Pohádky

Krejčovství Kingsman přislíbilo Deadpoolovi množstevní slevu a expresní náhradu za oblečení zničené při superhrdinování. Nemůžou být všude.
Deadpool se s Aberforthem Brumbálem podělil o několik historek, které potěšily Abeho cynickou duši.
Aberforth dal Buckymu výtisk své příručky o kozách.
Bucky se rozdělil s Davidem Helfgottem o wakandskou obřadní rostlinku, která nemá žádné vedlejší účinky.
David punkové nutrii předal své rozsáhlé hudební znalosti a zkušenosti.
Ta věnovala Červené Karkulce svoji oblíbenou mixtape, což Karkulku ovlivnilo natolik, že si začala barvit vlasy na červeno.
O zbytek barvy se podělila s králem Kazisvětem, který se s nikým dělit nechtěl, a tak jen vládl.

Přespolní mládenci zpívají na svatého Jána u hranice. Vousatý zrzek přeskočí plameny a z očí mu srší jiskry.

Bledý zbojník s očima jako led a rudolící s blankytně modrýma očima si prý troufli až dolů na Hanou. Sedláčkovi od Lipníka zbyly jen oči pro pláč. Nikdo neví, jaké barvy.

Šedovousý žebrák obchází po Vsetíně, vypráví příběhy a poslouchá, co kdo říká. Jakýsi májový přelétavec prý ukradl srdce mladé kněžně. „Ve skutečnosti to byl náhrdelník,“ zamručí stařeček a nastavuje ledovou ruku, léto neléto. Rodina toho, kdo ho podaruje, přežije i nejtužší zimu.

Stejně jako děti toho, do koho se zakoukal Únor.

Žilo bylo jedno Tajemství. Nebylo tak velké, že by mělo být navždy záhadou, ale přeci ho nikdo nenašel
„Takhle to přeci nenechám,“ řeklo si jednoho dne, a vyrazilo do světa, nesa si jen pár čerstvých indícií, několik naznačených stop a dvě obskurní studie s mizivým citačním indexem.
Šlo, šlo, až potkalo hladového kouzelného dědečka.
„Trpím hlady,“ postěžoval si dědeček.
„Rádo se s tebou podělím,“ vykřiklo radostně tajemství.
„To nejde,“ řekl dědeček, „nejprve bych musel doložit svůj titul a pak podat grantovou žádost. Pokud by byla schválena v prvním kole, a já prošel prověrkou…“
A tak se tajemství radši vrátilo domů.

Princezna si žila v pohádce. Když přišla na království krize, bylo nevyhnutelné, že se objevili dva nápadníci - princ a Honza.
Podle pravidel žánru měl být princ okouzlující, ale idiot, který uteče až půjde do tuhého. Honza měl být obyčejný chasník, který nabourá zarezlé zvyky upadajícího království.
Princi ustupovala brada a zadrhával v řeči. Zato Honza měl zářivý úsměv a výstavní svaly.
Jenže princ dokázal princeznu rozesmát. A Honza měl značně nepokrokové názory na využití ženy v domácnosti. Navíc mu smrdělo z úst.
Pravidla žánru si žádají své, ale když si princezna srovnala možnosti, měla jasno. Pravidlům je potřeba se vzepřít.

Hodná holka dělá, co se jí řekne, protože pak bude dobře. Neudělá-li to, bude následovat trest. Hodná holka se vyzná v binární soustavě života. Počítá se vším, co jí osud nadělil. Pěkně uklízí a dobře vaří, dříví nosí, v peci zatopí. Prst nad ní varovně trčí a co chvíli rozčesává vzduch, když ukazuje, co se má udělat. Hodná holka sleduje jeho trajektorii. Přes všechny ty nánosy kultury a výchovy, přes všechen strach, je v ní pořád někde zvíře, které nechce odejít. A čeká, až mu otevře srdce. Mařenka cudně sklopí oči a pak se vší silou zakousne do vrásčité ruky.

„To mám vyhlásit rozhlasem Uteklo nám takové zvířátko, velké jen jako náklaďák, na ocasu má jedovatý trn, neberte si ho domů, protože miluje lidi až nezdravě?“

Hádali jsme se, jak varovat obyvatelstvo, ale vtom jsme ji konečně zahlédli.
Jenže.
Než jsme ji našli, sežrala:
- náměstka v tatrovce
- fízla
- dělnického kádra
- svátečního myslivce pif paf bum
- svazáka, co místo sázení stromků žvaní
- babku udavačku.

Když jsme ji konečně chytili, koukla krhavým okem, odříhla, vyplivla boty, pozvracela se. Takovou nálož aktivních blbů nesnese ani žaludek mantichory.
Bylo nám jí vlastně líto, tak jsme otevřeli prostup a přes její protesty ji šoupli domů.

"Poslyšte, ale vy jste tu měla být už dávno, madam!" pokáral ji doktor po důkladné prohlídce. "Jak mám teď napravit takovouhle škodu?"
"Jsem slečna," špitla nesměle.
"A i kdybyste byla honorace ze všech nejvyšší!" zamračil se na ni ze své vysoké stoličky. "Nejenže máte z nedostatku pohybu artrózu kolenních kloubů a z jednotvárné stravy zkažené všechny zuby, ale vaše ledviny jsou zanesené neuvěřitelným svinstvem. Hlavně kovem, jako kdybyste polykala kusy plechu nebo co! Takhle mezi šesti očima, jestli co nejdříve nezměníte životní styl, stáří se nedožijete."
"Dobře, tak já tedy ty princezny jíst přestanu, pane doktore," kníkla nešťastně dvouhlavá saň.

V břiše měla plno a v hlavě prázdno, ten omamný pocit, když se všechna krev nahrne k žaludku a nezbývá už žádný prostor pro myšlenky, které jinak víří hlavou a neustále s jemným lupnutím narážejí do lebky, až se v tom hemživém ruchu se nedá spát. Dnes se vytáhla. Vyzkoušela to dítě na všechny způsoby, pečené na ohni, s šípkovou omáčkou i do polévky, kdo ví, kdy se zase k nějakému dostane. Teď konečně klimbala. Lup. Cosi se zase dralo do mysli a žádalo si to pozornost. Lup. To nebyl hlad, to bylo nutkání a lov nebyl potřeba, ale vášeň.

„Chůvo, řekni, kde je princezna?“
„Ve chlívě!“

Tři sta let čekala Zlatovláska na svého prince.
To je dlouhá doba.

Rukávy vykasané, na nohou holínky, vlasy schované v šátku.
Kolem princezny poletují mouchy. Těžko říct, která je ta zlatá.

Tři sta let je dlouhá doba. Na zámku je dnes dětský domov.
I princezna se změnila.

Jakoby se jí pokaždé, když se něco nového naučila, jiná dovednost vytratila z hlavy.
Vyšívání gobelínů vzalo za své poté, co zvládla základy první pomoci.
Následovala květomluva.
Znamení horoskopu.
Květinová vazba.

Poslední dobou se naučila opravovat školní autobus. Etiketa stolování je v tahu.

Kdo opraví střechu?

Byla jednou jedna Tesla, která se rozhodla, že lidem bude plnit jejich největší sny. Prvního svezla Hektora Koldau, který si vždycky přál vidět Florencii.
Z Florencie se v ní svezl Mica Cartoffani do Padovy, kde si dal vůbec poprvé rybu v restauraci svého bratrance.
Z Padovy svezla do Bretaně studenta, kterému ulétlo letadlo, pak se vydala s manželi Tremonti do Istanbulu, z Istanbulu s jedním mladíkem do Mekky, s pekaře do Bruselu a babičku do Švýcarska.

Posledních pět let jezdí v Bernu. Joachim totiž každé ráno sní o své práci v bance a po pracovní době o své ženušce doma.