DMD č. 29. pro 29. 4. 2015. Téma: Nohy na ramenou

Slovní spojení "vzít nohy na ramena", získávalo v přítomnosti kapitána Jacka Harknesse úplně jiné rozměry. Někteří to brali v přeneseném významu, jiní doslovně. Byli tu i takoví, kteří stihli obojí.
"Pojď už do postele, Doctore," usmál se Jack a objal Doctora kolem pasu. Ten se mu jen šikovně vysmekl.
"Nech si o tom zdát," odvětil Doctor a dál se věnoval obrazovce se spoustou tlačítek. Jack neměl tušení, co s nimi dělá.
"Rád," zasmál se Jack. Naklonil se zpět k Doctorovi a pošeptal mu něco do ucha.
"To se ještě uvidí," ušklíbl se Doctor a k překvapení jich obou, ho následoval.

Angua nebyla prvním vlkodlakem, který se rozhodl odejít. (Tak třeba prastrýček Eugene vzal nohy na ramena* už dávno a v Überwaldu ho poté už nikdy nikdo neviděl. Nejeden tvrdil, že by se byl klidně vsadil, že ani nikde jinde - což mělo za následek mnoho obětí syndromu podmiňovacího způsobu.†)
Nebyla ani prvním vlkodlakem v Ankh-Morporku. Byla ale prvním von Überwaldem, který tady našel domov.
Popadla tašku s posledními nevybalenými věcmi. Odhodlaně ji otevřela.
Rozhodně totiž nebyla... posledním.

*Problém ovšem spočíval v tom, že ty nohy technicky vzato patřily bratrově družce.
†"Řek sem, že bych se vsadil, ne že se fakt aaaaa!"

Radši utíkej. Vem nohy na ramena a běž, tohle nemůžeš zvládnout. Koukni, kolik jich je. A ty ksichty. Hodnotí tě, do jednoho. Ty oči. Ekvivalent příklepový vrtačky. Možná proto se tu tak chvěje podlaha. Cha, podlaha? Nic takovýho. Jen se ti, ty sralbotko, klepou kolena, to je celý.
Co? Ještě nechceš zdrhnout? Opravdu?
No, faktem je, že párkrát už jsi neutek. A nebylo to špatný. Počkat, co to kecám – neposlouchej mně! Žádný povzbuzování neproběhlo, prostě to zabal a uteč, to bude bezpečnější.
Druhý termín? Skvělej nápad, navrhni to… Ne? Fakt?
„Vítejte u zápočtu z anatomie. Vyberte si první otázku.“
Sakra.

Ztemnělou ulicí kráčely dvě postavy v kabátech až pod kolena. Hustě pršelo a proudy vody jim stékaly po krempách klobouků. Pomalu zastavili před masivními garážovými vraty pod jedinou praskající lampou široko daleko. Jeden z nich zalovil v kapse pro klíč a začal se potýkat s mohutným narezavělým zámkem.
V tom se z nedalekého podchodu vyloupla banda náctiletých darmojedů. S úsměšky obstoupili pány v kabátech, v rukách nože, dřevěné latě s hřeby či sportovní pálky.
„Tak obraťte kapsy, ale rychle,“ poručil vrchní výrostek.
Tentokrát v kapse zalovil druhý a ve světle lampy se blýskla pistole. V mžiku byl plácek opět prázdný.

"Zdvihni mě ještě kousek výš!" žádala čarodějka.
Peregrin se s grimasou pokusil zdvihnout dlaně, kterými ji podpíral, výš než k pasu.
"Třeseš se jako osika," konstatovala. "Takhle se nedá pracovat."
"Co kdybys mi vlezla na záda!" prsknul po ní její asistent nakvašeně, zatímco pružně seskočila na zem.
"Hmmm, na záda ne, to není dost vysoko..." vzala to vážně. "...ale kdybych si ti stoupla na ramena..."
Peregrin zaúpěl, ale poslušně ji nechal na sebe vylézt.
"No vidíš... ještě kousíček... zkus se opřít o kmen a stoupnout si na špičky!" povzbuzovala ho radostně.
"Příště si na to jmelí vezmi radši žebřík!" zabručel.

Lord Sanders se dočkal, jeho milovaná, lady Hilda, se konečně vrátila.
"Drahá, chybělas mi!" objímá láskyplně lord Sanders Lady Hildu.
"Povídej, jak jsi se měla?" ptá se jí, té zablýskne v očích.
"Báječně! Jen na konci vzali orci nohy na ramena, nevíš o tom něco náhodou, drahý?" Lord sanders se zadívá jinam.
"Ale víš ty co, jsem ráda, že už to skončilo, docela bych si dala dovolenou." Pokračuje lady.
"Co navštívit mé rodiče, dlouho jsme tam nebyli." Navrhne lord.
"Víš že mně u vás démonů nemají rádi..."
"Všechny kteří před tebou nepokleknou nebo neutečou spálím na popel." Pronese Sanders temně.

"Možná by bylo rozumné utéct," řekl Maledikt.
"Možná," kývla Poly. "Nebo je to možná pitomost."
"My už utekly," řekla Řimbo. "Sem, do armády. Nevím, co by mělo za smysl utíkat znovu. A kam taky?"
Tuti rozškrtla sirku, zadívala se na ni a pak ji zvolna sfoukla.
"Vévodkyně si myslí, že musíme jít dál," řekla Coto, a ostatní vojáci sedící u ohně si neurčitě odkašlali, jako že to jistě. Mžoura dovařila mišmaš pro Rubašku a podala ho Poly.
Nadporučík si pobrukoval bojovou píseň a studoval knihu o taktice. Poly si byla jistá, že o téhle situaci v knize nestálo ani zbla.

Jejich další cesta vedla k sochám zakladatelů pod úbočím hory.
"Jak najdeme toho, co se nepatří?" zeptal se Dan.
Mark místo odpovědi začal každou sochu prohledávat. Dan si vzdychl a chystal se ho následovat. Ale nejdřív si přečte nápisy, rozhodl se.
U pátého se zarazil. Byl jiný. Hladší. Když se podíval blíž, v písmenu P byla taková hluboká rýha..Dan vzal deštičku se vzkazem, vsunul ji do rýhy a zatočil. Tajné víko se vysunulo... Uvnitř se něco zatřpytilo.
"Teď mi tu korunu pomalu dejte." ozval se za nimi hrozivý hlas za doprovodu zvuku právě odjištěné pušky. Příliš pozdě na útěk.

Slova, slova, slova.
Golemové se rozvášněně přeli, skřípot kříd o tabuli (a křídový prach) plnily místnost.
Nikdo nechtěl být opomenut, každý chtěl vyjádřit svůj názor.
„Když mu dáme druhý pár nohou na ramena, může v případě poškození využít redundantní pár,“ škrábal Hráz na tabuli.
„A co mu tam dát rovnou ruce, ať je jako chobotnice,“ navrhoval Spojené bednárny.
„To by vypadal jak božstvo z Al Khali,“ načrtl Kovolis.
„Ale mohl by pracovat na více věcech najednou,“ nevzdával se Spojené bednárny.
„Nemusí pracovat,“ připomněl Hráz znovu původní plán.
Takže je nakonec docela štěstí, že golema vytvořili jenom s korunou na hlavě.