Pohádky

Princ slýchával o zámku ukrytém za hradbou růží a trnů. Kdokoli se přiblíží, zahyne děsivou smrtí. Tento princ měl štěstí, protože přišel v den, kdy uplynulo sto let od kletby. A najednou růže samy ustupovaly. Vkročil do věže, kde spala překrásná princezna. Políbil ji na rty.

Dívka otevřela oči a zeptala se: „A vy jste jako kdo?"

Zarazil se.

„Jsem princ Krasoň. Zachránil jsem vás a budeme žít šťastně až do smrti."

„A já do toho nemám co mluvit? Vždyť se neznáme! A víte vůbec, že je mi patnáct?"

Jednou za sto let princ zachrání princeznu… Která o zachránce nestojí.

Do kotle s vodou přidala bobkový list, nové koření a spoustu muškátového ořechu, ať jsou po jídle divoké sny. Usmívala se, ačkoliv žaludek se už bolestně kroutil. Konečně se zase jednou poměje, ať jsou z toho klidně titulky v novinách.
Dítě se krčilo v koutě a prosilo o slitování. Nabízelo peníze svých rodičů, slibovalo, že se polepší ve všem myslitelném, křičelo o pomoc. Zamyslela se.
„Jednou za století vždycky udělám dobrý skutek, abych si nezkazila pověst. Výjimka totiž potvrzuje pravidlo, že, hehe. Dám život těm, kterým už visí na vlásku. Bohužel, milé dítě, dnes je to teprve devadesátdevět let, hehe.“

„Zase se tváříš tak…“ řekla mu dcera nabručeně. Rostla jako z vody a čím dál víc se podobala matce.
„Já vím,“ uznal a přestal vyhlížet na oblohu.
„Jak?“ zeptal se Petr. Anna mu říkala „Petrklíč“ a on si nebyl jistý, jestli se mu ta přezdívka líbí, nebo ne. Střídal postoj k ní se samozřejmostí šestiletého klučiny. Skoro sedmiletého, dodal v duchu velký Petr.
„Jako když čekám vzácného hosta,“ vysvětlil malému Petrovi.
„Který se ukáže jednou za sto let,“ ozvala se Anna.
To naštěstí ne. Jednou za sedm let.
Milovat labutí ženu má svá úskalí. Třeba to stále dokola zlomené srdce.

„Přišel čas přinést do pekla Dorotu Máchalovou. Kdo se hlásí dobrovolně?“
Lucifer procházel zasířenou síní a pečlivě si prohlížel choulící se čerty.
„No nehlaste se všichni,“ zašklebil se.
Jeden čert nesměle zvednul ruku: „Já bych to prosím zkusil, vaše pekelná jasnosti.“
Lucifer se na patě otočil čelem k čertovi: „Vraník?! Tak to ne chlapče, já tě znám, to by nedopadlo dobře. Nikdo další? Dobře, půjdu tedy sám.“

Lucifera probral kýbl studené vody. Nad ním stál kaprál s ďábelským úsměvem na tváři.
„Co si to dovoluješ, holomku?“ vystartoval kníže pekel.
„Já ti dám holomka!“ zrudnul kaprál a ohnal se bičem. „Nástup!“

„Sakra, tak tohle nevyšlo,“ sykl Červen, když se v nóbl převleku s kapsami naditými šperky přehoupl přes zeď.
Právě včas. Vzápětí ze zámeckého parku přisvištěla kulka.
Všichni jeho bratři už se rozeběhli do noci.

Když se shromáždili na kopci, Prosinec vážně řekl: „Chytili Dubna.“
Teď, když byl jejich kruh narušený, viděli, jak je to oslabilo. Byli udýchanější než obvykle a Září se ještě nezahojily rány.
„Musíme ho zachránit. Jestli ho zabijí, budeme na tom ještě hůř,“ zamumlal Únor do šály.
Říjen zvracel do mechu suché listí. Listopad si s vrzáním starých soušek rovnal žebra.
„Kdo se hlásí na záchrannou výpravu?“

„Je to on,“ potvrdí Riccardo a odloží dalekohled.
„Jako by o tom někdo pochyboval. Ty vlasy ho prozrazují na míle. Po třech dnech cesty by měly mít tu slušnost a zplihnout a zmatnět prachem,“ stěžuje si Nicoletta
Zářící aureola zlatých vlasů, v níž lze tušit jezdce, se blíží k zámku.
„Kdo ho půjde uvítat?“
Nicoletta studuje svůj odraz v zrcadle, Margueritta sklopí oči (jako teď pokaždé, když se na ni Riccardo podívá, měl by s tím brzy něco udělat) a Paolo se tváří, že v místnosti vůbec není (přetáhly ho na svou stranu, holky jedny zatrolené).
„Tak tam půjdu já.“

Jeho výsost král Miroslav vyhlašuje výběrové řízení na následující pracovní pozice:

1. holoubek

náplň práce: pomoc dívkám v nesnázích, přebírání rozličných předmětů

poznámka: minulé hejno pošlo na vražednou kombinaci hrachu a popele

2. ježibaba

náplň práce: pečení a konzumace cukrářských výrobků

poznámka: k místu byla původně přidělena služební chaloupka, ta však vyhořela po nedobrovolném zpopelnění bývalé zaměstnankyně
3. zlý rádce

náplň práce: rozkrádání státní pokladny

poznámka: do roka a do dne skončí Vaše hlava pravděpodobně nabodnuta na kůlu

4. princezna

náplň práce: čekání na prince na bílém koni

poznámka: budete žít šťastně až do smrti s chlapem, kterého sotva znáte

Hrneček samozřejmě nevytvářel jídlo jen tak, z ničeho. Byl napojen na jedno malé prosperující království. Zprvu při zadání povelu kradl z královské tabule. Když lidé v důsledku kletby mizejících potravin království opustili, přešel na samostatné zpracování volně ložených primárních surovin. Brzy semlel na kaši veškerou zemědělskou produkci a pustil se do divoce se vyskytujících druhů.
V době, kdy se odehrává jeho nejznámější příběh, už mlel takřka z posledního. Z bývalého kvetoucího království zbývala téměř holá pustina. Nakonec se hrnečku stala osudná snaha zpracovat zkamenělý lišejník. Roky těžce namáhaný porcelán nevydržel a praskl. Do zplundrovaného království se už ale život nevrátil.

„Kdo to vymyslel?“ prskal vztekle Harry. „Ta témata nejsou fér!“
„Nevím,“ odvětilo zrcadlo.
Mladík se na něj zamračil a dál nadával: „Nejdřív sklepmistr a Snape žije ve sklepení, potom pořád spolu a jeho dvacet let trvající láska k mojí matce a teď? Únava materiálu! Jasně, že má víc bodů, když je starší. Ke mně se to prostě nedá vztáhnout. Co myslíš?“
„Jsem lektvaristické zrcadlo předělané na počítadlo, pane Pottere. Já nemyslím.“
„Tak mi alespoň řekni, proč o mě nikdo nepsal, když byla nejzářivější hvězda. Jsem Chlapec-který-přežil!“
„Možná proto, že v zemi zdejší je ze všech nejkrásnější Severus Snape.“