DMD č. 09. pro 9. 4. 2026. Téma: Hošku, hošku, brzdi trošku.

„Dneska si vás trochu prozkouším,“ ozvalo se po vstupu fyzikáře do třídy.

„Kohopak to vyzkoušíme, co?“ podívá se do třídy a pak zpět do knihy. „Tak to vezmeme hezky od prostředka. Tak třeba pan Macek,“ usměje se, jako by to byl nějaký interní vtip. Vlastně je. Macka zkoušel z posledních čtyř hodin třikrát. Scénář je vždy stejný.

„Macek dneska není,“ ozve se ze třídy.

„Není? Škoda. Tak Hošek! No jen pojď, pojď, nestyď se. Tak nám řekni definici elektrického proudu.“

„Elektrický proud je neuspořádaný pohyb volných částic s elektrickým nábojem, uspořádaným vnějším elektrickým polem,“ vychrlí žák.

„Hošku, Hošku, brzdi trošku.“

„No nekoukej na mě tak, řekl jsem ne!“ zvýšil na lišku hlas a zarputile vrtěl hlavou. „A co já se s tebou vůbec bavím, seš němá liška,“ prohlásil nakonec, otočil se na patě a vydal se na vlastní pěst mezi stromy.

Netušil, kudy přesně jít, ale všechno bylo lepší než skákat z útesu. Po nějaké době narazil na vyšlapanou stezku a vydal se po ní. Cesty přece vždycky vedou k lidskému obydlí a on by rád nějakého člověka potkal. Třeba by mu pomohl, možná i výměnou za noc v teple a něco k jídlu.
 

„Ale ale, kampak tak pospícháš, hošíčku?“

"Odsouzenec tento se společnosti pro výstrahu dává: Neb proti vůli dam nejbližších jim malůvky své nevhodné rozeslával a rozeslávati nepřestal. Malůvky tyto převážně ornitologické povahy bývaly. O to horší, že jako trubač slovutného pána z Kodexu sloužil a veřejné důvěry tak mezi lidem sprostým pobíral. (Zvěsti ovšem nesly se, že nekalostí těchto dopouštěl se množně už jako trubač královský...) Nechť tedy pro výstrahu slouží i dalším pánům, které brk svrbí a svrbět nepřestává. By nepatřičné malůvky raději si rozmysleli malovati, posílati a na dvéře dam čestných připínati. Neb na vážnosti sami sobě odebéří a nadál jen v omluvě žít budou."

"Danieli, dnes se mě kluci na hodině ptali, jaká je odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec," stěžoval si praktikant  Matěj B.

"Čtyřicet dva," prohlásil Daniel, který opravoval písemky a poslouchal jen na půl ucha.

"Hezké. Jen mi neřekli tu otázku," bručel praktikant.

Daniel se ušklíbl. "Tu nezná nikdo."

"Chtěl jsem jim vyprávět o nejnovějším úspěchu na poli syntetické biologie. Víš, že se vědcům podařila transplantace uměle sestaveného genomu do mrtvé bakteriální buňky?" zeptal se Matěj.

"Vím o tom, ale s vypravováním bych nespěchal. Pořád transplantují do nesyntetické buňky. Zajímalo by mne, ve které chvíli zahynula," mírnil nadšeného praktikanta biolog.

Musím se na chvilku zastavit. Sekyru opřít - zvláštně mi ztěžkla v rukách - a popadnout dech. 
Krucinál! Jasně, po padesátce člověk nečeká výkon jako ve dvaceti, ale že budu takhle marnej? Přitom jsem ve vlastním baráku! Mám výhodu domácího hřiště! Kluka jsem měl zpracovanýho, pěkně přimáznutýho starým dobrým rohypnolem, připravenýho ve vaně. 
No a pak ten hajzlík vyskočil, oklepal se - a zdrhnul. 
Naštěstí mám pozamykáno. Nejsem dnešní, že?  

Nahoře na schodišti něco luplo. Kroky. 
Svižné dupy dup v podkroví. 
Hajzle malej!

Nadhodím sekyru a vyrazím do schodů. Mám pocit, že moje funění slyší až u sousedů. Kdyby ten zmetek aspoň zpomalil!

V síni se rozhostilo rozpačité ticho.

Skoro bezhlavý Nick, pod stropem, nafouklý na trojnásobnou velikost, pomalu ucházel.

Tlustý mnich si odkašlal: „Omluvte mě,“ zvedl se a proplul stejnou zdí jako Protiva.

Na druhé straně se vznášel Protiva, jakoby se opíral o zeď v typickém pubertálním postoji vzdoru.

„Nemyslíš, že to už bylo příliš? Měl bys trochu ubrat,“ vlídně promluvil Tlustý mnich.

Protiva vyplázl jazyk: „To jsem se jen zahříval, ještě uvidíte, co je toho Protiva zač!“

Za mnichem se objevila jen hlava Krvavého barona, ale stačilo to.

„Brzda, plyn, brzda, plyn, brzdaaaa!“ zaječel Protiva a rozplynul se do nejbližšího brnění.

Obrovský kontrakt s armádou na sprchové závěsy znamenal pro Cavea možnost splnit si všechny své sny.

„Caroline!“

„Ano, pane?“

„Zajisti koupi toho solného dolu v Michiganu! Postavíme tam výzkumné středisko. Sežeň stavbaře!“

„A změníme název firmy. Aperture Fixtures zní jako autoservis. Odteďka to bude Aperture Science Innovators. Zařiď to!“

„Taky najmi vědce. Nemá cenu mít laboratoře bez vědců.“

„A testovací subjekty. Ty budeme potřebovat. Ty nejlepší – olympioniky, astronauty, členy Mensa…“

„Jo, a koupil jsem hromadu tun měsíčního prachu. Ať ho někde uskladní. Bude se hodit!“

Cave štěkal jeden rozkaz za druhým.

„Pane, není možné udělat všechno naráz. Musíte určit priority.“

Košili navlékal přes stále mokrá záda. Půlnoční plavání bylo osvěžující, ale nechtěl se zdržovat, když cesta vedla přes horu, kde strašila koňská hlava na kuřích nožkách.

Potom si ho všiml. Koně bílého jako z vodní páry. Bezpečně v něm poznal sousedova Bonifáce.

"Tak co, vezmeš mě domů?"

Koník jako by slyšel. Trochu se sklonil, aby usnadnil nasednutí. S jezdcem však vyrazil jako posedlý. Řehtání znělo jako posměch, ale ustalo stejně rychle jako zbrklý cval. Obojí zarazila nová ohlávka.

"Kmotře hastrmane, že si nedáte pokoj. Víte, že do koní moc nejsem, ale provaz z lipové kůry jsem uměl dřív než abecedu."

Dva kolegové, Hošek a Novák, byli vysláni na služební cestu. Moc se neznají, spárováni byli pro tuto cestu jen kvůli svým znalostem v oblastech pracovní schůzky, na kterou jedou. Takže v autě spíše mlčí a poslouchají rádio. 

Najednou Novák zařve: „Ty vole, Hošku, brzdi, dyk tohle je to místo co ho před chvílí v rádiu hlásili, že tu měřej!“

Hošek dupne na brzdu a přilepí zrak k ciferníku rychloměru. Najednou je staví policista.

„Tak pane řidiči, víte, jakého přestupku jste se dopustil?“ 

Hošek se vzepře: „Vždyť jsem jel pomalu!“ 

Policista se usměje. „Ano, tu červenou na semaforu jste projel třicítkou.“

Buclatá dáma se protáhla a mocně zívla. Mlaskla a připravila si vyřídilku. V tuhle noční hodinu ji nikdo... Cože?!
"Ty?" vykřikla do nočního ticha. 
Tichošlápek se na ni zazubil dravčím pohledem: "Překvápko."
"Myslela jsem -  my všichni jsme mysleli," zakoktala se.
"Jo, jo, zrádce, vrah, a tak dál, zkrať to. Potřebuju dovnitř," naléhal.
To už Buclatá dáma zase pocítila jistotu: "Bez hesla nikdy."
"Ze staré známosti," usmál se.
"Ne," trvala na svém.
"Ty to nechápeš, on je tam!"
Založila ruce na hrudi. 
Pak zbledla.
"No tak to pr, prrr. Na co ten nůž! To bys přece..."
Noc proťal zvuk rozříznutého plátna.