Věda ve sto slovech

My netopýři žijeme celý rok na hraně mezi životem a smrtí. 
V zimě jsme tuzí a studení jako naše okolí a vypadáme neživě. Ale když náš klid něco naruší, umíme se rychle probudit. Oskenovat okolí radarem (vrápenci se dokonce umí jako radar otáčet). Ještě napůl studení a spící přeletět jinam. Případně jít znovu spát, protože se kolem zas potlouká stejná banda bláznů jako loni a dělá si za každého netopýra čárku do notesu. 
Mimo zimování, kdykoli spíme, zchladneme a ztuhneme. 
Ale když nechladneme a jen se rozplácneme a nehýbeme, to není torpor. To je jen postprandiální somnolence po vydatné večeři. 

Kde vedoucí sehnal tyhle dva paznehty? zuřila. Prý laboranti... "Milí kolegové, bezpečnost především. Vysoké napětí, tlakové lahve. Navíc - aparatura stála dvacet milionů. Zpočátku budete pracovat pod dozorem, po přezkoušení samostatně. Budete se chovat zodpovědně a podle předpisů, nepodceňujte..."
"Pfff," odfrkl jeden.
Postavila se proti němu a upřeně se mu zadívala do očí. 
Uhnul zrakem.
Nadechla se, ale koutkem oka něco zahlédla. Otočila se.
Ten druhý si bezmyšlenkovitě pohrával se zajišťovacím řetízkem tlakové lahve. Sundal ho a jak vytahoval z kapsy mobil, vrazil do lahve s acetylenem loktem.
Zakývala se a začala padat. Tlakovým uzávěrem rovnou na hranu ocelového laboratorního stolu. 

Vrkla cosi na pozdrav a vrhla se do kuchyně. "Dík, už padám hlady."
"Chutná?" Seděl v křesle pod lampou, knihu založenou prstem.
"Hm," přisedla si na opěradlo. "Co čteš?"
"Bradburyho, Marionety a.s."
"O čem to je?"
"O nás."
Zarazila se. "Myslíš o nás jako o lidech? Jako každá Bradburyho knížka."
"Ne, o nás dvou. Taky mám pocit, že mi tě vyměnili."
Překvapeně se na něj podívala.
"Dřív jsi hořela nadšením a povídala mi o věcech, kterým jsem nerozuměl. Teď přijdeš, mlčíš a padneš. Jako by ti přestřihli provázky. Prosím, zpomal. Dokud je čas."
Vzdychla a políbila ho. "Od zítřka začnu."

"Než skončím schůzi - má někdo nějakou připomínku?" zeptal se pro formu vedoucí projektu.
"Já," zvedla ruku. "Od prvního pracuju na poloviční úvazek."
"Do háje... nejsi v tom?"
"No dovol? Copak musím být v tom, když chci míň práce? Chci změnu. A buďte rádi, že tady neskončím úplně."
"Ok, tak se nečil. Co chceš ještě dělat?"
"Učit. V tandemu. Něco tady, něco na pilotním gymnáziu."
"Neblbni! Sežerou tě zaživa!"
"Studenti? Proč?"
"Jsou to parchanti."
"My byli taky a Fendra s náma vždycky vymetla. Použiju její drakonický metody."
"No nevím... " 
"Ale já vím! Učit je poslání!"
"Naivko. Takže ti to nevymluvíme?"
"Ne."
 

"Já se na to... " 
"Co je?" nakoukl do místnosti kolega. 
"Nic. Nemůžu doladit tu zatracenou depozici. Chci sto nanometrů plus mínus deset. Koukni: první pokus -  čtyřicet. Nastavím čtyřnásobný průtok - čtyřikrát tlustší vrstva. Fajn. Uberu na dvojnásobný a mám šedesát, ne osmdesát. Ta závislost měla být lineární. Lineární, chápeš?"
"Hm. Budou tam další vlivy."
"Zjevně. Znova původní podmínky a sto."
"No vidíš." 
"Ale sto tisíc! Ta blbá aparatura se ucpala! Serem taku robotu, idzem v baně robit, tri tisícky čistá ruka!" Praštila do stolu, až se otřásl. 
"Počkej... to fakt myslíš vážně... že bys toho nechala?"
"Jo. A nevymlouvej mi to."

My rostliny také máme lovecké strategie. 

Ta moje je obzvlášť vyladěná. Žádné čekání, až si na mě náhodou sedne moucha! Kdepak, cílím na větší úlovky. 

Terčíky do akce! Dobře se o ně odráží netopýří ultrazvuk. Je to pro mě červená značka, která znamená kemp. Tedy pardon, zelená, jsme na Zemi. 

Jsem spacák de luxe. Akurátní velikost, chladivé stěny pro pohyb během horkého dne... 

A už letí! Pořádně napucnuté břicho. To bude vysoká platba. 

Netopýr zalézá do láčky, pohodlně se zavěsí a spokojeně usne. 

Čekám. 

Ráno vstává, protahuje se, zvedá ocas, poulí oči, před odletem odhazuje zátěž. 

Pořádná porce výživného guána!