DMD č. 17. pro 17. 4. 2026. Téma: Došlo kafe

Všichni šíleně pobíhají sem a tam. Nikdo neví, co teď bude. Celá kancelář se ocitá v pláči a křiku. Nebohé tváře padají do dlaní. Jarda to jde zabalit. „Tady nebudu.“ Míša se modlí, Marie nadává, Tonda se z té zprávy šel vyzvracet. Matěj tiskne úzkostlivě prázdný hrnek. „Co budeme dělat?!“ Táže se hystericky utrápená Marcela. „Co když přijde šéf? To tu všechno rozmlátí... Koukejte, Marek už začal.“ Marek vytahuje mlýnek ze zásuvky a chce s ním prásknout o zem. „Ten zasra-“
„Marku! Ten mlejnek za to nemůže, že je prázdnej!“
Zdenka přibíhá zděšeně ze záchodu. „Co se tu proboha děje?!“

Když jsem se v pondělí odpoledne na dvoře chystal k výjezdu, věděl jsem, že někde tam venku čeká něco, co mi vyšperkuje den. Je to takový zvláštní vnitřní neklid, nepříjemné chvění, brnění v nohách… Jakmile se objeví, následuje mimořádná událost.   

V sedm večer mi to pod kola

u Dvorců poslala Corolla.

Během dvou sekund jsem stáhl rychlost z padesáti na třicet.

Což u 15téčka znamená, že kelímek, který není v držáčku, dvacetikilometrovou rychlostí proletí kabinou a kafe je všude.

A chlápek za volantem pojede s otřesem mozku a pneumotoraxem na urgent.

Kdybych zareagoval o vteřinu pomaleji, vezl se do márnice.

It was funny how quickly living in the Fade became... mundane. 

Rook stopped staring in awe at the ancient floating architecture, and started getting annoyed by randomly placed brickwork. Solving the building's mysteries went from adventure to a chore. Magical locks became the reason you were late for dinner, and on that note: The food.

They were constantly running out of everything, and re-stocking was a lot harder when you didn't have a cart or a horse. Ah, but then again... 

When she ran past the kitchen and smelled the aroma of freshly brewed beans, she knew he was home. 

Výsledky dotazníku na téma bytosti, ktoré vás v poslednej dobe vydesili.

• hladová manželka
• užívateľ skúmajúci červené tlačítko 
• sekretárka s informáciou, že došlo kafe
• muž, ktorý neautorizoval upratovacie manévre
• žena s mapou. Navigovala.
• zákazník, nemaje tucha, čo chce, potrebuje a môže zaplatiť
• žartujúci administrátor
• babička s naberačkou a príliš hlbokým tanierom
• mlčiaca pani doktorka neustále pridávajúca závažia na váhu pri preventívnej prehliadke
• svokra s názorom 
• muž ponúkajúci pomoc pri varení

S ľudstvom to ide z kopca.. Nikto nenapísal nadprirodzenú bytosť!

To sa Kraken zase rozčúli. 

Zožerie nejaké bojové lode..

A bude mu celé leto blbo od žalúdku... 

Jej to bude rok...

„Cos jí udělal?“ zeptala se Antonie přísně syna, když první emoce trochu opadly. Vycítila, že Elišce není úplně dobře a jakého druhu tato indispozice je. V rodině to na sobě prostě poznaly… Zjevně i bez ohledu na to, že se neviděly přes dvacet let.
Rozpačitě pokrčil rameny. „Potřeboval jsem jistotu, že je to skutečně ona. A… snažila se mi vlomit do hlavy.“

„Asi by vůči ní bylo šetrnější, kdybys ji byl nechal,“ zpražila ho, jako kdyby mu bylo pět. „Madi,“ obrátila se na služebnou. „Čaj. Pořádně silný.“

„Pro mne kávu, prosím,“ usmál se na dívku Norbert Alexander. „Jak, že není?“

Chodbou ke kuchyni se rozléhal zvuk rychlých kroků. Šepot u dveří rychle přešel do vzrušené roviny.
Gertrud shrnula zeleninu na kupičku, odložila nůž a přitočila se ke starší kuchařce. "Můžu pomoct?"
"Ach děvče, ctihodné paní si žádají své odvary, dneska už potřetí..."
"Já je nachystám."
"To není ta potíž. Ten vzácný cukr, co si špetičku přidávají, ten nám došel. Já musím ohlídat těsto, Bonina se zdržela kdo ví kde a ostatní se chystají ke čtení."
"Mohla bych pro něj dojít?"
"Troufneš si, má milá? Je to až u Židů, ještě jsi tam se mnou nebyla."
"Co by ne. Neztratím se."

Kdysi býval mou ideální představou minimalistický byt v centru Prahy, odkud to nebude daleko do oblíbených klubů a kaváren. A žít sám. Rozhodně sám. Žádné kompromisy, žádné slevování ze standardů, perfektně uklizeno a společnost, jen pokud o ni zrovna stojím.

Dopadlo to tak, že bydlím na malém městě, v domečku sdíleném třemi rodinami, kde se neustále prohání banda dětí, pod nohy se motají zvířata a –

„Do háje, už zas není kafe!“ zařvu zoufale. 

„Dáš si s náma?“ zeptá se Tajiš cestou na zahradu a zdvihne v ruce plný frenchpress. 

Za ním kráčí strigga s čerstvým citrónovým chlebíčkem.  

– vlastně to miluju… 

Amy se posbírala ze země a koukala jak vyvorná myš.

"No trvalo ti, si všimnout ..." uchechtla se.

Položila na stůl starý laptop. "Je připojenej k místní síti. Zbejvá mu tak 5 minut baterky. Budem dělat, že k němu nemůžeš za těch 5 minut fyzicky ... Chci ty přístupové klíče k vozovému parku firmy ... Já si zatím skočím na bar." zvedla se od stolu a vyrazila o patro dolů.

Po chvíli se vrátila s drinkem v ruce. "Bleh, prej není kafe ... Tak to budeš mít trošku těžší, musíme to stihnout komplet, než se vožeru." Vyplázla na ni jazyk. "Co ty klíče, máme?"

Do jídelny se trousil houf lidských trosek s tváří Hawkeyho, BJe, plukovníka Pottera, Margaret a několika sester. 

Usedli ke stolům, nehýbali se.

„Jsem tak vyčerpaný, že už nezvládnu ani jíst,“ zívl Hawkeye.

„Čtyři dny v kuse na operačním sále, to jsem zažil naposledy za první války,“ zamumlal Potter do dlaní.

BJ jen tupě zíral před sebe. Margaret si položila hlavu na stůl, ale zase ji nadzvedla, když k nim přicupital Radar.

„Doufám, že nesete kafe, číšníku,“ zamručel Hawkeye.

„Nesu špatné zprávy,“ opáčil Radar.

„Neříkej, že kafe došlo,“ zděsila se Margaret.

Vzápětí uslyšeli ten nepříjemně známý zvuk.

„Ne, letí sem vrtulníky.“

„Ránko,“ zahlaholil Sirius a do držáku na Severusově straně postavil kelímek s kávou. 

„Kde jsi ho sehnal? Paula říkala, že na celém ostrově nezbylo ani zrnko. Prý zásobovací krize.“

„Christos měl posledních 14 gramů. A ty jsou teď tvoje. Americano se dvěma shoty, jak ho máš rád.“

„Co jsi mu prodal?“

„Nejdřív chtěl moje rolexky, ale nakonec stačily valuty.“

„Podezřele si mě hýčkáš, kapitáne. Že ty chceš, abych nás do vzduchu dostal já?“

„To taky. Víš, že tuhle ranvej nesnáším. Ale hlavně –“ Black učinil dramatickou pauzu a široce se zazubil. „– dneska je to přesně rok, co spolu lítáme. Máme výročí!“