DMD č. 06. pro 6. 4. 2026. Téma: Polibek Slunce

Letta Tex udeřila do navicompu. Překvapivě se nic nestalo.

Zaúpěla.

Zkusila snad už všechno. Restart. Přesměrování obvodů. Přepnutí cívek. Manuální tranzici hyperpohonu. Nic nezabralo.

Motory X-wingu běžely dál a hnaly ji vesmírem.

Astromech byl zničený, zapříčinila to stejná salva TIE fighteru, který vyřadil navicomp. 

Změnit směr lodi prostě nešlo.

Letta vysílala nouzové signály ale nikdo se neozýval. Zjevně zůstala v tomto parseku galaxie sama.

Netušila co je s její letkou- Buď si nikdo nevšiml, že odletěla z boje, nebo byli všichni mrtví. 

Nevěděla co si počít, ale začínala vědět jistě, že pokud se nic nezmění do hodiny vletí do hvězdy.

Jenovéfa se vynořila z vody, otřepala a zahalila do osušky. Vydala se zpátky do chaty. Vzala si tam zahradní židli a vynesla ji před chatu. Shodila ze sebe osušku, tu položila na židli, usedla tam a začala chytat ranní sluneční paprsky.

Zasnila se a ani nepostřehla, že se k ní přišoural probudivší se Pankrác.

"Dobré ráno, co to vidí oči mé?" otázal se své nahé ženy.

"Konzumuji polibky Slunce," odvětila, přitáhla Pankráce k sobě a dala mu pusu. Stáhla mu trenýrky a pravila:

"Konzumuj též!"

"Nikoliv!"

Pankrác zatáhl Jenovéfu do chaty a nahatá dvojice si začala užívat ve svém soukromí.

Byl to den podobný těm před ním. Byl to den, který se nijak výrazně nelišil od těch, které následovaly. Sinice 0 líně ležela ve své kalné kaluži. Nevnímala krásu hvězdného nebe nad sebou. Necítila stud, strach, ani bolest. Neměla proč.

Toho dne hvězdy docela obyčejně ustoupily, když obloha začala žloutnout. Slunce už bylo vysoko nad obzorem a putovalo po jasně oranžové obloze, když se první sluneční paprsek dotkl kaluže schované mezi skalami.

Neozvala se dramatické hudba. Oblohu neprozářily ohňostroje. První molekula vody se tiše rozložila na kyslík, protony a elektrony. A jen tak, neokázale, začalo životu na Zemi úžasné dobrodružství.

"Neboj se, Gertrud, vždyť tě čepec stíní až na bradu. Děláš, jak kdyby tě slunko mělo sežrat."
Bledá dívčina se však dál držela v podloubí a rozpakovala se vyjít za přítelkyní na náměstí. Svěží jaro se na jihu přehouplo v léto během týdne a dlážděná plocha žhnula jako plameny, před kterými na podzim utekla. Navzdory horku se otřásla.
Biatris se zatím lehkým krokem vrátila zpátky.
"Kdyby sis přeci jen spálila nos, umíchám ti mastičku."
"Těžko si zvykám, slečno. Květnové ráno je u nás jak když slunce svět políbí... a tady je to jak kdyby se mu už dralo do postele."

Lenka byla středobod. To ona stála za nápadem, že se pojede na horu. Ona vymýšlela, plánovala, organizovala všechny výlety, zmiňovala se různým lidem z různých okruhů a ti se pak zmiňovali dalším lidem. Když jste se Lenky zeptali, kdy má čas, vytáhla diář, dlouze listovala a pak odpověděla něco jako v pondělí 15. za tři měsíce mezi 18 a 19:30. Teď seděla na pařezu se zavřenýma očima, nechala se hřát odpoledním sluncem a představovala si, jaké by to bylo, kdyby někdo něco naplánoval pro ní. Dobře naplánoval. Byla by přísahala, že mluví vedle ní, ale když otevřela oči, byla sama.

Hnízdo budované pro tři je čtyřem těsné, zvlášť když dva z nich jsou pořádní hromotluci.
Malcom spí špatně. Nejistá budoucnost jeho kamaráda ho trápí, ale v podvědomí hlodá i nejistota samé podstaty světa - Království by přece mělo být bezpečné. Jak zemřel Normanův otec?
Co můžu udělat já, aby byl Norman v bezpečí? Jsem ještě skoro kluk.
Sluneční světlo probleskne oknem. Je tu vzácné, ale Malcolm no neoceňuje - ví, že teď už neusne.
Přistoupí k oknu... a uvidí přicházet zrzavého démona ze včerejška.
Můžu dostat nějaké odpovědi?
Zrcátko odrazí paprsek do démonovy tváře. Když vzhlédne, Malcolm mu zamává a vyrazí dolů.

Marie Tereza Habsburská se vydala do Saint-Jean-de-Luz v jihozápadní Francii, kde si měla vzít svého budoucího chotě Ludvíka XIV. Přijela přímo z Madridu; Španělsku v té době vládl Filip IV. z rodu Habsburků. Svatba byla vyústěním dlouhotrvající války mezi Francií a Španělskem a jednou z podmínek tzv. pyrenejského míru, který symbolizoval definitivní konec španělské dominance v Evropě a nástup Francie jako nejsilnější evropské velmoci.

Jednadvacetiletá Marie Tereza Habsburská svému budoucímu, stejně starému choti řekla své „ano“ 9. června 1660. Oplátkou dostala první manželský polibek od krále Slunce, který pak Francii vládl ještě dlouhých 55 let, než 1. září 1715 zemřel.

Celý den mrholilo což znamenalo, že kapitán měl náladu jak Lucifer s bolením zubů. Barbarič proto po poledni zavelel k ústupu. Dojeli do proslulého hostince a notář za pomoci štolby předstíral zranění koně.
"Přenocujeme," zavrčel Stein.
Večeře byla vynikající. Pokoj vyhřátý plápolajícím krbem. Podušky čisté a vyvětrané. Tři peřiny vespod a čtyři navrch. Kapitán mručel cosi o hříšném přepychu, ale do vyhřátých peřin si lehl.

Ráno ho na nose pošimral sluneční paprsek, pronikající mezerou mezi závěsy. Kapitán Joachim Stein, Odysseus Dotiský a současné době vyšetřovatel arcivévody Matyáše zamžoural, zavrčel:
"Ještě je noc," obrátil se na druhý bok a spal dál.

Jak mohl? Takto zahodit talent. Ne, zahodit ne. Mistr zůstává mistrem, i když opustí vznešené umění portrétu, při němž dokáže zachytit, co se zrcadlí v očích modelů.

I když se při službě realismu odkloní od zobrazování tvrdého každodenního života: venkovských pohřbů, obyčejných mužů při obyčejné večeři v hostinci, přadlen zmožených prací.

I když opustí zvlněné krajiny, tajemné jeskyně, kam nepronikne sluneční paprsek…

Vlhkých proláklin…

Alexandre Dumas mladší zaúpěl a začal psát George Sand rozhořčený dopis o tom nejnovějším skandálním obrazu.

Gustave Coubert vedle portrétů, krajin a nelítostné reality uměl zachytit i ženské tělo.

Včetně míst, která slunce políbí skutečně málokdy.

Pod nohama mu vířil prach vyschlé půdy v pravidelném rytmu kroků. Slunce bylo v nadhlavníku, ale prudké doteky mistrálů ochlazovaly jeho horké polibky.

Vincent se zastavil na polní cestě a nádhera kompozice, která se před ním rozkládala, ho donutila zatajit dech. 

Pod modravými horami se rozkládaly zelené pastviny a skaliska s tu a tam roztroušenými domky. A pod nimi zlatavé moře obilných klasů ohýbajících se ve větru.

Osamělý sekáč vytrvale pracoval a měnil vlny klasů na pichlavou pláň. 

Vincent maloval, slunce klesalo a barvilo letní oblohu do odstínu mořské pěny.

Bylo mu na tomhle světě tak krásně, až to bolelo.