Pohádky

Žila byla tři prasátka v roce 2019. Prasátko číslo jedna bylo Hipster. Nosilo brýle s tlustými obroučkami, toužilo po vousech a domeček si postavilo z dřevěných palet. Prasátko dvě bylo Ekolog, propagovalo slow fashion a jeho pomeje byly veganské. Domeček si postavilo z přirozeně rozložitelných materiálů. Třetí prasátko bylo Mileniál. Nemělo moc peněz, jeho doktorát byl katastrofa. Domeček si postavilo ze skříněk HURDAL z IKEA.

Vlk přiběhl k domečkům a zarazil se. Ta bydlení byla tak zoufalá, že to pro něj nebyla žádná výzva. S povzdechem šel raději na kebab.
A prasátka si podala ruce, jak to tentokrát šikovně vymyslela.

Kolem mýtiny drkotá rozmlácený gazík, co zůstal v lese po ruských vojácích. V něm parta rozdováděných ženských.

Gazík táhne jelen s kdysi zlatými parohy. „Rychleji!“ ječí jezinky.

Mladíka s krosnou, který na mobilu loví cosi v navigaci, si ani nevšimly. Vypasený psík mývalovitý, dřepící na pařezu, se s ním rád zeširoka podělí o nevyžádané informace: „Jak Smolíček odešel daleko na studia, jelena to hrozně sebralo. A jezinky hned, urostlý jelene, tys náš vzor. Spřízněná duše. Přece bys nás nezklamal. Zpočátku je odmítal, ale znáš to, únava materiálu.“

Mladý muž vstoupí jelenovi do cesty.
„Táto? Jsem zpátky!“
V ruce drží bič.

Vyšla na zápraží a zkušeným okem pozorovala měsíc, zapletený mezi větvemi. Čas bylin se blížil, ale ještě nebylo proč spěchat, stíny stromů zatím nežily svým životem. Zadívala se na temně modrou oblohu a nasávala vlhký chlad, který se kolem zhmotňoval. Vidět tak padat hvězdu, zářící natolik, že pohltí všechnu tu temnotu v ní. Co je to vlastně v lidech, že věří, že to největší štěstí přijde ve chvíli, kdy něco upadá? Jako by se váhy světa nesměly vychýlit. Bere tahle chvíle ticha a samoty někomu jinému šanci právě teď a tady zažívat totéž? Činí její neštěstí někoho o něco šťastnějším?

„Řekni vlkům, že jsem doma. A mám tu pár kousků, které by je mohly zajímat.“ řekla a vypustila poštovního havrana oknem. Při nejlepší vůli se do těch puberťáků nemohla zakousnout. Holky byly samá dieta, žádný kloudný materiál a těch šminek a barvy na vlasech, až měla strach, že jí z toho pec vyletí do povětří. Kluci se vykrmit dali, to zase jo, ale bohužel už byli příliš ochlupení a houževnatí a jí za ty roky moc zubů nezbývalo. A rozhodně nehodlala riskovat, že se připraví i o ty poslední. Vyměnit tak pár mládežníků za tučné batole, to by bylo něco!

Svoboda, rychlost, vítr ve vlasech a svistot vzduchu kolem uší, krajina ztrácející svoje obrysy, život nabývající v nebezpečí nové dimenze, za mlada to prostě milovala. Ne, že by byla přímo do větru, ačkoliv kdo ví, nebylo to s kým potvrzovat ani vyvracet. Ale jak stárla, lety ztrácely na své vzrušivosti a nabývalo jejich nepohodlí. Kolena v chladivém vánku bolavě tuhla, vlasy se cuchaly, celé jaro prokýchala, kyselé deště jí ničily šaty, nad městy aby se vyhýbala dronům a tak vůbec, všechno se to nějak komplikovalo a ztrácelo to lehkost bytí. V mrazivých ránech ji na koště už nikdo nedostane. Tečka.

ŠOKUJÍCÍ ODHALENÍ!

Aprílové počasí odhalilo tajemství sexbomby z království Za sedmero horami a sedmero řekami. Při romantické procházce s princem z Nemanic překvapil princeznu Zlatovlásku náhlý poryv větru. Nejen, že idolu mnoha mužů několikrát nadzvedl sukni, ale nakonec jí odvál i příčesek. Podle svědků si Zlatovláska zakryla hlavu sukní a prchla.

Vyjádření paláce se nám získat nepodařilo, pouze chůva se svěřila, že vztah Zlatovlásky s princem z Nemanic je prý pouze přátelský. A pokud nebyl, po takovéto blamáži již zcela jistě bude.

Co na to princ z Nemanic? Vyjádří se zámek? Čtěte již v pondělí!

Čtenáře deníku Plesk informuje: SVO.

Známá cesta zarostla kapradím. Sahá mi až po ramena. Je zvláštní se sem vracet. Když jsem tudy šla naposled, bylo mi šest a pamatuju si jen málo.
Mámino varování.
Tíhu košíku.
Pach provlhlého domku, o který už babi neměla sílu pečovat, a taky mokré srsti.
Mívala jsem jméno, ale to si nikdy nikdo nezapamatoval - všichni mi říkali podle té pitomé čepice, co jsem nosívala. Jen já vím, co se tehdy stalo.
Jeho už bohužel nepotkám - možná některého z jeho potomků. Snad předá vzkaz. Řekne vlkům, že jsem doma.
Utáhnu popruhy krosny a srovnám si na hlavě kšiltovku.
Je pochopitelně červená.

Když rytíř bez bázně a hany zaslechl, že v horách sídlí děsivý pavouk, považoval za svou povinnost bestii skolit.
Cestou se zastavil u alchymisty, vyžádat si nejsilnější dryák na hubení členovců. Do jeskyně, kterou legendární pavouk obýval, ho napumpoval ve formě aerosolu nejmíň dvacet litrů.
Když se jedovatá mlha rozptýlila, vydal se ohledat mrtvolu.
Zvěsti lhaly. Na dně jeskyně narazil do draka.
“Říkej mi Pavle,” zašeptala jediná bdící hlava.
“Arnošt už zase chrápe?” zavrčela rozespale druhá hlava
“Tiše Vildo,” napomenula ji první, “Olda, Ulrych a Karel ještě spí.”
“A ty se přestaň klepat,” obrátila se hlava k rytíři, “strašně rachotíš.”

Někdy si vybavovali, jak se vynořili z vánic. Když jako novorození králíci otevřeli oči slepené ledem, pokoušeli se spočítat. V té době ale byli ještě moc malí. Počty jim příliš nešly.
Možná jich ani nebylo tolik.
Občas je zamrazilo při představě, že tu před nimi mohli být jiní. Zapomenutí bratři, ztracení s posledními ledovci a obřími huňatými tvory.
Rozhodně si vybavovali kroky jeleních bohů.
A paní, která jim dala kouzelný kyj, s nímž mohli vládnout živlům. Nebyli si jistí, jestli to byla Morana, nebo Vesna.
Navzdory existenciální nejistotě (a snad i kvůli ní) drželi pospolu.
Dvanáct ručiček na ciferníku roku.

Od chvíle, kdy se narodil, byli pořád spolu. Od rána do rána. Společná postel. Společné aktivity. Ať se hnula kamkoliv, v patách jí zněly o něco rychlejší kroky drobnějších nožek. Jako správná sestra se o něj bála, svědomitě se starala a ukazovala mu svět. Když se ocitli v chaloupce, najednou byli rozděleni. On v chlívku, ona ve světnici. Zažila samotu, jejíž chuť dávno zapomněla. Jaké to je, jít vlastním tempem, ve vlastním rytmu. Starat se o sebe. Bát se o sebe. Když dostala příkaz nanosit dříví a rozpálit pec, na chvíli zaváhala. Ale pak se zvedla a začala ho plnit.