DMD č. 06. pro 6. 4. 2026. Téma: Polibek Slunce

„Prý ses dostal na první metu s lokální hvězdičkou,“ zahlásila Abby, sotva vešla na ošetřovnu a ujistila se, že je tam Pluto sám.
„Jo, strávili jsme spolu pár žhavých chvilek,“ zasípal zpátky a ač vypadal fakt unaveně a přístroje u lůžka podezřele blikaly, usmíval se.
„Ještě že jsme tě včas zchladili...“
To už nebyla žádná provokace, nýbrž holá pravda, ostatně moc nechybělo a z pilota byl škvarek. Jeho delta byla totiž zasažena výbojem z iontového kanónu, nekontrolovatelně pokračovala v kurzu a než ji Mstitel zvládl dohonit a chytit vlečným paprskem, proletěla nebezpečně blízko místního slunce.
Naštěstí vyvázl jenom s úžehem.

Probral se, až když se jeho tváře dotkl první sluneční paprsek. Otřásl se chladem. Usnout na tomto místě rozhodně nehodlal. Jenže ona včera do koupelny došla až nad ránem a on tu fotku mermomocí potřeboval získat. Lenu kdysi podobná dohnala ke zhroucení. Jenže tahle pořád přecházela sem tam, chvíli svítila v obýváku, pak v ložnici… Nakonec se ale přece jen dočkal. 
Sáhl po foťáku. Chtěl si ještě jednou prohlédnout ukořistěné záběry, ale vtom zaslechl kroky. Přikrčil se, počkal až ranní chodec přejde, a vydal se na zpáteční cestu.
Před svým domem navykle sáhl do kapsy. 
Kruci! Někde tam vytrousil klíče!
 

Zhluboka se nadechl. Jarní vzduch se prodral do plic. Na svěžest v té kobce nebyl zvyklý. Mrazivý kouř zapálené cigarety vcucnul do nejzazších zákoutí. Vydechl.

Udělal pár kroků a zastavil se. Nebe se zdálo vzdálenější než kdysi. Jakési vyšší, modřejší a chladné.

Nastavil tvář ke slunci, které proráželo ledovou náruč. Nikdo na něj nečekal. Jen on a prázdno.

Na čele a lících ucítil hravé paprsky. Pusa života venku, oklamán smrtí. Zazubil se. Byl o tři zuby lehčí.

Přehodil otrhaný batůžek přes rameno. Cigareta dohořela. Je čas vyrazit - do neznáma, unášen proudem slunečních vln, neukotven. Bludný koráb. Bez přístavu, bez kompasu.

Jan byl zahalen aurou tajemství. Jisté bylo, že studoval fyziku a angličtinu a studium přerušil kvůli nabídce jet učit do Tibetu. Tam prý polovinu času trávil vyučováním (projekt Polibek vzdělání), druhou polovinu při stavění solární destilačni aparatury pro čištění vody ze studní (projekt Slunce do sklenice) a třetí polovinu prý studiem meditačních technik povznesení se nad každodenní problémy.

Po návratu si pronajal v kampuse kavárnu. K jídlu přidával zdarma dobrou náladu, a pro zájemce také dobré rady. Stal se baristou, terapeutem i zpovědníkem. V kavárně se sbíhaly nitky informací, jiskřily nové nápady a navazovaly se spolupráce i obyčejné lidské kontakty. 

Zvláštní čas nám teď nastává, na tom dalekém severu,

teď Slunce záře zlatavá jen zvolna klesá k obzoru.

Den měl skončit už před časem, proč světla dost je na nebi,

Když půlnoc zvonů ohlasem právě svou vládu velebí?

Říká se totiž, že Noci paní od vlády své si teď oddech dává.

Daleko, prý až do jižních plání na cesty dlouhé se vydává.

V ten čas tu vládne pouze Den, hodiny všechny teple hřejí,

když Slunce na obloze jen putuje od severu na jih.

Od jihu potom zamířit k severu musí zase zpátky

o slunovratu políbit severní obzor na čas krátký.

Vysoký muž ve světlém kabátě oslňuje širokým úsměvem. Zvlněné zlaté vlasy připomínají svatozář, řetěz na krku i těžké prsteny soupeří v oslepujícím lesku. 
Staré dámy popadnou kabelky a jsou ty tam. 
Muž se ani neohlédne. 
„Rukulíbám, milostpaní,“ pronese sametově.
„Máte přání?“ hlesne Sylvie.
„Právě naopak. Nabízím vám službu zaručené ochrany. Jistě nechcete, aby tento útulný podnik došel úhony.“
Vzápětí se znovu otevřou dveře. Navlas stejný muž zdvojnásobí sluneční záři svého dvojčete. Zlatem ověnčenou rukou uchopí etažér s koláčky, přiblíží ke rtům a lhostejně upustí na podlahu. Mezi střepy se rozkutálí pečivo spálené na škvarek.
„Nuže, dohodneme se?“ usmívá se první.

Nemrtváky jsme předpokládali.

Přízraky, nepříjemný. Fexti tuplem, ale taky jsme je dali.

Ale to nejhorší byla sexy kost, akorát trochu nezdravě studená, a na potvoru měla ten náhrdelník, pro kterej nás Gliwis poslal.

Fleuriotovu salvu kouzel odrazila mávnutím.

Klíšťákovi vzplál luk.

Jorcha jí tefila svěcenkou, měla z toho bžundu.

Vrhl jsem na ní nejlepší výpad co umim, vytřela se mnou podlahu.

Pak mě přitáhla, hryzla do krku.

Myslím, to bude náš konec.

Znenadání se rozsvítilo, jako ve dne.

Mrchla zavřeštěla a vzplála.

Fleuriot i Jorcha jsou v Aurionu.

Zkusila zdrhnout, Fleuriot zabariéroval vchod.

Upíři jsou drsný, ale slunce vážně nemusej.

Starostlivé sluníčko děti laškovně pošimralo po tvářích a vzbudilo je. Potom rozsvítilo tmavou místnost, kde spaly, aby viděly na oblékání. Teď je políbilo místo maminky, která má moc práce. 

Chlapec sedí na židličce a rozvážně drží misku, aby ji mladší sestřička nepřevrhla. Je ještě maličká a nemotorná. Musí ji krmit. Dožaduje se sice, že bude jíst sama, ale on ví, jak by to dopadlo. Určitě by se zase pobryndala. 

„No tak, už jsi to spolkla?“ zkoumá pohledem bráška. „Tak ještě za tatínka,“ nabírá další lžičku. Má tu malou moc rád. Sám si jídlo klidně odřekne, jen aby ona neměla hlad. 

"Víš, že ses mi vždycky líbila? Už na střední." 

Radek na mě mrkne. Nevím, co říct, tak z rozpaků dopiju drink. 

"Můžu tě pozvat? Co piješ?"

"Jmenuje se to Polibek slunce. Mám pocit, že tam je všechno, co barman našel."

Zasměje se a objedná mi zmíněný míchaný drink a sobě láhev piva.

S každým dalším drinkem nechápu, proč mi vždy přišel tak namyšlenej. A nesympatickej. A povrchní. A ošklivej.

S přibývající hladinkou byl vlastně velmi přitažlivý. Najednou ho zvu domů.

Čekáme na taxík. Přicházejí první polibky.

Až přijde i poslední. Žaludek se bouří. Polibek slunce přímo na jeho boty. 

Fuj.

Poslední pramínek kadidlového dýmu se zachvíval u stropu. Prostovlasý ministrant vnímal jeho vůni. Po zádech mu přejel mráz a oči se zastřely.

Mohu všechny své kosti spočítat...

Osamělý kos vítal neděli, však duše prostovlasého stále dlela v temnotě Velkého pátku. Jeho kosti byly těžké, jako by je Bůh vyrobil z olova. Temnota hrobu dusila, třebaže nad světem už ztratila vládu. V duši rozbolavělé zápasem nejtemnější noci zbývala jen víra. Síly postrádal a každá kost ho bolela.

Ruce i nohy mi probodli.

Zapotácel se. Ucítil silné paže.

Dovedu tě domů, slíbil neslyšný hlas. 

Políbí nás slunce? zeptal se ministrant.

Nevím, snad.