DMD č. 17. pro 17. 4. 2026. Téma: Došlo kafe

Jakmile se otevřela v Groove cukrárna s kavárnou, brala ji jako konkurenci. 

Kdo doteď pekl narozeninové dorty celému městečku? Ke komu chodili lidi na tartaletky a levandulové sušenky? Aha! 

Odjakživa měla slabou vůli, tak se jednoho dne vydala na kontrolu, kterou maskovala přátelskou návštěvou. 

Sundala si kabát a sedla si ke stolečku. 

Hm, možná mi tu chybí nějaká dekorace...kytka ve vázičce.

"Dobré odpoledne, Aisling." 

Pronášela medovým hláskem a doprovázela to úsměvem, ve kterém by pouze její nejbližší odhalili přetvářku. 

"Dala bych si jeden dýňový muffin a kávu se šlehačkou." 

Dýňová příchuť v prosinci?

"Omlouvám se, ale káva došla."

COŽE? 

Na dně plechovky se choulí dvě osamocená zrnka a já jsem vděčná za možnost svalit vinu za tu únavu, co cítím, na někoho jiného. Na toho, kdo kávu nekoupil, neprodal, neupražil, nepřevezl přes moře… Na toho, kdo ji hluboko v afrických horách nevypěstoval. 

Únava by měla být neutrální biologický proces.

BY MĚLA

A není. Někdo za ni může. Někdo něco měl udělat, něco dělat neměl, něco udělat neuměl, i když se to měl naučit. Někdo zapomněl. Něco by se mělo změnit. Někdo by to měl změnit.

Ten někdo jsem obvykle já. Ale dnes ne, dnes za to může absence kávy.

V pondělí ráno u snídaně Protiva vlétl do hlavní síně, roztočil se ve vzduchu jako káča a spustil ječák jako požární siréna u poplachu.

Všichni přítomní zvedli hlavy, kromě Ernieho, kterého obličej zůstal dál zabořený v knize.

„Co mu je?“ obrátil se Justin k Hannah.

Hannah pokrčila rameny.

Do síně vešel Snape, zachmuřený víc než obvykle si sedl k učitelskému stolu, přičichl k šálku a zakabonil se ještě víc.

„Kterou hodinu máme lektvary?“ zeptal se nevinně Ernie.

Justin zbledl: „První,“ hlesl.

„Dnes bude náročný den. Došlo kafe.“ vesele pronesl Ernie a zaklapl knihu. S chutí se pustil do své snídaně.

Rodina absolutně sklerotického profesora matematiky se stěhuje. Manželka ho připravuje týdny dopředu, teď nastal den D, a hned se vyloupl problém, při pohoštění stěhováků došlo kafe.

Protože je profesor jediný, kdo v podstatě nic nedělá, je vyslán kafe koupit. A teď stojí s nákupem před starým bydlištěm a postupně mu dochází, že je něco špatně.

Ze své chabé paměti vyloví jen název ulice, kam se přestěhoval. Jde tak touhle ulicí a marně vzpomíná na číslo popisné, když vtom proti němu jde malá holčička. 

Zoufalý profesor se jí proto ptá: „Holčičko, nevíš, kde bydlí Kropáčkovi?”

„Vím, tati, právě ti jdu naproti.”

Došlo kafe, jaká hrůza,

krhavý má pohled múza.

Místo aby líbala 

čela, líce nebo skráně,

na autory vztekle vrčí,

při tom zuby cení na ně. 

Autoři se marně snaží

zkrotit múzu lítici

nejeden má touhle dobou

otisk zubů na líci.

Texty leží beze změny

došlo kafe, nápad není,

perům inkoust vysychá.

Do kláves se tiše práší,

tužkám hroty neztupí

autor, který těžce vzdychá

nad papírem netknutým.

Došlo kafe, preso, latte!

Co s tím asi uděláte?

Vyhrňte si rukávy,

položte se do trávy.

Nechte múzu ať si letí

kam se jí jen zalíbí.

Však ona se zase vrátí

netřeba mít pochyby.

Zimoř zatřepal plechovkou na kafe, aby zjistil, že je prázdná. Co teď? Zkusmo zapátral v nesčetných kapsách svého pláště a byl odměněn hromádkou hnědých bobulí vzdáleně připomínajících zrnka kávy. 

„Snad to bude stačit,“ pomyslel si, rozemlel je a zalil vroucí vodou.

„Už to nesu, pane…“

Nejvyšší začichal, trochu jej zarazila nezvyklá vůně, ale pak si opatrně usrkl.

„To je strašné?“ vyprskl. „Vždyť se to nedá pít! Cos to přinesl?“

„Omlouvám se, Nejvyšší, kafe došlo. Ale odvar z jeleníku má stejně povzbudivé účinky…“

Nejvyšší, kterému po požitém nápoji vyrašily na čele parohy na Zimoře jen vztekle zíral.

„Ups… Vydržte, tohle napravíme…“

Ve sborovně došlo kafe, učitelé šílí, 
zdá se, že jim na to konto docházejí síly.  

V příroďáku úča zírá na žáky jak výr, 
při pracáku i s kytkama vytrhává pýr. 

Zeměpisář ztracen v mapě, na kompasu hledá jih, 
dějepisář, jindy řečný, před tabulí divně ztich.

Češtinářka píše hrubky, ve slovníku hledá íčka, 
tělocvikář dojil kozu, shání seno pro koníčka.

Chemikářka vypěnila, výbuchem to hrozí, 
výparů se nadýchala a po stěně lozí. 

Fyzikářka váží prázdnou lahev od kafíčka, 
zdá se, že co chvíli usne, padají jí víčka. 

Když už ani hudebkářka falešný tón nerozliší, 
zachrání to školníková sáčkem kafe od Maryši. 

„Došla.“ Muž teatrálně otáčí prázdnou plechovku dnem vzhůru.

Tímhle tónem bys nejspíš oznamoval i státní převrat, napadá ženu. 

„Zase. Jak je možné, že tady nic nefunguje, jak má?“

„Promiň, nevšimla jsem si. Zítra ji objednám.“

„Nejde o pitomý kafe. Jde o základní organizaci. Vždycky to takhle začne. První chybí káva, pak se začnou drolit termíny a nakonec se všechno sesype. Musíš se víc snažit, aby tenhle dům běžel.“

Maminka se nadechuje. Tahle síla mě kdysi fascinovala. Chlap, co mě ochrání. 

Ticho řeže v uších. Žena se obrací zpátky ke dřezu. Kalná voda mizí v odpadu. 

Tady už toho dochází víc.

Vše bylo připraveno s velikou pečlivostí.

A také s bázní a chvěním. Někdo za vzniklou situaci přece mohl - a i kdyby se neprokázala vina či zlý úmysl, mohla v jasném ránu propuknout náhlá bouře.

Naleštěné stříbro, ozdobné sklo. (Raději žádný porcelán, tentokráte. A rozhodně ne, Bůh chraň, nějaký čaj!) Nabídka oblíbených nápojů. Rýnské víno, chladná voda, ovocná šťáva.

Ostružinový koláč z čerstvě natrhaných plodů byl vrcholem umění cukrářského. Každé sousto křehké a poddajné, jako úpěnlivá prosba o odpuštění.

Přesto došlo na křik, výčitky i rány.

Nakrojený koláč probodaný střepy rozbité sklenice zůstal na stole. 

Němý svědek nenaplněné touhy.

Ostružiny krvácely.

Člověk má jednu velkou odpovědnost. Nikdy, za žádných okolností, jí nesmí dojít jídlo pro nás. To ať jí radši dojde kafe. 
Protože opravdu chápe, jaká čest je pečovat o nás, dokonalá zlatavá stvoření, která ji někdy poctí povolením jednoho pohlazení, má obvykle doma kromě moučňáků i zásoby cvrčků, zophobasů a někdy sežene i sarančata. Naštěstí má poblíž zverimex. 
Horší jsou její každodenní nezodpovědnosti. 
Někdy přijde domů pozdě, aniž by nás okamžitě nakrmila! 
Anebo je doma, ale úderem noci není jídlo v misce. 
V tom případě začneme významně čekat u misky, stěžovat si nebo nahlas poletovat. Obvykle jí to rychle dojde.