DMD č. 06. pro 6. 4. 2026. Téma: Polibek Slunce

„Je mi líto,“ řekl Osvald Stein a zavřel dveře nabízeného bytu, „ale ani tento byt nevyhovuje.“ 
„Proč?“ zakoktal mladý magistrátní úředník.
„Nemá vanu, pouze sprchový kout.“

„Podívejte, pane Stein,“ řekl úředník, když stáli na chodníku v chmurném listopadovém dni, „tu Vaši vilu v Bubenči Vám seberou, to Vám musí bejt jasný. Mezi námi – vyhlídnul si ji soudruh náměstek. To víte, má velkou rodinu.“

„Zatímco my nemáme žádnou,“ odpověděl Osvald Stein a pohladil svoji ženu po ruce. Jediný paprsek slunce se prodral mraky a pozlatil pět modrých číslic na jejím zápěstí.

„Potřebujeme byt s vanou. Má žena pod sprchu nevkročí. Nikdy.“

V Bradavicích není povinný tělocvik. Díkybohu.
(Když nepočítáte lekce létání pro prváky, což je spíš autoškola.)
Páté koleji ale asi tělocvik chybí. Nevidím jiný důvod, proč by se daly na jógu. Jedna předcvičuje a ostatní se poslušně vlní. Záda mě bolí už jen z toho pohledu.
„To vyvolávají démony?“ ptá se Gwen.
„Spíš bych řekla, že trénují kvůli upírům. Tomuhle se říká Polibek slunce,“ pozoruje protahující se hejno San. „Ale bude jim to k ničemu,“ dodá spokojeně.
„Myslím, že se to jmenuje jinak,“ povídám.
Ne, že by to stejně nebylo bezpředmětné.
Zvedne se vítr a začne pršet.
Není co zdravit.

Peggy naštvaně šteluje vajíčka na ubrousku. „Pitomý světlo!“ Nadává. Na jedné fotce je fialová část vajíčka moc tmavá a vypadá skoro černě. Na druhé je pruh od paprsku, jak proniká skrz žaluzie. Třetí je na nakřivo. Čtvrtá je opět tmavá. U páté je vidět na zemi její noha tak blbě, že nejde uříznout. Ach ten výhled na západ a 18. hodina. Konečně tahle fotka vypadá solidně. Ale ještě to chce vyfotit z jiného úhlu. Focení je alchymie, stejně jako vaření. Ale i když ji to chvíli trvá, nakonec má dvě fotky, se kterými se dá smířit. Tak, teď ještě dort.

Jaro o několik dní dřív.

Ne o moc - samo o sobě to mohla být jen statistická odchylka. Jen následek běžných cyklů Země. Rok nebude o nic teplejší, a jídlo bude pořád na příděl. Pořád budou žít za metry izolace, aby se teplota uvnitř udržela alespoň pár stupňů nad nulou.

Pořád budou spíš přežívat.

Ale na tom teď nezáleželo. 

Teď záleželo na kousku půdy, kde roztál sníh. Na tenoučkých, zakrslých sněženkách, které se prodíraly na svět, za sluncem. 

Strattová natočila obličej ke stejnému slunci, vyhřívala se v jeho paprscích, a představovala si ty miliardy drobných životů, které pracovaly na jeho záchraně.

Nils klidně ležel v parku a sledoval západ slunce. Pak mu poslal vzdušný polibek, zavřel oči a zanotoval jakousi cizojazyčnou lidovou píseň.

"Určitě to je Elf," zašeptal Oliver zpoza altánku.

"A proč jako? Že je vysokej, blonďatej a má rád přírodu?" pochyboval Tomáš.

"A co ty uši?"

"Zas tak špičaté nejsou," špitla Petra.

"Henrik taky není takový mrňous jako trpaslíci ve filmech. Tam se ty rysy hrozně přehání."

"Hrabe ti..." neodpustil si Tom.

"A proč je problém, že je to Elf?" zeptala se Petra.

"Elfi se s trpaslíky nesnáší. Dokážeš si představit ten rachot, až se Henrik s Nilsem potkají?"

Alex upaloval. Kličkoval mezi domy a nezastavoval. Začala ho zpomalovat tíha zbraní, které s sebou nesl. 

Zastavil se u jednoho kontejneru a schoval za něj tašku se zbraněmi, jednu si ale pro jistotu vzal. Pak pokračoval v běhu. Autem jet nemohl, to by bylo až moc nápadné. Bude se pro něj muset vrátit. 

Uběhl dobrých osm kilometrů, než přešel do chůze. 

Když se mu podařilo už za šera dostat domů, konečně si mohl oddechnout. Děsně se mu ulevilo. 

V obýváku seděla Sofi, dívající se na něj zamyšleným pohledem. 

Alex jí ze samé radosti vtiskl polibek. "Jsem doma, sluníčko," zazubil se.

Děda s nekonečnou trpělivostí splétá Rince stý prstýnek ze slámy. Pokaždé vydrží pár vteřin, než ho rozžmoulá v dlani a začne znovu žadonit. Giulio poklimbává, udolaný zpola hlady, zpola horkým odpolednem, a v mezičase pozoruje smítka slaměného prachu tančící v pruzích světla. Máma se venku shání po jídle. Chodíval s ní, ale po včerejšku ho tu nechala. Giulio polkne. Stopa sliny na košili pálí jako cejch.

Škvírou v okně pronikne oslňující paprsek a polechtá ho ve tváři. Rozmrká slepotu.

"Pst," sykne rozmazaná dívčí tvář.

Ale... on ji přece poznává?

Nejistě se ohlédne na dědu, ale ten šibalsky mrkne.

Jen běž.

Tohle jsou poslední roky lidstva. Pod nebem, potaženým šedivou deskou jedovatého nukleárního spadu, přežívají lidé v podzemních komplexech bývalých továren. Opuštěné stroje, tanky, rakety, kdysi mocní jako bozi, dnes dohlížejí na své stvořitele na jejich konci. A také oni jsou unavení, zchátralí a prožraní rzí.
"Dědo?" 
Starý muž zakašle a usměje se. "Copak, zlatíčko?"
Holčička mu vyleze na klín. "Povíš mi ještě o Sluníčku?"
Patří ke generaci, která vyrostla v podzemí.  
"A co bys chtěla vědět?"
"Jaké je?"
"Jako pohádka. Jako tisíce rozsvícených baterek. Jako políbení od té nejkrásnější dámy. Jako naděje." Starý muž zavře oči. "Slunce je jako naděje."
 

Výslechová místnost vřela.

"Konečně jsme tě dostali, darebáku," vyštěkl kapitán Konopásek do tváře Aristidovi Protopsaltisovi. "Dopaden přímo při loupeži!"

Strážmistr Vajzhaupt uvážlivě přikyvoval a snažil se trefit do kláves psacího stroje.

"Kapitáne, to je přece nesmysl," snažil se vysvětlit Aristides. "Přece jsem nevyloupil vlastní obchod. Naskladňoval  jsem zboží."

"Ahá, a jak vysvětlíš, že jsme našli tvé otisky prstů, ha?" vyštěkl kapitán Konopásek. "Tahle láhev vína, Polibek Slunce, zatlápaná tvými zločineckými prackami."

"To je olivový olej, který jsme nosili do skladu."

Kapitán namířil Aristidovi do obličeje výslechovou lampu: "Nelži, lumpe. Teď uvidíš, čemu říkáme polibek sluníčka my, a hned začneš zpívat."

Byla jeho! Měli takový hezký vztah. Pohodlný, výhodný. Výhodný samozřejmě hlavně pro něho.

Jak mohla? Prý – Donald je plukovník a je taaaaak silný. To určitě. Tupá armádní guma.

Byl si jistý, že Margaret ublíží. To si nezasloužila. Musel ji chránit. Je chudinka naivní a důvěřivá.

Jeho blonďaté sluníčko. Každou chvíli se zraní. Nevyzná se ve velkém světě. 

Ovšem má jeho. Postará se o ni. Donalda odstraní. Sejde z očí, sejde z mysli. Jejich krásná idylka bude pokračovat.

Začal plánovat velkolepý zločin. Zasnil se. Možná by stačilo ho pořádně ztrapnit.

Další den smutně sledoval, jak jeho Margaret líbá toho odporného panáka.