Sci-fi

„Co hledáš?“ ozve se hluboký hlas, při němž mi po těle vyskočí husí kůže. Prudce se otočím a podívám se do očí svému bratrovi, který mě nyní propaluje pohledem.
„Hledám takovou tu věc, no…“ na chvíli se odmlčím, v hlavě mi šrotují kolečka, která se snaží přijít na to, jak středobod své pozornosti nazvat, „ten gadget,“ dokončím a sleduji jeho reakci.
„Gadget? Ty myslíš udělátko? Tu atomovku?“ s překvapeným výrazem na mě začne chrlit otázky. Přikývnu na znak souhlasu a nervozitou sklopím pohled.
„A k čemu ti to bude?“ zněžní tón, avšak naléhavost jeho hlasu nabere na intenzitě.
„K revoluci.“

Čím více jsem handicapovaná, tím více si připadám volná.
Jako jeden z prvních trestů mi přerušili drátky, které odváděly zrakové vjemy do mozku. I tak jsem byla revolucionářem, proto přišla další ztráta, sluch. Nadále jsem se snažila bojovat, nevzdávala jsem se, i když to byl předem prohraný boj. A poslední kapkou bylo vytrhnutí jedné z mála částí, kterou tvořilo maso. Přišla jsem o jazyk. Nechtějí mi dát právo na zakoupení kovových součástek, které by nahradily prázdná místa.
I když jsem ztratila veškerou šanci na lepší zítřky, jedno pozitivum to přeci jen skrývá.
Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo. Necítím zlo.

"Pojď blíž..." hlava mi málem explodovala. Hluboké dýchání nepomáhalo. Tlačil jsem se na zrcadlo a moje vědomí se chtělo obrátit naruby a přitisknout se k sobě. Srdce mi hořelo láskou k tomu obrazu. Miloval jsem tu bytost na druhé straně zrcadla. Víc než to, uctíval jsem ji jako modlu. Plazil jsem se po tenkém skle a přitom prsty prozkoumával svoji tvář. Ta nádhera, ta smyslnost...chtěl jsem víc!
......
Po týdnu dorazila policie do bytu, když už jsem byl mrtev.
"Další předávkování." poručík vzal do ruky prázdné plato od prášků s nápisem: "Mějte se víc rádi. Více sebelásky úplně pro všechny."

"Chlapec, devět let, na základě psychotestů byly hranice jeho schopností stanoveny na úroveň 124. To je velmi slušné," oznámil obrýlený specialista nervózním rodičům doprovázejícím zavalitého kloučka. "S tím může velmi dobře najít profesní uplatnění na jakékoliv vyšší manažerské pozici,". Mužík předal rodičům složku s dokumenty. Rodiče ještě děkovali, zatímco se mužík pustil do dalšího případu. Zadal pečlivě vstupní data a na obrazovce se naskočilo hlášení: "Sedm let, hranice schopností neznámé."
Těkal očima neklidně po sloupcích čísel, zkontroloval znovu všechny koeficienty. S úlevou si oddechl. Mám to, tady je ta chyba. Zadejte pohlaví. Ták. Dívka, sedm let, úroveň 54, kancelářské práce.

Historický okamžik nastával.
Kosmická loď přistávala na Marsu. Posádka už byla připravena.
Na Zemi rostlo napětí, snad všichni lidé napjatě sledovali obrazovky. Další hranice lidského poznání měla být překonána.
Přistání proběhlo úspěšně.
A už to tu bylo, první člen posádky se chystal vystoupit. Otevřel dveře, aby jako první člověk stanul na Rudé planetě -
- a venku spatřil několik zelených mužíčků s velikýma očima, kteří se šklebili od ucha k uchu.
První z nich spustil skřehotavým hlasem:
„Vítejte u nás! Přiletěli jste právě včas. Alza uvádí na trh nové modely laptopů a tabletů za velmi výhodné ceny! Tak neváhejte a nakupujte, pozemšťané!“

Vesmír. Poslední hranice. Již brzy ji překonáme. Naše lodě pronikají dále do neznámých hlubin a odkrývají tajemství hlubokého kosmu. Člověk se konečně přibližuje hvězdám.
Kapitán sledoval zrnité vysílání – sice se zpožděním, protože od matičky Země byli daleko, ale přece. Konečně o jeho celoživotním poslání mluvili! Nevadilo mu ani pronikavé, pravidelné pískání, které mu rušilo příjem.
Loď plula prostorem, palubní počítače spolehlivě upravovaly kurs... Mezi nimi a vysněnou Alfou Centauri už nic nestálo!
Tu se v černotě vesmíru zuřivě zablesklo a pozemská loď se rozpadla na prach.
Poručík Centaurského hlídkovacího letounu si povzdychl. „Já je varoval, ať nám nelítají přes hranice!“

"Jau!"
"Bacha!" Vžum "Za tebou!"
Cvak! Chramst!
"Utečte, nebo nás dostanou!"
"Rychle!" Cvak!
Cvak! Chramst! Cvak!
"Jacku, stíháš?"
"Jo, jsem hned za..." Chramst! Flák ho! "za tebou!"
"Uh, to mám za to, že jsem vegetarián. Určitě se mi mstí příbuzní mé dnešní snídaně." Cvak! "Vem ji pěstí!" Vžum!
"Už jen kousek a jsme venku! No tak, honem!"
"Vy tam vzadu, pohněte!" Chramst!
Konečně venku...
"Až zase náš botanik přijde s geniálním nápadem na rozšíření skleníku, připomeň mi, abych ho pověsil za vnitřnosti do průvanu."
"Neboj, žádnou další přerostlou masožravku už nám sem nedá. A jestli jo, tak ho sežeru sám!"

Utíkám hustým lesem, ledový pot mi stéká po krku a přináší větší intenzitu strachu. Rozhlížím se, ale všude vidím jen odpornou zeleň, která se mi svým způsobem vysmívá. A ne, nejsem paranoidní.
O několik prudkých nádechů a pár dlouhých kroků později si všímám obrovských stvoření, která mají zřejmě připomínat květiny. Jakmile se rozevřou, povšimnu si sněhově bílých zubů, ze kterých odkapává krev.
Masožravky.
Vyhýbám se jejich prudkým pohybům, které směřují mým směrem a zřejmě naznačují jejich touhu po mém hořícím mase. Cítím zrychlující se krevní oběh, mé tělo je teď jako chodící reklama na vonící syrovou pochoutku.
Hloupé genetické modifikace.

Sedím v temné místnosti naprosto sama. Ledové kapky vytvářejí rez, která se začíná prokousávat do každého kousku kovu obývajícího mé tělo.
S hlubokým povzdechem se rozhlédnu kolem. Bedlivě sleduji mříže, jako kdyby je měl můj pohled propálit a tím mi zajistit vstupenku na svobodu. Zřejmě vypadám jako psychopat, který každou chvílí vyběhne proti zdi nebo se začne vznášet nad zemí.
„Pssst!“ ozve se místností, ale tomu zvuku příliš nevěřím. Nejspíš je jen v mé hlavě, očividně můj mozek začíná spolupracovat s paranoiou.
Kdyby ten hlas opravdu zazněl, znamenal by pro mě všechno.
Neexistuje, stejně jako má naděje a zdravý rozum.

Jakmile přestanete být užiteční, vaše existence se začne rychlým tempem přibližovat ke konci. Pokud se vzbouříte, dostáváte automaticky vstupenku do mlátičky, kde se vaše tělo rozebere na součástky využitelné pro stavbu někoho, kdo bude užitečný. Na rozdíl od vás.
Nepřipadám si k ničemu. Hluboko uvnitř cítím, že v tomhle světě mám právo na to být někým, ale ve skutečnosti stojím jen v pomyslné frontě, abych své rezivějící součástky věnovala někomu, kdo je využije lépe. A to nedobrovolně.
Můj poslední den byl dosti sychravý, všechno bylo smutné a tmavé.
Zatajila jsem dech a vkročila katovi do náruče, když se ozvalo: „Další!“