Pohádky

Sedí spolu v šicím pokoji. Princezna Margueritta a… ta druhá. Říká si Coletta.
Coletta maluje a zpívá si, Margueritta ji pozoruje. V hlavě konečně nesvírané bolestí vrtá otázka. Princezna není zvyklá vyzvídat, ale přesto:
„Na svůj stav jsi výjimečně vzdělaná,“ začíná zlehka.
„Chtěla jsem.“
„To mnohdy nestačí. Třeba když dojde na vdavky. Chtít nám dvěma moc nepomůže.“
„Výsosti, já si nestavím zámky z oblaků. Svým snům napřed vyhloubím základy. Pak na sebe kladu činy jako cihly a do malty rozmíchám štěstí. Získám, koho chci.“
Její sebedůvěra mluví za vše.
„A bude ten bytelný sen mít dveře pro mého bratra, Nicoletto?“

Ne že by byla nějaký velký fanoušek do architektury, ale když Vám obydlí co chvíli někdo sežere do základů, začnete se v oboru stavebnictví orientovat i proti své vůli. Tím spíš, když jste na světě nějaké to století. Klasická roubenka ze sójových suků neurazila, ani nepotěšila. Selské baroko se hodilo, když perník moc vyběhl. Secesní chaloupka dala hrozné práce a sežraná byla stejně rychle, jako funkcionalistická kostka. Muří noha se zprvu jevila praktická, ale děti, zakulacené prosperující společností, nebyly schopné vydrápat se ani do půlky. Nakonec nebylo potřeba stavět žádné vzdušné zámky, přízemní pasivní 2+pecový kout plně dostačoval jejím potřebám.

Uplynulo dvacet let od onoho osudného dne, kdy Karkulka šla s košíčkem k babičce. A teď se lesem šířila zpráva: „Karkulka se vrací ze světa ze zkušené!“
Zpráva se donesla i ke smečce vlků a ti se rozhodli si na ni počkat. Čekali křehkou ženu, na které pomstí příkoří. Místo toho začala podrost cupovat palba z kulometu. Když střelba utichla, byli vlci až na jednoho mrtví.
Ze stínů se vyloupla silueta Karkulky. Zapálila si doutník.
„Víš, co jsem ta léta dělala?“ Karkulka se sehnula a začala skalpovat nejbližšího vlka. „Byla jsem u červených baretů. Vyřiď bratrům, že jsem se vrátila.“

Svedla to na vlky. Nemohla tušit, že právě tahle smrt bude tou poslední kapkou. Sotva před lidmi z vesnice vykoktala svůj příběh, vyrazily trestné výpravy. Stalo se otázkou cti, přibít na stěnu domu čerstvě staženou vlčí kůži.
Každá z těch kůží jí připomínala její vinu. Tak utekla.
Jenže před hlasem v hlavě utéct nejde. Vrátila se.
V domku zůstalo všechno nedotčené. I ten červený čepec, co se jí tenkrát svezl z hlavy, pořád ležel na podlaze.
“Řekni vlkům, že jsem doma,” zašeptala do větru a pak se posadila a čekala na spravedlivý trest.
Jenže všichni vlci už byli dávno mrtví.

Žila byla tři zkušená prasátka, která věděla, že sláma ni dřevo je neochrání; že kotlíkový vlk je výživnou večeří. Nejmenší prasátko se vydalo do lesa.

„Achich,“ bědovalo hlasitě, „snad vlka nepotkám.“

Jakmilo potkalo, domů se rozběhlo. V cihlové chaloupce prasátka v krbu zatopila; kotel na oheň postavila. Vlk houkl a foukl; pak na střeše zašramotil. Šup do komína. V komíně se zasekl; štiplavým dýmem chaloupku zanesl.

Žila byla dvě zkušenější prasátka, která široký komín postavila. Přilákaný vlk houkl a foukl; na střechu nevlezl. Klika zarachtala; dveřmi vlka propustila.

Žilo bylo jedno nejzkušenější prasátko, které dveře zámkem vybavilo; uvnitř hladem trpělo.

Děcko odložilo košík stranou a prodralo se mezi vlčaty až k matce vlčici, aby se zahřálo. Přitulilo se a podivovalo se: „Vy máte velké uši! Vy máte velké oči! Vy máte velké zuby!“ Máma Vlčice si opřela mohutný šedý čumák o červený čepeček.

Ve vchodu do vlčí sluje se zaklínil obrovský chromý tygr.
„Dobrý den Šér Cháne, kampak, kam? Člověčí mládě je naše!“ řekl táta Vlk.

„Naskoč, škvrně, medvěd Bálú tě ponese! Kdepak bydlí babička? V chaloupce za lesem?“

Před chaloupkou stál myslivec Baldév: „Zrovna jsem tě šel hledat!“
Karkulka objala medvěda a poprosila: „Řekni vlkům, že už jsem doma!"

Ťuk, ťuk.

Vmžiku nacpala chlupatou mrtvolu pod postel, winchestrovku zakryla peřinou. Přes kamaše oblékla zástěru; nasadila čepec; hupla do postele.

„Dále, děvenko! Copak mi neseš? Ohnivou vodu? Sklepmistra. Aha.“

„Babičko, proč máš tak velké uši?“
Abych dobře slyšela, když číhají bandité.
„Abych tě lépe slyšela!“

„Proč máš tak velké oči?“
Abych si v saloonu vyhlédla největšího fešáka.
Dala ovšem opět obligátní odpověď.

Babička Méry se po návratu z emigrace nudila. Samota u Štěchovic zkrátka nenahradí nástrahy prérie. Nebýt zatykače, sotva by se k dceři a vnučce navrátila.
„Běž, dítě. Řekni vlkům, že jsem doma.“ Upravila si drdůlek. „A taky myslivcům!“

Ze sklepa se ozýval podivný šramot. Přišla tam a objevila vykousanou díru zhruba o velikosti dospívajícího těla se všemi počínajícími oblinami. Mládež nikde. Pohledem klouzala po setmělé místnosti, když tu periferním zrakem zahlédla nevyspělý bicáček, následovaný brachioradiálkem, řadou extensorků a flexorků a pak už zhasnul celý svět. Když se probrala, lektvary byly pryč a mládež s nimi. Ne nadarmo se pohádkové bytosti neživí pubescenty.
Stačilo však vyjít před chaloupku a začít sbírat popadaná těla, neboť se teenageři nezdržovali s útěkem a lektvary do sebe naklopili za prvním bukem. Kdo nespal, ten se motal kolem a nebo vyřvával na celý les.

S rozšířením portfolia se ocitla před novými výzvami. Chaloupka praskala ve švech a přes všechnu přiopilou mládež nebylo k hnutí. Rozhodla se vybudovat sklepní prostory, aby měla kde skladovat své produkty i úlovky. Jenže zkuste si vybudovat sklep z perníku. Musela se inspirovat na emiminu, aby našla recepty na ty s maximálním stupněm tvrdosti, ale zpropadené perníčky časem vlhly a opovážlivě měkly. Teenageři se nedali skladovat u lektvarů, upíjeli. Také ostatní aspekty experimentu byly ke zvážení. U dětí to bylo podobné jako u vína, starší ročníky měly silnější bouquet. Nedalo se ovšem říci, že by to ústilo ve větší chutnost.

V chaloupce to bublalo hned v několika hrncích zároveň. Pokud chtěla v dnešní době uspět, musela rozšířit portfolium a diverzifikovat svoje zájmy.
Pohádkový les byl značně segmentovaný a ona neměla libý hlásek jezinek, vlastní rybníček vodníka ani atletické schopnosti vlka, aby mohla dostatečně konkurovat. Cukrovinek měly děti plné automaty a ty její postrádaly ty správné značky.
Právě ochutnávala pelyněk, anýz a fenykl máčené v alkoholu, který vybarterovala s myslivcem za kouzelné houbičky. Tělem jí proběhla vlna tepla a svět se opovážlivě zahoupal. To bylo ono. Produkt, který jí vynese věhlas až za sedmero horami. Možná je na čase ochutnat teenagera.