Skřivánek

Během dopoledne se z neznámé vyklubala velrybářská briga z Harwiche. Frances nechala napnout plachty. Velrybář se pokusil uniknout. Snad se obával, aby ho fregata nepřipravila o nejlepší muže. Snaha vyšla na prázdno. Frances neměla v úmyslu velrybáře obrat. Potřebovala informace. Velrybář však Hermine nepotkal ani neviděl.

***

Večer se posádka sešla na přídi. Už dlouho se palubou nenesl falešný zpěv doprovázený špatně naladěnými skřipkami. Fergus nezpíval. Bafal z dýmky a sledoval cvrkot. Pohledem sklouzl k zádi. Proinnseas stála u brlení. V tmavomodrém kabátě se zlatem na ramenou. Ten výjev mu pořád připadal neskutečný. A přece si uvědomoval, že právě tam patří.

Ráno vstala Frances ještě za šera. Na palubě panoval klid. Pozdravila pana Chapmana. Šedivý důstojník pozdrav opětoval.
„Charlotte se pořád opožďuje,“ pronesla vážně. Očima sledovala šedivou hladinu oceánu. Obloha na východě bledla. Trojice vězeňských lodí plula roztroušená na mimořádném prostoru.
„Celou noc pumpují,“ pokýval hlavou pan Chapman.
Slunce se zvolna vylouplo nad obzor. Plachty se zbarvily růžovým nádechem.
„Odpoledne vezměte člun a s Prestonem zjistěte, co mají za potíže.“
Jestli se neudrží pohromadě, budou snadný cíl.
Odpovědět pan Chapman nestihl. Z ráhnoví se ozvalo zvolání.
„Plachta přímo před přídí!“
V prvních paprscích zimního slunce se rýsovala tmavá silueta neznámé plachetnice.

První hlídka se překlopila do druhé poloviny. Ticho rušilo skřípění lan a úpění dubového trupu. Fergus zkontroloval konce lan. Z kapsy vytáhl dýmku. Očima padl na Tobyho. Kluk usnul u paty stěžně. Měl by ho vzbudit. Místo toho ho přikryl svou kazajkou.

***

Talíř s nedojedenou večeří se krčil vedle lodního deníku. Frances přecházela po kajutě. Hlava těžkla starostmi. Konvoj svazoval ruce. Jestli je Hermine objeví, nesmí nechat Bertranda vzdát. Pokud zajme on ji... Zaplašila černé myšlenky. 
Dveře kajuty vrzly. Jones chtěl nabídnout ještě pár topinek. Místo toho sklidil ze stolu. Navzdory neobvyklé hodině připraví čaj. Věděl, že kapitán spát nepůjde.

Frances se snažila upravit si kabát uniformy. Nad stolem se houpala větvička cesmíny. Před sebou měla talíř s nedojedeným švestkovým pudingem a čile kmitala jehlou, když vešel Tom.
„Katherine tě zve na Štěpána na oběd,“ oznámil.
Frances dokončila steh a zvedla hlavu.
„Nejsem zrovna nejpříjemnější společnost,“ ucedila.
„Mám vyřídit, že tě rádi uvidí, Fanny.“
Věděla, že to je od Katherine Miltonové pouhá zdvořilost vůči bratrovu příteli.
Tom se odmlčel.
„Nechceš ten kabát raději odnést ke krejčímu?“ zeptal se.
Věnovala mu všeříkající pohled.
„Založím tě, jestli...“
„Nejsem kurva, abys mě platil, Tome.“
Nenechá se vydržovat přáteli. Ale pozvání přece jen neodmítne.

Pan Barkley s panem Miltonem přecházeli po velitelské palubě, když jeho zrak padl na skupinu vězeňských lodí. Chiméra a Atlas se držely na závětrné straně fregaty. Třetí však na první pohled neviděl.
„Pane Miltone, vidíte Charlotte?“
Pan Milton se zastavil a zaměřil svou pozornost na severozápadní horizont.

Charlotte je dohnala v pozdním odpoledni. Kapitán Slaight si dal na čas, když se na stěžni Skřivánka zatřepotal signál vyžadující jeho přítomnost. Přivítání nebylo vřelé. 
„Kapitáne Slaighte, uvědomujete si, že svou liknavostí ohrožujete nejen svoji loď, ale celý konvoj?“
Snůška výmluv ji popouzela ještě víc.
„Pro příště už na vás nebudeme muset čekat.“

Poloprázdná karafa vína zaraženě stála uprostřed nedokončené črty bojového plánu. Hlasy důstojníků šokovaně ztichly.
„Při vší úctě, madam,“ prolomil ticho první důstojník. „To je sebevražda.“
Upila ze své sklenky.
„V tom případě vás povýšení nemine, pane Laytone.“

***

Frances si unaveně promnula spánky. Sešitá rána opět tepala bolestí. Zaklepání utnulo kočičí vrnění drnčící na hrudi.
„Měla jste přijít. Ukažte tu hlavu.“
Starost skrytá za výtkou v chirurgově hlase.
„Chcete vést abordáž, pokud se střetneme s Hermine...“
„Až se s ní střetneme.“
Věděl, že její rozhodnutí nezvrátí. Věděl proč.
„Jestli vás zase budu tahat hrobníkovi z lopaty, tak vás snad rovnou dorazím.“

Neměnná rutina připomínající loutkohru bez konce i bez začátku byla pevným bodem uprostřed nikdy nekončící nejistoty.
Na konci ranní hlídky se podpalubím rozléhalo hartusení bocmana. Po dlouhých měsících jen zřídka musel nějakého spáče odříznout.
V poledne přicházeli na scénu mladí gentlemani a polední měření. Rituál mohla narušit snad jen nepřízeň počasí.
Před večeří nastal čas dělostřeleckého cvičení. Někdy ho provázelo burácení děl a jásot osádek, když se sudy tříštily na třísky. Častěji bylo jen němou pantomimou. Zásoby prachu nebyly bezedné.
Za zdánlivým řádem všedních dní se skrývalo ostražité napětí.
Přijde den, kdy Hermine zaútočí znovu.
Bertrand se své pomsty nevzdá.

Čtveřice lodí ukrajovala z šedomodré dálavy oceánu směrem k jihovýchodu. Tři pluly řadě za sebou jako veliké, líné kachny na obecním rybníce. Skřivánek s plachtami podkasanými se jim držel po boku.
Frances přecházela po velitelské palubě. Krčila čelo. Postupovali zoufale pomalu. Konvoj urazil sotva sto námořních mil od poledne k poledni. 
A Hermine tam pořád někde byla. Skrytá za horizontem. 
Toužila se pustit za ní. Odpoutat se od konvoje. Vyzvat Bertranda k tanci. Tentokrát podle svých pravidel. Bez ohledu na cenu. Nebyl nikdo, kdo by jí v tom zabránil. Stačilo dát rozkaz. Potřásla hlavou. Zaplašila prchavou myšlenku.
Nesmí opustit konvoj.

Skřivánek dohnal zbytek konvoje a srovnal s ním krok. Hlas zvonu pronikal přes údery tesařovy palice a skřípění pískovce po dubových fošnách. Za střet s Hermine zaplatili čtrnácti muži, ale malá fregata stále tepala životem.

Frances zaklela, když hřeben zavadil o sešitou ránu. Hlava jí pořád třeštila a kakofonie zvuků z paluby bolest zahryzávající se do spánků ještě umocňovala.

„Tohle nepůjde, madam,“ utrousil Jones. 

Kapitán nemůže vypadat jako strašák do zelí.

„Tak s tím něco udělejte, Jonesi,“ zavrčela.

Jones pokrčil rameny. Z kapsy vytáhl nůžky.

„Prej je to teď moderní,“ řekl skoro omluvně, když pramen ryšavých vlasů dopadl na zem.