DMD č. 06. pro 6. 4. 2026. Téma: Polibek Slunce

Když pracujeme, obvykle je den. Pro nás je to jako občasná noční šichta pro lidi. Zvyknete si. 
Obzvlášť když vám lidé donesou jídlo až k čenichu a ještě jsou z toho nadšení. Kolegové rezaví se i nechávají omatlat a předou u toho, ale my velcí na to nejsme. 
Když je hezky a teplo, rojí se lidé. Někdy až moc na můj vkus.
Ale jídlo je jídlo. 
Když je miska prázdná, musím útočit roztomilostí. Třeba roztáhnu křídlo, vytáhnu celou délku jazyka a začnu si je čistit. 
Někdy stačí, aby vysvitlo sluníčko a jeho paprsky vytvořily v mé střapaté světlé srsti svatozář. 
 

Kněz zaburácel a rozhodil ruce: "První přejelo stádo luxusních jaguárů!"

Jestli se z toho vyhrabe, už to nikdy neudělá.

Kněz upažil a plášť mu splihl: "Druhé odnesl Vichr z hor™!"

Žádný zlevněný zájezdy mimo sezónu.

Kněz zpoza opasku vytáhl klikatou dýku: "Třetí roznesla na kopytech slova co jsou jako kapky ohnivého deště!"

A žádné prázdninové destinace v uvozovkách.

Kněz udělal krok k oltáři a napřáhl se: "Čtvrté vzali podvodníci."

A přitom on se jen chtěl vrátit do Slunečního města.

"Až páté vsadilo samo sebe. Skokem do ohně." Dýka ladně dopadla. "A trvá!"

Neználkovi se po těle rozlil něžný polibek slunce.

Chvalte Hospodina, všichni jeho andělé!
Chvalte jej, všechny zástupy!
Chvalte jej, slunce i měsíc!

Chválit Tě, Bože? Jak náročné to někdy je! Zástupy se mi posmívají, slunce v děsivém polibku spaluje moji tvář, hvězdy mě v noci vodí po stezkách hrůzy.
Zdál se mi sen. Byl o smrti a umírání, jediné chybě, která může stát život.

Ať ho chválí pohoří, ovocný strom i divá zvěř.

Zdálo se mi o přírodě, kterou jsme zničili, pusté pláni bez života.

Ať ho chválí všechny národy.

Zdálo se mi o válce.

Ať chválí Hospodinovo jméno, jeho velebnost je věčná.

Zdálo se mi… o věčnosti.

Je krásný jarní den. Z dálnice sjede dálkový linkový autobus a zastaví u motorestu. Řidič vystoupí, několikrát se zhluboka nadechne, protáhne se a pár okamžiků si jen tak nechá líbat tvář slunečními paprsky. Pak odejde dovnitř.

Jeden z cestujících, nepříjemně překvapený zastávkou, která nebyla uvedena v jízdním řádu, také vystoupí z autobusu a jde dovnitř za řidičem.

Když tam vejde, vidí, že si řidič dal u baru panáka. Tak blýskne odznakem: „Tak, pane řidiči, právě jste dojel. Policie.“

„Já vím, že jsem dojel,“ řidič na to klidně. „A vy taky. Autobus právě odjel, vystřídal mě kolega. Já tu mám padla.“

Bum. Slnko jej vrazilo tenký bozk. Až sa všetko otriaslo. 

Paulínka sa vzoprela na drevenej dlážke a potrebovala vracať. Nebol čas. 

Potkan sa chúlil na stropnom tráme a odporné kocúrisko bolo pripravené loviť.

Zdrapla ho za chvost. Chvosty mačiek sú šibké. Akoby chytala rybu.

„Siahneš na neho pazúrmi a zmlátim ťa metlou!“ Pauli sa obzerala po zbrani. 

„Bezmenné zvery sú potrava!“ Miau si olizol labu.

Fakt rozpráva. 

„Má meno!“ kombinovala.

Oči kocúra sledovali pohyb. Potkan jej zoskočil do kapucne.

„Ratko!“

Očakávala súboj. 

„Dobre, rozprávaš! Kde sme a čo máme nájsť?“

„Voľakde. Nájsť to musíš sama!“ kocúr nepohnute hľadel na kapucňu.  

Prudce se otočil, ale nikoho neviděl. Že by si z něj už i jeho vlastní unavená mysl dělala dobrý den? Nejspíš. Ale co když přece… Sebral veškeré zbytky vlastní odvahy, vyzbrojil se hořícím klackem jako loučí a šel se podívat.

Za kamenem seděla liška a její upřený pohled se mu zavrtával do duše. Nebála se ho. Když k ní natáhl ruku, nosem se mu o ni otřela a olízla mu prsty.
Později se mu schoulila do klubíčka u nohou a Thomas se konečně mohl trochu vyspat.

Ráno ho probudilo něžné pohlazení ranního slunce jako polibek od matky, kterou nikdy nepoznal.

Crybaby si vynesl před stan deku, láhev s vodou a opalovací krém, čerňáky poskládal na hromádku, a natáhl se na slunce. Zavřel oči.

Práce hackera se většinou odehrávala ve tmě, a on se nechtěl stát jedním z těch shrbených, pobledlých stvoření s měkkými kostmi z natbornských seriálů.

Přes tvář mu padl stín. Nejspíš mrak, nebo přelétající loď. O kousek se posunul.

Další stín. A další.

Zamračil se. Předpověď hlásila jasno, ale tohle vypadalo na předčasný soumrak.

Nebo…

Popadl lahev a slepě zkropil obloukem svoje okolí. Tlumené nadávky prozradili, že neminul.

Čumilové ať počkají do 79s. Teď je tu pro zdraví.

Naboso dnes vyběhla jsem na zahradu, bylo teplo a zem rozmrzala. Ze snů pamatuji si ryby a mořský břeh, o takovém zdá se mi již třetí noc a toužebně rozněžněná vlaji ve větru, když vylézám do koruny bílé břízy. 

Den jarních krokusů, jehněd a bílých violek, straním se všech lidí a unikám k potoku, tam kde kvetou jedovaté sasanky. Sentimentálně rozepisuji nevšední odpoledne a pláču mezi kostrami svlečených pavoučích kůží - starých lučních vrb rozložených na kraví pastvě. 

Vzpomínám na několik okamžiků z palety dlouhých dnů dětství, hýčkám si je, nyní odcházím do kraje bez slunce, kde mě už nikdo nepolíbí.

Svítalo. Sluneční paprsky pronikaly skrz okno. Zlatily tvář spícího muže. Dotýkaly se jeho vlasů.

Muž v kápi seděl u lůžka spícího. Se smutným úsměvem sledoval spící tvář, která i ve spánku nesla známky vyčerpání. Věděl, že ho bude muset brzy probudit. Byla neděle.

Ruka položená na rameno muže v kápi nevyděsila. Zároveň s položenou dlaní se v jeho srdci šířil pokoj. Přál si ho předat muži na lůžku, jenomže to nebylo možné.

Svítá a celý kraj se raduje z mého vzkříšení, jen u tebe dlí smutek, řekl Syn Boží, který přišel skrze čas.

Muž v kápi vzdychl. Uzdravíš ho, Pane?

Marius vstoupil do jeskyně, kde spatřil dívku v krystalu a Nejvyššího jak ukončuje obřad spojení. Dorazil pozdě.

„NE! To je moje poslání, na to nemáš právo!“ vykřikl zoufale.

Nejvyšší se jen tvrdě usmál: „Takto to bude nejlepší. Čeká tě mnohem významnější osud, budeš vládnout po mně. Ostatně, ona tam vstoupila dobrovolně…“

To bylo na mladíka příliš. Vytáhl z pláště kouli, která vypadala jako miniaturní slunce. Paprsek, jenž z ní vytryskl, políbil čelo Nejvyššího a vysál z něj veškerou magii. Z čaroděje zbyl najednou jen zmatený roztřesený stařík.

Paprsek malého slunce však políbil ještě jedno čelo. Odevzdal Mariovi magii jeho otce.