Sci-fi

„Zaměřte nyní svou pozornost na následující expozici,“ ohlásily reproduktory.
Tsh-ikk otočil hlavu.
„Exponáty, které uvidíte, pochází z tzv. Raného Acidického období, konkrétně z periody Velerozpouštění. Pro lepší představu, to je asi pět set milionů Cyklů zpět, což činí asi miliardu Obratů.“
Všeobecné uznalé zašustění.
„Vzhledem k nedostatku archeologických zdrojů z období Po Acidizaci jsou tyto nálezy velice vzácné.“
Nedočkavé cupitání.
„Jedná se pravděpodobně o otisky zbytků těl tvorů, řazených mezi pra-korýše. Tato slepá větev do počátku období Acidizace nepotřebovala vnější kostru.“
Opona se otevřela. Všech dvacet Tsh-ikkových dětí obdivně zacvakalo.
„Povšimněte si redukce chůzeschopných končetin na dvě a absence tykadel.“

Neznáme se. Nemáme jména. Ani čísla ne. Masa nahých těl. Masa na maso. Tiché stádo. Kdo promluví, jde na porážku ihned.
Poznáváme se mlčky. Zrzavý muž, rozcuchaná holka se vzdornýma očima, stařena, která se kouše do tenkých rtů.
My, kteří jsme se nevzdali, nepodlehli zoufalství.
Pohled, gesto, přikývnutí.
V podvečer, kdy jsou ONI malátní, zabijeme prvního a provalíme plot.
Ostatní nás následují. Shromáždíme se na kopci blízko Jatek. Není kam utéct. Můžeme se poddat nebo zabíjet.
ONI se šikují dole. Mají zbraně. Nás je víc.
Nejsme už stádo, ale smečka.
Když zaútočíme, řveme svá jména z plných plic.
Nezemřeme bezejmenní.

Tma. Co byste ve vesmíru čekali? V černé díře už je sakra pořádná tma. Jediným světlem jsou zářivky pomalu se vařící vesmírné lodi v úsporném režimu. Aspoň že kafe jsem dnes stihl. A to jsem do té temné tekutiny jenom zíral a přemýšlel o nekonečnosti vesmíru. Pro mě právě skončil.
Přesto velitel nejevil známky neklidu. I v této situaci s nadšením volal své životní motto a opíral se o tlačítko motoru.
"Kupředu!"
Černé díry nejsou jen obyčejné díry. Jsou hmotné. Je to temná magma, plazma vytvořená ze zničených světů roztavených na uhelnou čerň. A tenhle sajrajt nám právě ucpal motory.

Vítězím nad systémem.
S až nepříjemně hřejivým pocitem v srdci se vydávám směrem k radnici, která se mi doslova bortí před očima.
Přeprogramování mozků sice trvalo nějakou tu chvíli, ale nyní všichni bojují proti systému, doslova ho vytrhávají z kořenů.
Nechápu, jak mohl systém tak dlouho vládnout. Nikdy nic neudělal, nevydal zákoník. Pokud se stala nějaká pohroma, nikdy se neomlouval.
Přeci jen ta neaktivita k něčemu přispěla.
Systém, ten co nic nenapsal, svojí leností zlegalizoval mou revoluci, sám sebe uvěznil v žaláři nekonečného zapomnění.
S úsměvem na tváři se otáčím proti slunci a v duchu děkuji bratrovi za jeho pomoc.

Na vlastní nebezpečí se vydávám do útrob centrálního mozku kyborgstva, snažím se dostat k hlavnímu rozvodu informací a zničit jeho vedení. Obklopuje mě menší armáda droidů, kteří se rozdělují do všech možných chodeb, kde ničí vše, co by nás mohlo usvědčit.
Rozhodně pokračuji dál a potlačuji všechny myšlenky týkající se vzdávání. Dotáhla jsem to až sem, mám obrovskou šanci na záchranu svobody. Jsem poslední nadějí kyborgů, všichni mají až příliš vymyté mozky na to, aby začínali s revolucí.
Několik zručných ruček mých pomocníků otevírá obrovské dveře trezoru, ve kterém je poklad našeho systému.
Na vlastní nebezpečí ho ničím.
Osvobozuji život.

Stojím proti hlavní centrále, obklopuje mě armáda menších robotů, kteří nyní znamenají pro celé kyborgstvo lepší zítřek. Pokud se tahle akce povede, už nikdy nebudeme muset trpět bezhlavé vymývání mozků. Všechno bude svobodné, krásné, konečně to bude život, ne přežívání.
Učiním několik rozhodných kroků, než mě pohltí obavy. Co když se to teď nepovede? Neměla bych se otočit a vrátit se domů, oddat se systému a žít jako všichni ostatní?
Kdyby se cokoliv pokazilo, už by to nebylo ani přežívání, spíše umírání.
Nesmím to vzdát, ne teď. Vytrpěla jsem toho dost.
Žádné nohy na ramenou, žádný útěk, žádné vzdávání.
„Teď!“

Už jsem se několikrát pokusila zmařit plány systému, usilovně jsem se snažila vyrvat vše, co bylo hluboko zakořeněno v každém naprogramovaném mozku.
Počítala jsem všechny své pokusy, zatím jich bylo dvanáct. Odporně obrovské číslo. Jen při pomyšlení na ten počet mi zatrnuly všechny svaly, tolikrát jsem již zklamala sama sebe. I když jsem si nyní věřila více než obvykle, stále ve mně byl červíček napětí.
Bála jsem se toho, že si budu moct přičíst další číslo k počtu neúspěchů.
Ale nyní to bylo jiné, byli připraveni mě zlikvidovat.
Mám jen jeden pokus na osvobození naší země.
Protože třináctý život není.

Tvořím novou generaci robotů, která bude moci bojovat proti systému a bude tak odolná, že její smýšlení nebude možno nahradit. Nechci mít stejnou moc jako nadřazení, nemám potřebu někomu velet a říkat, co má dělat. Jen chci konečně změnit svět, ve kterém jsem nucena přežívat.
Dotahuji poslední šroubky a nastavuji poslední drátky do správné polohy. S hlasitým výdechem si otírám čelo od potu a poodstupuji dále, abych se podívala, jestli mé dílo ožije.
Několik světélek zabliká, načež se objeví pár nepřirozeně modrých očí.
Ten tvoreček ani neví, že je první úrodou. Prvním semínkem. Je kořenem osvobození a převratu celého systému.

Opět stojím tváří v tvář soudu kyborgů, docela mi jejich odporně vzhlížející lidské obličeje s kapkou robotických částeček chyběly.
„Vigilantibus iura scripta sunt, pánové,“ sarkastický smích nechtěně opouští mé hrdlo.
„Oh, pánové se snad neučili latinu? Smutné. Zbytku rasy jste možná vymazali paměť. Škoda, že já jsem z větší části člověk,“ opět utrousím něco podobné smíchu, ovšem nyní v trochu vážnější podobě.
„Zákony jsou psány pro bdělé. A podle tohoto paragrafu si smíme zvolit vládu jednou za pět let. Snad se nemýlím, ale sedíte tu už poměrně dlouho, nemyslíte?“
Otáčím se a opouštím místnost s krásným pocitem radosti a… svobody.

Mám nasbírané téměř všechny informace o tom, jaké nelidské činy vykonávají. Jsem na stopě něčemu velkému, odhalila jsem pravý původ všeho zla, které sužuje mé racionální uvažování už po pěkně dlouhou dobu.
Přicházím na kloub tomu, jak jim konečně zabránit v šíření robotických myslí. Přeprogramovali celou mou rodinu, které mě posléze drtivě zavrhla. Snaží se mě psychicky zničit, ale zatím mě krmí vidina toho, jak skvělý bude život bez systému.
Jsem na stopě osvobození, konečného uvolnění ze sžírajících okovů, které pohlcují všechno, co by se dalo označit za šťastné.
Jsem na stopě, která vede směrem ke svobodě. Na stopě záchrany.