Lidé s kocovinou

"Můžete mi říct, čí nápad byl jet na Silvestra do Krkonoš?" nadnesl Saša.
"Mě by spíš zajímalo," přidala se Lynda, "koho napadlo vyjet bez sněhovejch řetězů."
Už se stmívalo, v okolí se ozývalo vytí a auto se odmítalo hnout z místa.
"Myslel jsem, že jsou v kufru!" bránil se Ivan. "Ovšem chápu, že myslet znamená hovno vědět, takže si beru běžky a jedu je koupit."
Vyndal z futrálu lyže a vyrazil směrem k nejbližší benzínce.
"Co když se nevrátí?" zeptala se Lynda.
"Nevim, ale odmítám ho jet hledat. Jestli se dobrovolně rozhod skončit jako Hanč, já teda odmítám bejt Vrbata."

Ivan pozval kamarády na oslavu třicátých narozenin do bytu, kde si pronajímal jeden pokoj.
Party byla v plném proudu. Fanouš coby Sauronovo oko a Greg jako Galadriel pařili na disko a pili rychlý špunty.
Saša a Týna, hobiti z Kraje, se ládovali klobáskou.
Mirek v kostýmu nazgûla ze zatemňovacího závěsu zapíjel božkov rum colou.
Ivan posílen litry whisky zahlásil, že jde spát, padnul oblečen do postele a v zápětí to zatáhl.
Líza sedíc na posteli se dala do řeči s nazgûlem a smáli se tak, že se celá postel třásla. Ivan, v té chvíli na úrovni řasy, řekl jen: "Nehoupat!"

Ivan si objednal dvojitý rum a lihovinu takřka vdechnul. Následně ji notně zalil plzní, ale o mnoho klidněji nevypadal.
"Co se děje, vole?" otázal se Saša.
"Ty vole, ani mi nemluv. Byl jsem předvolán do ředitelny."
Saša mávl na vrchního a otočil rundu.
"Budu si muset s naším Arnoštem vážně promluvit o nutnosti používání diakritiky," pokračoval Ivan.
"Co?" Saša se netvářil příliš chápavě.
"Nedavno se přihlásil do akvaristickýho kroužku a chová rybičky."
"A kvůli tomu jsi musel do školy?"
"Kvůli rybičkám ne, ale ten šulin si předevčírem napsal na facebook, jestli nemá někdo tip, jak se nejlíp zbavit černý rasy."

Okolo lesa pole lán,
hoj, jede jede lesem pán,
Dacii Duster řídí směle,
dojede leda do prdele,
což zanedlouho zjistí sám.

Uprostřed lesa v cestě kmen,
pohnout s ním nelze tam ni sem,
nadává Ivan kurvy, píči,
kdo tady na mě pasti líčí,
za Sašou chci než skončí den.

Telefon zvedá, hola hej,
v štychu mě, Sašo, nenechej!
Zaběhni do vsi pro pachole,
hni sebou, rychle, kurva, vole,
po pile s motorem se ptej.

Poslyš, pachole, běž, je chvat,
spěchej k té přípojce na obchvat,
leží tam v cestě silný kmen,
Ivan se musí dostat sem,
potřebuju s ním zachlastat!

Ivanovi se na party moc nechtělo. Holky měly v plánu bazar svršků. Přesto vyzbrojen generálem Chenetem vyrazil vstříc kocovině.

„A ještě tady máme tyto lodičky." Viktorie vytáhla z igelitky červené lakované boty.
„Ty chci," prohlásil Ivan a hned si je zkoušel. „Akorát moje velikost," pochvaloval si.

Saša se zrovna vrátil z balkonu a zahlásil: "Došly mi cíga. Jdu do nonstopáče. Kdo jde se mnou?"
„Já," přihlásil se Ivan. „Ale potřebuji se obléct.
Rolák, minisukně, punčochy a pár ponožek posloužil jako vycpávka na hrudi. Červená rtěnka a korále tomu dodaly šmrnc.
„Jdeme, zlato," řekl Ivan a našpulil rty na konsternovaného Sašu.

Ivan nemluvil. Namísto toho do sebe ládoval guláš s osmi a zapíjel to dvanáctkou. Když dojedl a objednal si presso a palačinky, osmělil se Saša na něj promluvit.
"Tys tejden nežral, nebo co?"
Ivan si říhnul, odpálil startku a začal vysvětlovat: "Líza se už úplně zbláznila. Drží půst, pije zeleninový koktejly podle barev, žere jenom lupení a batáty a když se zeptám, co budeme jíst, chce mě zabít."
"No to mě poser," zhodnotil Saša a doexoval půllitr.

Líza se mezitím svalila na gauč, pustila další díl Broadchurch, naházela oreo do zmrzliny, popadla velkou lžíci a usoudila, že na to sere.

Ivan ztěžka dosedl na židli v předzahrádce a zapálil si startku.
"Co je?" zeptal se Saša. "Vypadáš nasranějš než obvykle."
"Ani mi nemluv, ty vole," vydechl kouř Ivan a objednal si pivo. "Líza začala chodit na jógu. Dneska jsem ji tam vez a ta jejich instruktorka si asi myslí, že sežrala Šalamounovo hovno."
"Do tebe něco hustila?"
"Jo, vole. Prej že si ničim karmu a znečišťuju čakry. Že prej bych se měl nad sebou zamyslet, meditovat, přestat kouřit a pít... Hotová energie Šambaly, ty vole."
"A cos jí na to řek?"
"Že je kráva a evidentně nikdy nepracovala v korporátu."

Saša ztěžka dosedl na gauč, aby se vzápětí zase vymrštil, přičemž vylil ze sklenice trochu coly na koberec.
„Doprdele, kdo tady nechal zuby?!"
„Ty jsou od sousedky, co bydlí pod náma," vysvětlil Ivan. „Prohlásila, že na pití rumu je nepotřebuje a hodila je do skleničky. A když se nám ji konečně podařilo vyhodit, tak je tady zapomněla."
„A jak se z tý skleničky dostaly sem?" nechápal Saša.
„No, Lynda si vzpomněla na tu scénu z Knoflíkářů a chtěla to vyzkoušet."
Saša pohlédl na uštípané knoflíky na původně vínové sedačce a prohlásil: „No co, stejně už jsme chtěli ten gauč vyhodit."

"Ty vole, Jindřichu, kams nás to zatáh?"
"Už jen to, že se to tu jmenuje Síly v pozadí, nás mělo varovat."
"Náhodou, já sem chodím rád. Kde jinde ti cizí chlap zaplatí drink," rozzářil se Jindřich.
"Kdyby tu aspoň nehráli Helenku Vondráčkovou," posteskl si Albert.
"Některým jedincům to evidentně vyhovuje," poznamenal Saša a zadíval se k parketu, kde Ivan s Lyndou křepčili na Sladké mámení.
"Kam vůbec zmizel Jiřík?"

Jiří se po chvíli vynořil z velmi temné části klubu.
"Cos tam, proboha, dělal?"
"Hledal jsem hajzl. Ale všude byly jen kabinky a všude bylo plno. Tu asi točí dobrý projímadlo."

"To hovado mi odešlo s cigárama!" zvolal Ivan na celý lokál.
"Tak mu zavolej, třeba se ještě vrátí," radil Saša.
"Haló, Jindřichu? Jestli ti to nevadí, tak jsi mi sbalil cíga. Jak jako že potřebuješ stihnout poslední vlak do Ostravy? Cože? To ses posral, ne?"
"Tak co?" zeptala se Lynda.
"Prej jde na vlak a nechá mi je v Šervůdu."
"Co?"
"No prej za pomníkem Jacka Harknesse* je dutej strom. Jelikož nemám co kouřit, jdu tam. Jsem tu za dvacet minut."

"Tak co? Našels mrtvou schránku?"
"Mrtvou schránku udělám z Jindřicha. V tý díře byl akorát bordel a zdechlej drozd."