DMD č. 09. pro 9. 4. 2026. Téma: Hošku, hošku, brzdi trošku.

„Chtěl bych alespoň pět dětí,“ svěřil se jí muž se santovskou čepicí (vlastním jménem Daniel).

„Cože?“ rozesmála se Mara tak, až málem vylila sklenici šampaňského. Už dávno nemyslela na to, že ani bublinky a možná ani ten povznášející pocit v hlavě nejsou skutečné. 

„Myslím to vážně. Chci děti,“ zopakoval a atmosféra se najednou změnila. 

Dívala se na Daniela a přemýšlela, co mu odpovědět. Přemýšlela, co vlastně chce. Tohle tady neměl být skutečný život. Vždycky si myslela, že se jednou vrátí na Zemi. Jenomže proč? Nikdo by to nepřiznal, ale ze skutečnosti se stalo sprosté slovo.

„Chci víc bublinek,“ řekla nakonec. 

“Tati, nemohli bysme si koupit hada?”
“Brzděte, děcka!” vyletěl Vašek. “Už máme kozy, koně, psa, kocoura, králíky, slepice, želvu, andulky, potkana a rybičky! A do toho zvěřince chcete přitáhnout ještě hada? A vůbec, víte, kolik stojí takový had?”
“Taky nejsme žádná zoo,” zamračila se Anna. “To jsou nápady!”
Děti posmutněly.
“Ale my vám ho nezakazujeme,” řekla laskavě Maruška. “Až si na něj našetříte z kapesného, klidně si ho kupte!”
Vojtovi zasvítily oči. Mrkl na Rozárku.

Když se Vašek nazítří vracel z práce, nevěřil vlastním očím. Cestu ke statku lemovaly cedule: 

MINIZOO u Kovandů
Vstupné 10 korun
Přispějte nám na hada!
 

"Brzdi trošku, hošku!" volal kněz na malého ministranta. Hošík  upaloval s pomlázkou ze sakristie - musel být včas před vchodem, aby mohl vyšupat maminku, babičku, ségru, tetu, paní Liškovou, Tůmovou, Matějkovou a.... Zkrátka všechny ženy, aby žádná neuschla. Nevnímal už, že při tom málem porazil tmavovlasého staršího kolegu a pana faráře.

"Omlouvám se vám," řekl kněz staršímu z ministrantů s úsměvem. "Je to takové třeštidlo."

"Vidím," usmál se ministrant. Opřel se o zeď. Byl bledý a začínal se třást.

"Jste v pořádku?" staral se kněz.

Ministrant zavrtěl hlavou. "Zavolejte...," nedořekl. Do sakristie vstoupili dva muži. Ten v kápi omdlévajícího ministranta zachytil.

Gertrud se přece do výhně náměstí odvážila. Svou ochotnou průvodkyni stále potřebovala - naučit se po místním handrkovat s trhovci nesvedla. Přitom se toužila zavděčit Dobrým ženám, které ji přijaly pod svá křídla, a pomoci s hospodařením domu.
Vybírala nejhezčí kusy zeleniny a bystře sledovala vážení luštěnin, když se z řečiště lidu za ní ozvalo hvízdnutí. Černooký mládenec si ji nepokrytě mlsně prohlížel.
Zrudla až po kořínky vlasů. Biatris jí však i zde byla pohotově ku pomoci.
"Varuju tě, kudrnáči, zpomal. Vidět tě moje teta, za rámeček si to nedáš. A tvoje macecha by si ještě přisadila," zasyčela.
"Tch, čarodějko. Sklapni!"

Bedlivě prohlížela displej, zda se neobjeví další tečka. Pak by byl postup jasný - nenápadný ústup.

Tečka zůstala osamocena. 

Rozhodla se tedy opatrně postupovat dál, zbraň připravenu k okamžitému použití. Tvor byl za mírným hřebenem, který se zdvíhal před ní. Brzy jej uvidí.

Cože?! Člověk! Celý špinavý a zablácený. Proto jej dron zaznamenal tak pozdě. 

"Pomoc, pomozte mi," ozval se muž chabým hlasem.

"Počkej chlape, počkej, nejdříve sken, pak poznáme co s tebou dál." Eremi vytáhla z lékařského balíčku ruční skener. "Stůj," okřikla znovu muže a připojila zařízení k displaji. Rychlý pohyb skenerem v oblasti hrudi. Ten pohled znala. Byl tam. 

Muž se na Trnilama zamračil

„Vůbec nevím, kdo jste. Pokud chcete kupčit s lidským životem, pak musím Borlana zachránit sám!“

Otočil se a rozběhl přímo ke vstupu do Tmiji mory. „Borlane!“ zařval.

Trnilam zaklel. Ano, možná ten chlap v sobě nesl spoustu životní síly, ale prozíravosti moc nepobral. Trnilam by mohl použít znehybňující kouzlo, ale čarování by jejich polohu prozradilo více, než kdyby troubil na roh. Raději proto zakřičel:

„Stůj! Zabiješ jeho i sebe!“

Ani se ten hlupák neotočil.

„Kdo nás z Tmiji mory vyvedl, já nebo ty?!“ zakřičel ještě víc.

Konečně zastavil. „Co teda mám slíbit, cizinče!“ zasyčel zlověstně.

Počkej, Ne tak.... Hej!"

"Huh?"

"Viktor, díkysvěte."

"Čo je? Dívaš sa zvláštne."

"Byl jsi fuč.

"Šiel som po ten pulzarový prach." 

"Byl jsi fuč týden."

"Fakt?" 

"Jo."

"Mohol si za mnou."

"Jak jsem měl vědět kam?"

"Spýtať sa?"

"Nebyl si tady."

"Jayci, je ti jasné... nie sme tady. Naše podoby sú projekcie. Sme všade. Skrátka ma zavolaj."

"Tobě týden nic zavolat nenapadlo."

"Ja som tu dlhšie než ty."

"Vidíš? Co když na lidství celkem zapomeneme?"

„S tebou pochybujem. Nákresy stále robíš do zošitov a ráno mi núkaš imaginárnu kávu."

„Dobře sa indexují. Po kafe se líp myslí."

„O čom hovorím.“

V chladu a šeru taverny seděli v koutě dva mladí muži. Pili víno, pili jej příliš rychle a jeden z nich se propil do stádia opilecké sebelítosti.

"Já nevím, co si počnu... Vona mě nechce... mě nemá ráda... nosím jí kytky... dárky... snáším její přítelkyně..." Skuhrání se postupně zcela ztratilo v rozpité opilecké výslovnosti.

Druhý piják se naopak propil do poradenského stadia.

"Lásku nezískává si žebrák na prahu,

utáhni otěže, zmírni svoji snahu,

chceš-li něžné srdce dívky mít,

raděj' zdej se nedostupným být."

"Ovidie?"

"Hm?" 

"Drž hubu."

Básník přikývl a mávnutím objednal další džbán s vínem. Tohle bude na dýl.

Princ vyráběl vzducholoď. Spletl lehátko z rákosu, vystlal ho nejměkčími řasami a dekorativně se rozložil. Zamrkal na přihlížející žáby a zkusmo rozhýbal rty: „Nafukujeme! Udělejte řadu a netlačte se!“

Zkušeně použil techniku umělého dýchání a nafoukl první obojživelný balón. 

„Příliš malý!“ zafuněl. „Takhle se nevznesu. Chce to opravdové chlapáky!“ Klepl se do čela: „Nejtlustší žabáci ke mně. Dlužíte mi to! Utopili jste kočár!“

Tyhle balónky byly o poznání větší. Princ je chytil za zadní nožky a srovnal do kytice. 

„Nastavte bříška slunci a letíme!“

Vzducholoď začala stoupat. Zelené balónky se rozkvákaly nadšením.

„Prrr, žaboši. Klesáme! Nafoukněte panděra a držte papuly!“

"Brzdi!"

"Proč?"

"Budu zvracet!"

Morfeus si povzdechl. Jediným mávnutím bledé ruky zastavil kolotoč, na kterém mě chtěl povozit.

"To je lepší. Co teď?"

Neměla jsem se ptát. Morfeus se pokusil vystřelit mi růži. Netrefil se. Místo toho střelil do hlavy sen, který stánek obsluhoval.

"Au," prohlásil jeho výtvor a skácel se k zemi.

"Bude žít?"

"Zde nikdo neumírá," odvětil Morfeus.

"Kromě tvé důstojnosti," potlačila jsem úsměv.

Do třetice všeho zlého mě vzal do strašidelného hradu. Když proti nám vyrazila jeho sestra – živá, ne figurína –, Morfeus zaječel jako malá holka.

"Uhm, možná bychom vážně měli zpomalit a jít třeba krmit holuby?"