DMD č. 17. pro 17. 4. 2026. Téma: Došlo kafe

"Míša blije," konstatuje Krocan u snídaně. Rejsek se zhluboka nadechne.

"Tonda má průjem," dodá vesele Medvěd. Šerif se mlčky podívá k nebi a jde za Tondou.

"Víš, jak nemělo pršet? Tak leje," sdělí Willymu po návratu, zatímco z něj crčí voda.

Willy se zasměje.

"Prší nám do stanuuuuu," přiběhne Míša (aktuálně neblijící).

Willy se přestane smát.

Večer je výživný. Ztracená baterka, stýskání, blití, zmoklý spacák.

Sesednou se k ohni.

"Stejně je tu krásně."

"Ty, Šerife... průšvih."

"Dneska? Nemožné," ušklíbne se Šerif. 

"Došlo kafe," řekne Rejsek pohřebním tónem. 

"Mně je nějak blbě," dodá Willy.

"Já chci domů," zamumlá Šerif.

Začíná pršet.

Vyždímat radost, lásku, naději. 

Všechno to nasát a místo toho protkát svou kořist hrůzou a děsem. A pak rozlámat, rozdrtit, roztrhat nejen mysl, nýbrž i tělo. Vše pozřít. Po doušcích, pomalu si vychutnávat, tu vůni, tu chuť, to krátkodobé opojení. 

To mu dodávalo sílu.

Tolik jeskyní, tolik voňavých hřejivých doušků. Jenže teď se děje něco nezvyklého. Nejprve zmizela dvě těla, která si vychutnával. Nalákal k sobě další. Laciný závdavek, avšak jedna z ňaminek se vrátila. Už už chtěl hodovat na obou, když mu zase zmizeli!

Zuřil a roztáhl se, zda někde své voňavé potěšení neucítí. 

Čím si teď dodá sílu?

"Tak, a první prezentaci nám přednesou Henrik s Nilsem," prohlásila paní učitelka Němcová. 

Oba žáci vstali. Papír nedržel ani jeden. Elf na trpaslíka významně pohlédl.

"To dám nějak z hlavy, present perfect, že?" šeptl Henrik. "Good morning class! Today's topic is present perfect. There are presents bad, like socks. Then there are presents good, like toy cars and swords. But there can be only one present perfect, and that is brand new mythril chestplate with built in backscratcher!"

Angličtinářka seděla za katedrou a tupě zírala na prezentující. Hrnek držela u rozevřených úst, ale poslední zbytky kávy jí stékaly na košili.

“Ahoj mami,” zahlaholila ve dveřích Eva. “Jdu jen na skok, uvař kafe, chvíli pokecáme.”
“Kafe,” hlesla Jindřiška. “Snad tu někde ještě nějaké bude… Piješ bez mléka, že? To už nemám.”
“Jo, bez mléka, bez cukru,” přikývla Eva.
“Nechceš radši čaj?” nahlédla Jindřiška do prázdné dózy. “Kafe mi jaksi došlo. Zapomněla jsem, že jsem si ráno uvařila posledního turka.”
“Tak čaj, ano, klidně. Ovocný nebo zelený.”
“Hm,” otevřela Jindřiška šuple. “Co takhle ledvinový? Nebolí tě náhodou ledviny? I když…” podívala se na krabičku, “dva roky starý, nevadí?”
Eva spráskla ruce. “Nejvyšší čas, aby Jousef zase přiletěl, nakoupil a navařil, že, mami?”

Mladý policista postával uprostřed Pařížské ulice a tvářil se rozpačitě. 
Ano, té Pařížské, kde ďábel nosí Pradu, Balenciagu, Dolce a Dior. Tak právě v této ulici stál. 
A stál tu také mercedes. Zaparkovaný napůl v blyštivé výloze. Samozřejmě také luxusní. V téhle zatracené ulici nemůže být nic normální. 
Z mercedesu vystoupila... občanka. Velmi noblesní, elegantní, a... věkovitá. Zběžnou prohlídkou řidičáku policista zjstil, že je jí sedmdesát. Potlačil chuť oslovit ji matko - to se v téhle ulici opravdu nehodilo - a místo toho se zeptal, co se, proboha, stalo. 
"Ale, den blbec," odpověděla seniorní řidička rozjařeně. "Znáte to - doma mi došlo kafe."

Meteorit zanechá kráter. Rázová vlna roztriešti okolie.

Dopad šošovky zmenil faunu lesa na hominidov. Vyhĺbil otvor o šírke dieťaťa s hrnčekom. 

Tak písala ohhryzená kniha. 

Ratko vyhecovaný povzbudzujúcou Nefaunou okamžite skočil. Paula prestala veriť v gravitáciu a nasledovala ho. 

Počas letu končili vtipy.

Levitovali, omdlievali, prehnali sa nevyužívanými krtkovišťami, až prefrngli, naďalej ťahaný silou rozbitej optiky, kanalizačnými tunelmi. 

Zvieratá Nefauny sa síce stali ľuďmi, ale nezľudšteli. Ich kanalizácia voňala po orieškoch, bylinkách, korienkami a voľačom horkom.  

Paula sa snažila brzdiť, keď zaznelo: 

Máte na mále!

Salto mortale!

a vyhodilo ich do nádrže hnedej mazľavej hmoty. 

Hlas dodal: „Pardon, káva došla!“ 

Sesunul se do sedadla a sáhl po kelímku s kávou. Chtěl se napít, ale z kelímku už nic nevyteklo.

"No super," zavrčel. "Co teď?" 

Alex neměl na výběr. Měl práci a kdyby nesplnil úkol, byli by v nebezpečí i jeho blízcí. A to nemohl dopustit.

Nastartoval.

Jel se připravit.

Zaparkoval v garáži. V kufru byly pod mezipodlahou ukryté zbraně, tak jako vždycky. Alex je prohlédl a pořádně vyčistil, aby minimalizoval šanci selhání. Dal se do plánování.

Nastudoval si rutinu budoucí soudkyně, která byla napsaná ve složce - kdy a kde nejčastěji bývá a kde by pro něj mohl být nejlepší úkryt.

Loď se řítila vesmírem, porušujíc zákony fyziky (a to jak té obyčejné, tak té fajnové, kvantové), matematiky, gramatiky, života, vesmíru a vůbec. Posádka se zhrozeně plížila po chodbách v obavách zaslechnutí Kroků. Někteří horečnatě studovali prastaré příručky a hledali. Bohy, polobohy, démony, kohokoliv. Někteří se zavřeli u sebe a jejich rty drmolili variace na 'Andělíčku, můj strážníčku'. Někteří uvažovali o spolku s ďáblem. Nebo dvěma. Ovzduší na lodi houstlo s každou minutou a objevení nepřítele, jakkoliv hrozného, by bylo uvítáno. Pravděpodobně slavobránou a spolkem lidové hudby. A pak.
"Pane? Mám známou planetu. Ferros."
Chakotay si oddechl. Romulani kávu určitě mají.

Kafe má být černé jako rakev, hořké jako život a silné jako malström, říkal Dán Holger a takové taky pil, když chytili jeho rybářskou loď, která do Švédska ryby rozhodně nevozila. Bylo to na dlouhou dobu jeho kafe poslední. „Když jsi je vezl, tak se povezeš s nima,“ řekl mu německý oficír, „mitgefangen, mitgehangen.“ A malström ho vtáhl do svého šíleného víru, i když nebyl Žid, do míst, kde hořký život byl černé peklo, na které jako přesvědčený ateista nevěřil. 
Přežil. 
V New Yorku si otevřel kavárnu a vařil kafe, černé jako rakev, hořké jako život a silné jako malström.
 

Byl si jistý, že se tu skrývají minimálně dva. Prý doktoři a sestry zachraňující životy v první linii. To určitě! Komunisti a čínští špióni.

Odhalí je. Zrádci si zaslouží nejvyšší trest. On si zaslouží odměnu. Třeba… dobrého doktora, který by mu spravil vnitřnosti, poškozené neustálým polykáním jedů.

„Plukovníku, co vy tady?“ ozvalo se mu za zády, když listoval složkou Margaret Houlihanové.

Otočil se a vyskočil z okna.

„Určitě vám nic nechybí?“ tázal se ustaraně Henry Blake.

„Mám zlomenou ruku,“ řekl a nedbale praštil levicí o roh stolu. „Hledal jsem léky, ale žádné tu nemáte. Došlo vám i kafe!“ zakončil vyčítavě.