DMD Bonus č. 1. pro 4. 4. 2013. Téma: Do větru

Ze zákulisí se ozývá kvílení větru; postupně se mění v hysterický jekot.
RÁDCE (k MLADÉMU KRÁLI): „Příčiny tkví v dětství. Časná ztráta matky, nepřijetí otcovy nové partnerky, neshody v rodině, sourozenecká rivalita, domnělé či zveličené ústrky. Následky bývají rozličné. Dobrovolná izolace, útěky do snů, přilnutí ke zvířatům, zaměňování představ za realitu, obsedantní chování – například sklon k třídění drobných předmětů. Zanedbávání základní hygieny a vzhledu, nebo naopak přehnaná péče. Pohotovost ke konfliktům. Předstíraná skromnost - ‚já nic nepotřebuji, na mně nezáleží‘. A nakonec – úplná ztráta sebekontroly.“
STARÁ KRÁLOVNA: (šeptem ke STARÉMU KRÁLI): „To byl taky nápad! Vybírat si ženu podle velikosti bot!“

L’Orient: Znáte také ten příjemný pocit, když se vám vítr opírá do plachet, monsieur?
Rozkošnicky napne plachty
Brittanic: Obávám se, že ne, pane.
L’Orient: A jak se po tom pohybujete, monsieur? Bez větru se plout nedá.
Brittanic: Mne pohání pára.
L’Orient: Pára?
Brittanic: Jistě. Pára! Pane, to je věc!
Upustí páru a vesele zatroubí
Brittanic: Když je pára, nepotřebujete plachty. Nepotřebujete ani vítr. Bezvětří vás nezastaví. Věřte mi. Já nemluvím do větru. To nemám ve zvyku. Stačí mít jen kotle a uhlí.
L’Orient: A co uděláte, když vám uhlí dojde? Vítr ten se vždycky zase rozfouká...
Šibalsky mrkne dělovými otvory

Já: Skvělé je, že se musíš vyjádřit ve sto slovech a na dané téma.
Kolega: A jaké je to dnešní?
Já: Boha jeho, drama na téma Do větru. No do prkenný podlahy.
Kolega: No je to těžší, uznávám, ale jak ten vítr, tak tu podlahu tam nacpeš.
Já: Ještě vtipkuj. Tohle prostě musím dát. Musím napsat všechno.
Kolega: Tak vynech ten svůj svět a piš o realitě.
Já: Asi budu muset. A rovnou budu psát o tom, jak se na tohle psát nedá.
Kolega: No vidíš, takže kravinu. To ti jde nejlíp.
Já: Hned doma sednu k psaní. Teď nestíhám.

Já? Já že jsem do větru? Já, která jsem seděla doma s dětma, když ty ses musel realizovat po hospodách? Já, která jsem pracovala a vydělávala přes den a domácnost musela zvládat po večerech a nocích, když tys takzvaně sháněl práci a lezl po fuškách, ze kterých jsi domů nepřinesl ani korunu? Tak to prrr, panáčku. Jen jsem po těch dlouhých letech zjistila, že to taky jde jinak. Že si zasloužím něco hezkého. Že si proboha můžu jenom lehnout a nechat se hýčkat. Je mi naprosto jasný, že se ti to nelíbí. Ale už je pozdě; kufr máš za dveřma.

(kráter v poušti posetý potrhanými hadry, uprostřed stojí JESSICA a SIMBACCA)
JESSICA: Posbírej, co můžeš, čeká nás dlouhá cesta.
SIMBACCA: Provedu!
(prohledávají smetí, SIMBACCA najde utrženou ruku)
JESSICA: Nebudeš to, doufám, jíst?
SIMBACCA: Nebudu. Zatím.
JESSICA: Potřebujeme hlavně vodu.
(hledají dál, zprava je slyšet vznášedlo a následně hlas FARMÁŘe)
FARMÁŘ: Hej, co tam děláte?
JESSICA, SIMBACCA unisono: Nic.
FARMÁŘ: Nehrajte si se mnou, zavolám četníky!
SIMBACCA: Sím, my havarovali a napadli nás žoldáci.
FARMÁŘ: Tak žoldáci? Kampak zmizeli, hm?
SIMBACCA: To víte, byli trochu do větru.
JESSICA (vyprseně): Svezete nás do města?
FARMÁŘ: Dobrá tedy, naskočte si.
(oba odchází, opona)

Štěpána (mechanicky kývá kolébkou): Hajej dadej, můj synáčku. Hajej a spi.
Kaška (roztržitě přechází po místnosti): Nemáme syna, Štěpáno.
Štěpána: Mohli bychom, kdybys chtěl.
Kaška: Tvá dcera je ti málo?
Štěpána: Naše dcera.
Kaška: Když říkáš.
Štěpána: Vždyť je v pořádku, že děvčata jsou křehčí, tak déle trvá, než přijdou na svět.
Kaška (zarputile mlčí)
Štěpána: Ty nevěříš slovům své manželky?
Kaška (stále mlčí)
Štěpána (prudce vstane, kolébka se převrhne)
Kaška (napřáhne ruku)
Štěpána (kryje se): Dorotka má po tvé matce nejenom jméno. Oči, nos, úsměv, všechno jako tvá matka.
Kaška (rezignovaně spustí ruku): Totéž má i dcera mého bratra.