stojí už mezi dveřmi, když malá cítí, jak jí do batohu klouže měkký balíček. 

„Ještě to šití, holčičko!“ Maminka ji políbí do vlasů. Potichu dodává: „Nezapomeň!“

Velenovy sestry byly jako vešky v kožichu, 
princezničkám hodlal sehnat bandu fešných ženichů. 

Helči slíbil dotek slunce, polibek, co nespálí, 
jak jim to teď v páru sluší pozoroval z povzdálí. 

Druhá sestra hnedle chtěla trumfnout starší Helenku, 
Měsíčník tu ráno čekal na spanilou Elenku. 

Na krku mu ještě zbyla ta nejmladší členka, 
s Větrníkem šťastná bude jeho sestra Lenka. 

Vzdá boj, když už jednou zvedl pohozenou rukavici? 
jenže: "Kde brát, přitom nekrást?" konfrontoval Večernici.

Nápad dostal večer oděn už jen do fusek, 
sehnal deštník proti slunci, časák, zákusek. 

Přísahal, že s hvězdičkami nepromluví víc, 
sestřičky mu pohrozily cestou do Bohnic. 

"...jaká je tedy pravda, matko?" otázal se nejmladší z princů Savojských naprosto nedětsky hraběnky de Soissons. 
Olympia se zahleděla do nevinné tváře desetiletého Evžena.
"Otce jsme pohřbili sotva před týdnem, a ty zpochybňuješ mou čest?" obořila se na něj.
"Povídají se věci," proneslo to dítě neústupně, "o tobě a Slunci."
Olympia vzdychla. 
"I kdyby mne Slunce někdy víc než jen políbilo, ty jeho synem rozhodně nejsi. Vždyť podívej se na sebe, takové nedochůdče nemůže být synem velkého krále," řekla s nevídanou krutostí, "jeho potomkem mohl by být tak možná Ludvík."
Malý Evžen se zatvrdil: "Jednou předčím všechny tohoto rodu, uvidíš."

Probudíme se do sluncem zalitého lesa, mech pod rukama hladí, světlo zlehka líbá tváře, potok šumí. Široko daleko je jenom les, žádný hluk civilizace, žádný signál.
Otočím se na Tebe. Je to vzácný pohled, vidět, jak se ještě rozespalý protahuješ ve spacáku. Chtěla bych Tě tak vídat každý den.
„Kdyby to na tom táboře nebylo úplně jasné, tak tu taky jsem, kdyby sis někdy o něčem potřebovala promluvit,“ řekneš a zní to skoro jako nabídka - teď je čas, teď můžeš pojmenovat všechno, co cítíš.
Málem to řeknu. Málem Tě chytnu za ruku.
Ale zarazím se.
Jsme přece jenom kamarádi, ne?

"...říkali jste, že jste jen přátelé a vaše manželství je formální," začal Matthew se svou zpovědí, "navíc, co tě znám, básníš o tom, jak miluješ Grace. Netušil jsem, že..." slova vázla.
James zadumaně mlčel. 
"Proč ona?"
"Když jsem ji viděl v boji, jak třímala Cortanu, ona - doslova zářila. Ta žena je jako Slunce a já..." nedokončil Matt.
"To je po dítěti Luny docela změna," zamumlal James.
Matthew se zarazil: "Ty jsi věděl o Claudovi?"
"Jsem tvůj parabátai," řekl James, jako by to vysvětlovalo všechno.
"Políbil jsem ji," přiznal Matt, "věřil jsem, že mě zachrání."
"Zachránit se můžeš jen ty sám." 

Vycházející slunce ho políbí na čelo. Adam zavře oči a nastaví mu tvář. 
„Nevidím tě,“ řekne, „ale pokud jsi stále tady, potřebujeme vědět víc o tobě a těch dvou ze včerejška. Tvoje jméno, jejich jména. Co se stalo, kde, kdy.“ 
Nádech. Tíha na srdci neustupuje.
„Našla jsi mě už tehdy, že?“ pokračuje ochraptěle. „V podzemí UBRMu. Když mě… zabili a přivedli zpátky. Řekla jsi, že můj čas ještě nenadešel. Nebylas tehdy zablácená a pohmožděná.“
Sluneční paprsky jsou neuvěřitelné těžké.
„Hledala jsi celou dobu způsob, jak se mnou mluvit? Kdybych věděl, že hledáš pomoc… mám možnosti. Umím ten stav vyvolat uměle.“  

Spacák vzlyky neutlumí. Marta probrečela polovinu noci. Možná celou, nevím, občas jsem i spala. Na utěšování máme Ritu. 

„On už není tvoje starost!“ Ten, jehož jméno nevyslovujeme. Pořád to bolí. „Poradí si. Důležitá jsi ty!“ Kafemlejnek s funkcí chlácholení. Co se rozešli, jedeme stejnou smyčku. 

„Konečně máš čas pro sebe!“ Usmívám se. Rita prodává svůj sen. I ten další. „Celej svět je plnej úžasnejch chlapů.“ 

To je moc i na Martu. „O princi sníš ty,“ škytá. „Já jsem na tyhle radovánky stará.“ 

Na pryčně to šustí. Ruce v péřovce lezou z pytle a obemykají druhou mumii. Kurnik.

Mne políbí slunce.

Líbací ropucha se nudila. Zírala na blednoucí měsíc, drbala si puchýře a kafrala: „Jazyk jsem řádně rozhýbala, mapu poslala a princátko nikde.“

„Možná ho zdrželo líbání šosu?“ noční můra opustila rákos a přiletěla blíž.  „Proč jsi to chtěla?!“

„Nestrkej do toho křídla! Jednou jsem princezna, můžu všechno!“ nadmula se ropucha. Podívala se na svůj odraz a rozkuňkala se. „Dávno jsem se měla proměnit. Podívej, jak vypadám.“ 

„Jsi krásná uvnitř?“

Ropucha oblízla slzy: „Že váháš! Nejtlustšími masařkami jsem se krmila!“

„Pomohlo to?

„Přitažlivý žaludek na kouzelnou pusu nestačí.“

„Já bych tě třeba…“

Hrbolatou ropuší kůži líbly první sluneční paprsky. Začala proměna.

Hagrid za sebou zavřel dveře hájovny a ztěžka dosedl na židli. „Eh… Tesáku, to teda byl večír! Na nádraží to bylo eště dobrý, ale pak... 

Vez sem ty mudly přes jezero. Prváci sou dycky užaslý a zticha, dyž uvidí rozsvícený Bradavice. To voni byli taky. Ale jináč. Začli brebentit a ječet a vytahovat mobily a fotit…  Taková mrňavá blonďatá cácorka, celá rozzářená, si dokonce stoupla a začla poskakovat.  Chtěla mně dát pusu! Skoro sme voba skončili ve vodě. Ti povim, sou šeci bláznivý. Až na jednu ženckou. Byla ouplně v klidu. Jak dyby byla taky čarodějka. Nováková se menuje. Laděnka.“ 

Kedysi žil na dvore kráľa Jana alchymista Torquist. Jeden z najlepších. Požíval dokonca takej dôvery, že ho kráľ nechával miešať mu liečivé nápoje.

Avšak Torquist sa jedného dňa rozhodol, že odíde. Kráľ súhlasil pod jednou podmienkou. Torquist vyrobí na rozlúčku predmet, akému vo svete nie je obdoby. Len to vynahradí stratu tak význačného učenca!

Torquistovy to trvalo rok, ale nakoniec kráľovi daroval striebristú guličku. Bola nádherná, ligotajúca sa ako ranná rosa pobozkaná slnkom. Chladivá na dotyk ako vánok za horúceho dňa. A keď na ňu dýchol, zahorela jasným plameňom, ktorý nepálil.

A kráľ pochopil, že Torquista nemôže nikdy nechať ísť.