Báseň zde: Vítězslav Hálek: Mrtvých stráž
Nad dědinou, čítající několik nízkých chaloupek, s okny tak malými, že sotva propouští dovnitř zbývající světlo časného podzimního soumraku, ční nevysoký pahorek. Z jeho samého vrcholku shlíží na vísku kostelíček a kolem něj leží několik neuspořádaných řad rovů těch, kdo v onom nehostinném, ale malebném koutě v podhůří prožili životy, i jejich otců a dědů, kteří zde hospodařili před nimi. V tomto čase nejsou již pokryty nízkým trávníkem a barevnými květy, leč blyští se na nich první jinovatka a jen některé jsou skrovně ozdobeny chvojím, jen tolik, aby chránilo keře růží, na nich vysazených a čekajících na jaro, které v tomto chudém kraji přichází pozdě. Jen na hrobě vlevo, hned u kraje, vidět je zelený věnec rozmarýnový, i několik pomrzlých květů pozdních jiřin, neb nynější jeho nájemník ještě před nedávnem byl životem překypujícím mládencem, těšícím se, až ze své nejmilejší učiní panímámu na hospodářství stejně skrovném, jako hospodářství sousedů, ale poctivě udržovaném. Byl Vítek třetí a nejmladší syn u Jirečků…
Já se omlouvám, ale kdybych to celé chtěla psát v náležitém stylu, bude to mít tak sto stran a všichni případní čtenáři to vzdají na páté, nejpozději na patnácté. Nuže, vynechám exkurz po jeho starém, v místě dlouho usazeném a poctivě vlasteneckém rodě, trochu se posunu k pointě a celé to zrychlím. Ale jenom trochu.
Na lavici vedle dveří, kde obvykle sedávali jen sousedé, pokuřující a v družném hovoru, seděl muž již od pohledu cizí a téměř nepatřičně vyhlížející v plochém klobouku a kabátu s límcem z kuniny. Upravený plnovous mu též slušel, ale oči měl tmavé a přísné. Také pokuřoval jako strejcové z chaloupek. Nepobafával ovšem ze staré dýmky z hruškového dřeva, ani z poctivé pěnovky s dlouhou troubelí. Potahoval z dlouhého viržinka z jediného tabákového listu. Příčinou toho ale nebylo, aby dal místnímu lidu, dosud prostému a málo uvědomělému, najevo, že odrostl jeho malým poměrům. Naopak, tolik lpěl na svých zvycích, že je nedokázal změnit, ani proto, aby místním lidem vyšel vstříc a předešel jejich ostýchavosti před vzdělaným pánem z města.
I Dorynka si ho prohlížela jen pokradmu. Bála se jeho zachmuřeného pohledu a podivovala se, proč takového divného člověka sousedi Jirečkovi na synův pohřeb zvali, že to jistě nemůže být příbuzný. Byl i nebyl.
Zde přeskakujeme pasáž o rodinném původu podivného návštěvníka. Který z obce, osiřev, odešel asi před dvaceti lety, v době, kdy se Dorynka tak možná narodila. Dorynky životopis novela neobsahuje.
Dorynka znovu roztržitě vyhlédla z okna. Cizinec stále seděl u Jirečků na zápraží, jak mohla poznat už jen ze blikání načervenalého světla, které se pravidelně rozjasňovalo jako osamělá světluška, kdykoliv potáhl z viržinka. Zatáhla záclonku a konečně jala se odstrojovat. Sňala věneček, přivoněla k němu a znovu se rozplakala. Byla stále vystrojená jako nevěsta, jak se slušelo na pohřeb svobodného mládence. Byl to starý zvyk, který ještě dlouho potom přetrvával, protože v myslích lidí zůstávala ukotvena stará víra, že by po mrtvém neměl na tomto světě zůstávat zbytek neodžitého života, který by ho volal zpět z hrobu mezi živé, kde již pro něj nebylo místa. Dorynka však tušila hluboko v srdci, když pokládala svému Vítečkovi na rakev svatební věnec, že to nic nebude platné, protože mu slíbila, že spolu jeden druhému bok po boku zbudou navěky. Navěky ― Navěky. Opět z okénka vyhlédla. Měsíc sotvakdy vykoukl zpoza mraků a neviděla z okna ničeho než tmavé stíny. Avšak stejně stále znovu a znovu ji cosi nabádalo, aby čekala, že jistě co chvíli něco na cestě mezi jejich a Jirečkovic stavením zahlédne. Nevrátila už se k večerní modlitbě, zůstala u okna, a čas od času si utírala slzy. Tak jí plynula noc.
Znenadání zazdálo se jí, že měsíc přec jen se vymanil z oblaků a bílým svitem osvětluje pěšinku, kudy za ní Víteček tak často chodíval. Stříbřitě se třpytila do černočerné půlnoci, tak krásně jako by ji zrovna zručný malíř na sklo vymaloval a jako kouzlem stříbrná kresba začala se objevovati i na skle před ní. S uleknutím od okna uskočila. Byl to teprve konec podzimu, který sice občas přibarvily bělobou ranní mrazíky, ale pěšina i okénko bělali se ledovými květy jako v nejchladnější noci lednové. Skrz vykreslený motiv na okně, jevilo se jí, že venku stojí stín, právě tak velký a takového tvaru, jako by její Víteček pod okénkem čekal. Rychle záclonu rozhrnula, okenice rozevřela a chtěla naň zavolati. Dříve však než z ní hlásek vyšel, jako kdyby ledový vánek slova jí na mysl přinesl: “Pojď, miláčku.”
“I půjdu, hned půjdu,” zašeptala v odpověď.
Spěšně se odvrátila od šerého stínu venku a otevřela truhlici, ze které vytáhla vlněný šátek, kterým se měla ochránit před chladem noci. Byl zdobený velkými modrými květy - tak modrými jako tvoje oči - řekl jí Víteček, když jí loni o Štěpánu donesl zrovna v tom šátku zavázanou koledu. Dělávalo se to tak, že když si mládenec na nějaké děvče vážně myslel, tak jí takto o vánočních svátcích obdaroval a ve vsi, hleděli na to sousedé skoro jako na zásnuby. Zabalila se těsně do šátku a okno nechala otevřené. Nevšimla si, že drobné bílé krystalky na jeho rámu nejsou jen ledová námraza.
Vyběhla z komůrky na malou chodbu před černou kuchyní a rychle otevřela dveře stavení. Proběhla dvorem a pod bosými chodidly však necítila mráz. Příliš rozrušená, sotva to postřehla, a i kdyby jí to někdo zavolal do tváře, nepřemýšlela by, co to znamená, protože za vraty, hned za velkými vraty na ulici před jejich statkem, stál její miláček Víteček a napřahoval k ní ruce.
“Vzpomeň si, Dorynko, co jsme si slíbili ―”
Téměř vykřikla radostí a vrhla se milenci do náruče, ale sotva zápraží překročila, zachytilo ji za loket železné sevření, zděšeně se rozhlédla a její pohled se setkal s přísným pohledem onoho neznámého návštěvníka. Zavrtěl hlavou. “Proč? Proč?” rozkřičelo se její srdce a teprve v tom okamžiku začala se v její mysli spojovat ojíněná, jako měsíční svit stříbřitě světélkující pěšina ke hřbitovu, milencův stín a jeho hlas, který mluví přímo k její mysli, vlhké bahno na dvoře, i to, že bíle krystalky pod jejím chodidlem nejsou z ledu, ale ze soli, nasypané v půlkruhu kolem vrat.
“Proto tady jste?” obrátila se k neznámému. “Abych nešla s ním? Ale já chci. Chci! Rozumíte tomu? Slíbili jsme si tak.”
“Snad i rozumím,” pravil k ní. “Ale nedovolím. Víte, že byste neměli ―”
“Co víte o lásce?” osmělila se Dorynka zeptati.
Hleděla přes nepříjemného cizince na stín, který jí byl tolik milý, a dobře cítila, že se na ní děje bezpráví. Nikdo na světě a ze všech nejméně tento drzý a trpký člověk neměl právo stát mezi ní a tím, komu se láskou i životem zaslíbila. Toužila za ním jít, sama a dobrovolně, necítila se být pod vlivem čarodějné moci, ani omámení. Vždyť byla vzdělaná dívka a četla přece v Erbenovi, jak smutných konců může dojít, když se člověk proti osudu staví. A i přesto volila tak, jak volila.
Neznámý ji chytil snad ještě pevněji a téměř ji k sobě přivinul.
“Vím tolik, abych rozuměl, že bys raději i v hrobě ležela, jen kdyby to bylo u něj. Taky vím, že když za ním půjdeš, dalším lidem, i rodičům svým, takovou bolest způsobíš, jako on tobě, když jsi o něj přišla. A znám tolik, abych mu dovedl bránit, aby si tě odvedl.”
“Domýšlivý ―” zašeptal mrazivý vánek pokrývající jinovatkou poslední nespadané listí na jabloni před vraty.
“Domýšlivý ―” zakvílel sílící vítr, který strhl osiřelé lístky z větví a strhl i cizinci klobouk z hlavy. Tu ale postříbřit nemusel. Nebyl tak starý ten muž, ale trápení a těžkosti mu přidali na vzhledu skoro deset let k jeho sotva překonaným Kristovým rokům.
Postrčil Dorynku za sebe a zůstal pevně rozkročený ve vratech, aby zadržel veřeje omrzávajícími prsty. Udržel by ta vrata do kohoutího kokrhání? I když vítr rozhněvaně rozfoukával solnou bariéru?
“Domýšlivý ―” křičela mu vánice do uší.
“Domýšlivý ―”
Ne, tak domýšlivý nebyl.
“Proč jenom jsi tak pyšný?” vysmíval se mu vichr hvízdavě, jako hlasem člověka s vleklou chorobou plic.
“Protože neumím jinak,” pomyslel si s takovou tvrdohlavou silou, že to snad i rozechvělá a prochladlá Dorynka mohla zaslechnout. Snad zaslechl zašustění. Možná ucítil drobounké zachvění tepla za zády, jak k sobě Dorynka pevněji přitiskla vlněný šátek. Ten šátek ― Samozřejmě, znal dost, aby věděl, že pouto ducha k živým potřebuje symbol. Teprv zničením skutečného předmětu možné je docílit i zničení pouta nehmotného, který neklidnou duši na světě váže. Sebral nebohé dívce z ramen to jediné, co ji chránilo před chladem temné noci a čarovné vánice, která rychleji a rychleji nabývala na síle. Vykřikla. Cizinec taky něco křičel, ale jeho slova unášel pryč rozzuřený vichr.
Jednou rukou držel Dorynku blízko sobě, v druhé držel před sebou její vlňáček jako štít a křičel slova, která zanikala ve sněhové vánici. Dívka nerozuměla, ale vítr ― Ne, nikoliv vítr, Vítkův duch slyšel a rozuměl. Rozuměl a snad pochopil a ledová vichřice slábla do studeného větru a potom do chladivého vánku až ustala docela. Nocí nebylo slyšet ani to nejtišší zaševelení. V postříbřené cestě od statku objevily se nejprve stopy k Jirečkovic stavení a dál, směrem ke hřbitovu, jako když jinovatka taje pod botami a za každým krokem mizela stříbrná pěšinka tak rychle, jako by na ni dýchal horký dech léta.
“Tak,” řekl cizinec vyčerpaně, ale přece s náznakem úsměvu.
“Zahnal jste ho?” otázala se Dorynka příkře.
Ten neznámý, cizí muž, najednou podivně vlídný jí položil zpátky přes ramena její šátek s modrými květy. Zdráhal se promluvit, i když věděl moc dobře, že nemůže odejít, aniž by dívce vysvětlil své počínání.
“Měl jsem všechnu znalost i sílu, abych ho zahnal. Ale nechtěl jsem tomu tak. Vy jste tomu tak nechtěla, slečno Dorynko. Můžete za ním, jestli je to stále vaše přání. Ale buďte s ním jenom tady, na tomto světě. Nežeňte se marně do hrobu. Na to je dost času. V tom mně věřte. Váš miláček bude dlít tam na kopci, u kostela. Je teď jeho úkolem hlídat klid ostatních na hřbitově a to do doby, než bude na tom místě pochován další nebožtík. Bude hlídat každou noc a můžete ho navštívit, kdykoliv jenom chcete. On vás již nebude vícekráte volat mezi mrtvé. Víte přece, že vás má rád a já mu to jen musel připomenout. Sama přece víte, že pokud vás opravdu miluje, přeje vám hlavně štěstí. Štěstí a ― a život.”
“Děkuji vám,” řekla, trochu zadrhávajíc pro slzy, které se jí draly do očí.
Zavrtěl hlavou, jako by to nestálo za řeč, ale dobře věděl, a ona věděla, že věděl, jak moc to pro ni znamená.
“S Pánem Bohem tedy,” pravil, podávajíc jí ruku. “A vzpomeňte na mne někdy.”
Dorynka stiskla jeho dlaň. Stále se cítila napůl ve snách, že by ho téměř nechala odejít.
“Počkejte,” zvolala přece. “Nevím, na koho mám pamatovati.”
“Ach samozřejmě ―”
Zastavil se a zvedl ze země klobouk, který mu předtím z hlavy slétl, a teď z něj utíral skvrny od bláta. Po chvíli si ho nasadil, jen aby před Dorynkou náležitě zdvořile smekl, když se představoval.
“Alfred Kajetán Reuss, Pražská českoslovanská Společnost pro výzkum Neviděného - Pravda.”
Bude z toho někdy nová Monster of the Week série? Možná.
Použitá literatura:
HÁLEK, Vítězslav. Ballady. Praha: Nakladatel I. L. Kober, 1890.
HINTZE, Nils. Vaesen – Nordic Horror Roleplaying. Free League Publishing, 2020.
JIRÁSEK, Alois. Na ostrově. Praha: Spolek pro vydávání laciných knih českých, 1888.
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004.
PITTNEROVÁ, Vlasta. Nepřízeň osudu. Třebíč: Akcent, 1999.
