Věda ve sto slovech

"... a kolik snáší vajíček?"
"Jé, tohle se ti doma vylíhlo?"

Vážně?

Copak to tu visí za ptáka?
Za ptáka tu visí netopýr...

Netopýr je letoun od slova létat, ale taky savec od slova sát. Rodí a kojí. Rodí jedno až dvě mláďata ročně, přibližně tři čtvrtě roku po páření. Novorozeně, které má třetinu její váhy, zachytí do ocasní blány a zabalí do křídla. Mládě se ostrými dětskými zoubky se zakousne do bradavky a prvních pár dní života na ní nepřetržitě visí. Matky se ale pořádně nevyspí ani potom. Mimino potřebuje teplo.
Kam se na nás hrabou nějací ptáci! Nebo lidé...

"Tady píší," zamávala mikroskopička mobilem, "že na Rice University dělají grafen novým způsobem."
"Jak?" broukl kolega.
"Redukcí elektrickým proudem, výbojem při extrémní teplotě a stlačením. Získají grafenové vločky s nezarovnanými vrstvami, ty se rozdělí na vrstvy jednoatomové. Uvažují o výrobě kilogramu denně, ale fantazírují o tunách. Pokud vím, ty vyrábíš sotva gramy."
Mlčel.
"Navíc, jako surovinu používají odpad s obsahem uhlíku. Uhlí, dřevo, zbytky jídla, plasty a odpadky..."
Kolega se konečně pousmál: "Moje metoda získávání grafenu redukcí čistého etanolu v mikrovlnném výboji je zajímavější. Protože já - na rozdíl od nich - mohu své zásoby surovin zlikvidovat daleko příjemněji. Prostě je vypiju."

Když jsme se nastěhovali k naší člověk, zdědili jsme voliérku po netopýrech rezavých. Měla celkem zajímavou historii.
Začalo to na jaře, když se u lidí nečekaně narodila rezavá netopýří holčička. Zkraje byla pochopitelně u mámy pod křídlem, ale jak odrostla, začala si procvičovat let a echolokaci.
Netopýrům rezavým se špatně manévruje na malém prostoru a holčička byla navíc nezkušená. Člověk na Instagramu našla voliérku z dětské ohrádky a dostala nápad. Sežene jednu takovou za odvoz.
Povedlo se jí to do večera druhého dne.
Holčička se rozcvičila, nakonec i s mámou odletěla a zakrátko jsme se do ohrádky stěhovali my dva.

"Pro vědecké objevy potřebujeme Scotta, pro rychlost Amundsena, ale když přijde obří průšvih a odejde naděje, modlete se, aby s vámi ve výpravě byl Shackleton."
Vážně?
Shackleton není jediný, kdo je dobrý v přežití v extrémních podmínkách. Ostatně, Roald Amundsen je prvním člověkem, který spatřil oba zemské póly. Jedno vítězství, které brzy zhořklo, a jeden přelet ve vzducholodi, který zhořkl taky, protože s Nobilem už měsíce nemluví.
Z druhé výpravy vzducholodí na severní pól zbyla záchranná akce. Psaní pamětí počká, musí znovu obout polárnické boty. Hořkost ho ještě nepřešla, ale tady jde o život.
Roald netuší, že o ten jeho.

Radioprofesionál: "Volám zemi. Volám Špicberky. Volám každého, kdo mě slyší. Opakuji..."
Radioamatér:"Aló?"
Radioprofesionál: "Haló! Hurá! Kdo tam?"
Radioamatér: "Zděs- škrk*, kdo ty?"
Radioprofesionál: "Tady- škrk*, trosečník. Velitel je zraněný, přežilo devět mužů a pes."
Radioamatér: "Vy jste trosečníci z- škrrrk**?"
Radioprofesionál: "Jasně. Potřebujeme pomoc, mrzneme. Diktuji naše souřadnice..."
Radioamatér: "To není možné, jste víc než dva tisíce kilometrů ode mne. Vysílačka nemůže mít takový dosah."
Radioprofesionál: "Škrk* stojí za mnou a vysvětluje, že nějaký odraz na ionosféře. Už si konečně piš, díktuji..."
Radioamatér: "Pošleme pomoc, vydržte."

----

*Jo, představím ho a je po hádance.
**Už asi tušíte, ale ještě nepovím.

Nejsou lidi, potřeba
místo nich dát techniku,
proto jezdí roboti
v rajčatovém skleníku.
Nelelkují u tújí,
do práce se obují,
vozí sebou kamery
a dělají záběry
listů rajčete,
pak ty snímky zpracují,
proto jsou na světě.
Při strojovém učení,
projde robot databázi,
určí, co kde schází -
rozpoznává škůdce,
houbové choroby, plísně,
které rajče v jednom kuse zlobí.
Nakaženou rostlinu
pak vyléčí postřikem,
tak projíždí roboti
velkým cvičným skleníkem.
Komu by se zdálo,
že je toho málo,
roboti maj na míru
navigaci z vemíru,
Galilei na ně shlíží,
když za škůdcem se tiše plíží,
vyjede ven do pola
ta Zelená Patrola.

Byly mi tehdy dva měsíce. Našel jsem jeskyni!
Zavolal jsem kluky a holky z party, ale nebyli v doslechu.
Jeskyně měla úzký vchod. Takovým se predátoři neprotáhnou! Bingo! Super objev!
Protáhl jsem se dovnitř a proecholokoval. Kvádrovitá jeskyně. Zajímavé. Nějaké dřevěné hranaté věci. Co to asi je?
Mámy říkaly něco o lidech. Prý jim nemáme lítat do bytů.
A sakra!
Vchod je úzký a cesta k němu klouže.
Hledám jiný východ. Nic.
Ale je tady hodně úkrytů!
Jeden je zajímavý. Uvnitř jiného úkrytu. Smrdí olejem a kovem.
Vzbudila mě šátrající lidská noha a vykviknutí.
Pak jsem byl vytažen zvířecími záchranáři.

Přes 1,5 kilometrů dlouhou trasu fosilizovaných lidských stop, datovanou do doby okolo deseti tisíci lety před naším letopočtem, objevili badatelé v americkém Novém Mexiku.
Cestu skrz zablácený terén a v dešti, absolvovala nejspíš mladá žena starší dvanácti let. V náruči nesla malé dítě, které si během cesty, přendávala z levého boku na pravý. O fakt, že osoba přenášela děcko stáří asi dvou až tří let vypovídají jeho maličké stopy, které se na cestě objevují pouze párkrát – žena zřejmě dítě postavila na zem kvůli chvilkovému odpočinku.

Tohle vše ze stop vyčteme. Jsou jako fotografie nebo záběr momentu z hlubokých dějin.

- Miláčku, jak jsi daleko?
- To fakt nevím.
- Plsky plsky koukni se. Nudím se. Už jsem po večeři a nechce se mi spinkat.
- Spletla sis frekvenci.
- Kdo je tam?
- Hádej.
- Stačí jednou hihi :-) Záříš i ve tmě.
- Uhodla :-)
- Už se mi nechce čekat. Pojď se mnou ty.
- Copak plánuješ?
- Už ti vyprávěl o knihovně?
- To víš, že ano :-) až bude mít službu, půjdu s ním.
- Proč ne hned? Kluci nemusí vědět všechno :) Vyděsíme nějaké studentíky hihi
- Oni nepiští děsem, ale nadšením :-) prý jsme heboučké, ale na mě nikdo sahat nebude :-P
- Někteří mají teplé ruce.
- Zajímavé. Kdy a kde?
- Vchod, teď.

Před 18 milióny let existovala na světě všelijaká děsivá fauna, která by člověka slupla k svačině.
Představte si, že existovali i obří netopýři!
Přesněji řečeno, takzvaní hrabaví letouni. Obratně běhali po zemi, dokázali si vyhrabat noru nebo vykousat doupě v kmeni stromu. Byli to všežravci, jedli hlavně rostliny, také hmyz a obratlovce.
Jejich současní žijící příbuzní mystaciny novozélandské jsou asi třikrát menší. Létají nerady a jen nízko, spíš obratně kličkují v podrostu, podobně jako upíři rudí plížící se ke kořisti (nebo s plným břichem od kořisti).
Dávný obří netopýr vážil omračujících 40 gramů.
Dobře vykrmený netopýr rezavý zvládne i 50.