Lidé s kocovinou

"Měl bych jít asi domu," povídá Saša U slepého koťátka.
"Kam bys chodil, tady je dobře," oponoval mu Ivan.
"Žena mě čeká. Psala mi smsku, že mi udělala papání."
"Před šesti hodinama," zvedla zrak od telefonu Lynda.
"Navic venku prší a máš ještě sedm osmin piva," upozornil ho Ivan.
"Spíš tři čtvrtiny," opravila ho Lynda.
"Dobře víš, že jsem z matematiky propadnul.
"Ne, musim, Týna mě čeká," zvedal se Saša vláčnými pohyby.
"Jo, bude nadšená až přijdeš na večeři ve dvě ráno."
"Určitě bude. Jestli teda nenašla toho záložního Chenetta."
"Já se tak těším na Týnin zítřejší status na facebooku."

Saša bouchl prázdným panákem o konferenční stolek a pronesl: „Ty vole, já mam hlad.“
„Tak si objednáme pizzu,“ navrhla Týna.
Ivan se zahleděl do telefonu.
„Kolik toho mam objednat? Je nás pět, tak pět?“
„Já celou nesnim.“
„Tak čtyři.“
„Mádl, dobrý večer, já bych chtěl objednat čtyři pizzy…“
Za půlhodinku už se cpali.
„Když z každý sníme jenom sedm osmin, tak mi zbyde půlka pizzy na snídani!“ zvolal nadšeně Saša.
„Žerte jenom sedm osmin,“ upřesnila myšlenku Lynda.
Když se Saša ráno doploužil ke krabicím, zděšeně zjistil, že jsou prázdné.
„Kde jsou mý čtyři osminy?!“ zaskučel.
Nacpaný Jindřich jenom pokrčil rameny.

"Venku je nějak hnusně," snažil se Ivan zaostřit z okna hospody.
"Jseš si jistej, že to není jen nikotinový kouř," zapálil si Saša cigaretu z ten večer již druhé krabičky viceroyek.
"Jsem. Vždyť mi bylo zima cestou sem. Prej jaro. Vždyť Lynda přišla v zimním kabátě."
Lynda zareagovala na své jméno a zvedla hlavu ze stolu, na který upadla již před dvěma pivy. "Tvoe, říkla jsemám jak jsme loni na ty velkonce zasněžili na chatě?"
"Dneska už třikrát," otráveně povzdechl Saša.
"Toblo loni..."
"My víme, Lyndo. Byli jsme tam s tebou. Byla to moje chata," složil hlavu do dlaní Ivan.

Chata Ivanova otce se nacházela v jakési řiti u Plzně. Sašovo auto funělo po dálnici naloženo čtyřmi opilými lidmi, pěti basami piva a jedním dehydrovaným řidičem.
"Musíme sjet na Starej Plzenec," radil Ivan.
"Mně navigace říká, že na Rokycany," reagovala Lynda.
"Ty vole, tak kudy teda?" rozčiloval se Saša.
"To máš fuk, nějak tam dojedem," uzavřel Jindřich a vyhodil z okýnka prázdnou plechovku.
O několik hodin později...
"Ty vole, už je tma," konstatoval Albert.
"Už musíme bejt blízko."
"Možná jsme přejeli bludnej kořen?"
Jindřich vykřikl: "Vidim bludnej kruh!"
Ivan vyhlédl z okna.
"Mně to teda připadá spíš jako zákaz vjezdu."

Lynda se prodrala oblakem cigaretového dýmu.
"Mám pro vás blbý zprávy," oznámila ostatním. "Bankochvat u Billy je rozbitej a na Opatov nejdu."
Ivan smutně dopil svůj větrák a pronesl to, na co ostatní pouze mysleli: "Tak holt půjdem domů, no!"
Jindřich a Saša začali lovit v kapsách drobné.
"Za jedenáct korun si nedáme ani malý pivo," zhodnotila situaci Lynda.
"Je tu automat!" vykřikl Jindřich, sesbíral peníze a hnal se k jednorukému banditovi.
Ivan vstal ve snaze ho zadržet, ale zakopl o Jindřichův batoh.
Válce se zastavily.
"Třikrát banán!" zavýskl nadšeně Jinřich do zvuku sypajících se mincí. "Dáte si někdo daiquiri?"

Ivan típl máčko v přeplněném popelníku a lokl si piva řka:
„Makovice, makovice,
bolela mě převelice,
když jsem hleděl do lednice,
hledal marně v kyslém láku…“
„Utopence u hlaváku,“ doplnila Lynda hledíc do displeje svého smátrfounu.
„Ne, chtěl jsem napsat:
'Když jsem marně v kyslém láku
hledal velké okurčice.'“
„Okurčice neni slovo,“ uvažovala Lynda.
„Tak okurky, ale to tam rytmicky hapruje,“ zamyslel se Ivan.
„Já myslim, že tam haprujou i utopence,“ dodala Líza.
Přišla servírka a donesla další rundu piv, aniž by se snad ptala, jestli si dají další.
„To máš fuk,“ prohlásil Ivan. „Debilní to je tak i tak.“

Když se Saša s Lyndou přihlásili na vejšku, věnovali přípravě na zkoušky všechno. S pravidelností menstruačního cyklu se scházeli v hospodě, aby konzultovali své pokroky, a zlanařili několik známých, aby jim pomohli upevnit si znalosti z požadovaných vědních disciplín a začít novou etapu života.
Uspěli s bodovým náskokem, který by jim záviděl kdejaký čerstvý maturant.
Úspěch patřičně zapili.
Na zápis se poctivě dostavili, ačkoli se Sašovo auto cestou do Brna málem rozpadlo.
Vše ztroskotalo na zadání první seminární práce.
"Vole, napsal jsi na to něco?"
"Vypadám snad jako idiot, kterej se pokouší napsat pojednání o tom, jak opice vnímají demokracii?"

Mezi lidmi existuje tolerance a tolerance. To, co dovolujete přátelům, se podstatně liší od toho, co byste dovolili cizímu člověku. Některé excesy jsou zábavné, pokud je má na svědomí kamarád. Kdyby je předvedla vaše matka, byl by to úlet. Pokud váš přítel trpí bizarní úchylkou, pravděpodobně se s ním nepřestanete stýkat. Nejspíš byste si však opatřili soudní zákaz styku, kdyby ji měl váš soused.
Když k nám Fanouš pozval kolegu, velmi záhy zjistil, že se na post přítele nekvalifikoval.
„Kde je?“
„Šel domů.“
„Už? Vždyť se tu sotva ohřál.“
„Jo, ale toast ve tvaru kočky, co sere duhu, prý nedává.“

Scéna VLAK - chodbička z obou směrů napěchovaná cestujícími, hajzlík, přeplněná kupé.
Basová linka.
Saša (drží plechovky piva a prodírá se davem): Plzeň sehnal jsem, spěchám k vám, jestli cestou neomdlím, tak příběh vám zazpívám...
Ivan (stoje ve dveřích hajzlíku): Již vidím přítele v nouzi, dere se k nám! Jestli pivko mi dá, já příběh vám zazpívám...
Nastupuje kytara.
Saša (dospěl ke dveřím hajzlíku): Plznička dobrá, jen drahá jak štětka z Hiltonu.
Ivan (otevře plechovku a prolije hrdlo): Teplá jak chcanky, v tom svinstvu snad utonu!
Saša: Jenže jak schladit ji, když takovej je hic?
Tina (opřená o umyvadlo na hajzlíku, rozhodí vítězoslavně rukama): Vy nebojte se Vlkanic! Vodu do umyvadla pustím snadno, plechovky dám pěkně na dno a už se chladí Plznička. Tak jaká je vaše holčička?
(Jedna z plechovek padá na hlavu Lyndě dřímající pod záchodovou mísou.)
Hudba po hřmotném zaznění bubnu umlká.
Lynda (probuzená ranou do hlavy): Proč jsem skoro donaha? A proč se hejbe podlaha?
Kapela znovu hraje.
Ivan a Saša: Stejně jako vodka, pravda nejlepší je čistá.
Lynda: Tak tím si nejsem vůbec jistá. Neředěná bolí jak Tina s baseballovou holí.
Ivan a Saša: Před hodinou byla jsi na skupince a teď jedeš vlakem do Třince.

„Co to Jiří dělá?“ otázal se Albert během návštěvy Jiříkových rodičů, kde Jiřík stále bydlel navzdory své třicítce.
„Pamatuješ, jak jsme jeho tátovi loni vyparádili ty nutrie? Tak tu s čírem dostal k Vánocům na hraní. Teď ji zkouší naučit chlastat,“ vysvětlil Saša.
„A kolik těch panáků už vypila?“
„Dvanáct.“
„Poslyš, Jiří, napadlo tě, že třináctý už by nemusela přežít?“
O deset minut později se nutrie opřela bokem o klec a s mocným říhnutím pošla.
„Tak to nedala, kluci,“ zahlásil Jiřík.
Saša zareagoval jako první.
„Říkal jsem, ať zůstaneš u vizoura. Iron s mejdlem už byl trochu moc velkej punk.“