DMD č. 09. pro 9. 4. 2026. Téma: Hošku, hošku, brzdi trošku.

Zbytečně spěchal – nový případ byl jen hloupá vražda, ke které se vrah přiznal dřív, než soudce dorazil. Přesto ho podivně rozechvěla, rozladila, brutální, krvavá záležitost, kvůli které zmeškal i svůj ranní čaj.

Chvatně se ubíral zpět, vědom si všech odložených úředních povinností, v rychlosti cestou zhltl misku nudlí, horkých tak, že mu spálily hrdlo. 

Noční hádka s První dámou, ranní zbytečná vražda a k tomu to odporné podnebí, neustálé mrholení, vsakuje se do šatu, do duše, do mysli. Hnusný svět, pomyslel si a pak se prudce zarazil: Z chodníku vyrůstal drobný kvítek, orosený deštěm. 

Když pomine spěch, oko uzří krásu.

Mocní se ho báli. Ubozí ho začínali uctívat. Byl krutý a nemilosrdný. Byl zraněný, zmrzačený, roztříštěný, tisíce let se svíjející v neustávajících bolestech.

Byl nekonečně trpělivý. Pomalu splétal nitky, rozvážně budoval síť. Čas pro něho nehrál roli. Věděl, že druhou šanci nemusí dostat.

Někteří z jeho služebníků to nechápali, nebo spíš odmítali chápat. Rhulad, nyní zvaný Císař tisíce smrtí, měl hrát důležitou úlohu. 

Zpomal, chlapče, zašeptal Chromý bůh, sleduje, jak se Rhulad propadá stále hlouběji do víru šílenství.

Potřásl hlavou. Má plán. Pomstí se. Utrpení jednoho mladého ctižádostivce ho přece nemůže svést z cesty. K trpícímu bohu patří trpící lidé.

Každý klon je jiný. Kdo vám říká, že jsou stejní, kecá. Taktéž zaliby mají rozmanité. A s každým novým mládencem, co odchází do, ehem, civilu (s malou pomocí přátel), se druhy zálib rozšiřují. Ovšem někdy...
"Tohle jsem chtěl taky zkusit," vyrhkl Monk a do pytle putoval dvouruční meč.
Mačkal se tam s míči, potápěčkou soupravou, gravírovací soupravou, hudebními nástroji, tkalcovským stavem a s takovým množstvím různých pastelek, že by to stačilo pro deset školek.
Monk se rozhlédl po skladišti.
"Jé!"
"Hele!" popadl kloníka za límec Tyros, "piánko, bráško... nemůžeš dělat všechno najednou. To ostatní počká, až přijdeš příště."
"Tak jo."

„Počkej, chlapče, nespěchej.“

Briwal se rozhodl drzost hraničící s urážkou přejít mlčením. Jednak pocházela z úst jeho tchána, a ten si přece jen mohl dovolit víc než ostatní, a potom – Briwal ještě nebyl králem. Od trůnu ho dělilo posledních pár desítek kroků, musel už jen projít královskou zahradou a najít svého otce.

„Bude tam mít svoje Supy,“ pokračoval jeho tchán. „Nech někoho jiného, ať jde první.“

„Nikoho nepošlu do situace, které nejsem ochoten čelit sám,“ odvětil Briwal. Se zbraněmi mu to nikdy nešlo a zatím nikdy v životě nikoho nezabil, ale to se mělo brzy změnit.

Otevřel branku a vstoupil.

„Máš čas."

To všichni říkají. Ale copak je to tak jednoduché, když jediné, co vnímám, je, jak se na mě všechno hroutí, a že když to neudělám teď zítra už možná bude pozdě?

Měla bych pít a užívat si studentský život, ale taky bych se měla dobře učit, protože kdy jindy budu mít lepší příležitost studovat než teď.

Ale co ten půlmaraton nebo Hyrox? 

A proč studuju, když mě to vlastně nebaví? Měla bych pracovat, nebo vlastně cestovat, nebo cokoli, ale bydlet ve spolubydlení, protože to jsou přece zážitky na celý život.

Možná to jediné, co opravdu potřebuju, je spát.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si zasa do dediny nebežal, keď tam teraz každý deň dvadsať razy beháš.
- Jarík môj, keď mňa to tak chytilo.
- Pištík, a nemá to nič spoločné s tým bielym práškom, čo som u teba našiel.
- Možno. Veď aj ty si daj a uvidíš, že aj tebe sa hneď bude do dediny chcieť hneď bežať.
- Pištík môj, mal by si spomaliť a menej ho brať. Už aj predseda niečo tuší. Zabaví ti ho a potom bude k nám behať každý deň.

Vila upadla do šera. Večerní chlad se rychle přesouval z místnosti do místnosti, stěny vlhly, podlahy praskaly. Zvuky rostly, až byly tak hlasité, že opuštěné chodby ovládla ozvěna. Odrážela se od holých zdí a drala se do spár. Okenní skla se zbarvila do ruda, odrazila poslední sluneční paprsky a potemněla.

Můry přelézaly nehybné tělo. Chloupky hladily dětskou kůži a jejich doteky uklidňovaly. Křídla příjemně lechtala. 

„Stačí!“ Metoděj se otřásl a můry popadaly na zem. „Je nejvyšší čas! Vyrážíme!“ Sevřel ruce do pěstí: „Za pomstou a těžkými sny!“

Hmyzí oči se zaostřily do noci. 

„Jak?“ zašeptala křídla. „Jsi příliš těžký. Nelétáš!“

Martin vyrazil na kolo. Celou zimu se na něj těšil.

Trasu si neplánoval, jel kam ho zrovna vedla touha. Ze sídliště na stezku loukou ven z města, skrz les.

Čas mu hezky plynul. Dny již byly dlouhé, mraků bylo tak akorát na příjemnou jízdu.

Lesem cestou podél potoka Martin ztratil přehled o čase. Až když z údolí potoka vyjel, zjistil jak nízko je už slunce.

Vyrazil nejkratší cestou domů. Po silnici.

Přišla postupně tma. A tehdy se projevily chyby v přípravě. Baterka světla byla vybitá.

Jel lesem z prudkého kopce.

Srny stojící na silnici si všiml příliš pozdě.

Brzdy nestačily.

“Zpomal!”

Kdyby neměl vlasy na ježka, už by si je trhal. Takhle si Crash aspoň okousával špičky rukavic. Kolem tribuny se s dusotem prohnala skupinka fathierů. Komentátor ohlásil pořadí před posledním kolem.

“Zakopni! Dej si pauzu!”

Diváci kolem se začínali otáčet a zahlížet. Crashovi to bylo celkem jedno.

“Zlom si nohu, potvoro!”

Prý zaručené zprávy přímo ze stájí. Šampion měl mít teplotu a sotva se držet na kopytech. Sázka na poslední místo by mu vynesla tolik kreditů, že by se v nich mohl koupat.

Jenže místo toho nasadil třetí kosmickou, a na Crashe čekali jen naštvaní bráškové, co mu půjčili.

As soon as the transport capsule arrived at the next tower location, 1K jumped out and rushed for the next cluster of puzzles. “I’m going to start with the harder ones!” he called to the rest of the team that followed suit.

His enthusiasm was so great that Alcatraz began to worry. “1K, don’t be so rash,” he called after him, “We still don’t know what these puzzles are made of and by whom, they could be hazardous.”

“Just let him at it, until he runs out of battery power,” said Melville dryly. “That should calm him down a bit.”