Pohádky

"Je čas hesel, zadej kódy"
řvát dnes v bance vyšlo z módy.
Kdo chce okrást stát i tátu,
jde si sednout do senátu.
Nebo aspoň do sněmovny
a krmí nás svými h*vny.
Lotrando by možná dneska s ostatními šmejdy
obchodoval s matracemi, obíral tak strejdy.
Sarka Farka, ten by vsadil na přepisy energií,
z nichž pochybné společnosti v dnešní době hezky tyjí.
Rumcajs zase přes internet ukradl by hesla
a peníze inkasoval v klidu doma z křesla.
Loupežník Karaba tunely dělá,
budoucnost čeká ho - bez debat - skvělá.
Kdo dneska nekrade, ten není COOL,
živíš se poctivě? Tož to si vůl.

Princezna Veverka políbila draka i tři loupežníky na rozloučenou, sbalila si raneček a hodila si korunou, kterým směrem se má vydat. Hodlala sbírat životní zkušenosti, aby se stala panovnicí moudrou a spravedlivou, znalou poměrů v zemi. Taktéž hodlala nabírat zkušenosti milostné, ale to už je jiná pohádka. V přístavu si dala vytetovat od námořníků trojhlavou saň na rameno, na znamení vděku za to, že ve sluji poznala, že stereotypy patří možná do skutečného života, ale pohádkový život si s nimi zařídit nelze. A aby si připomněla, kde dospěla z princezny v královnu. Teď jen vysvětlit to otci a zbytku království.

Princezna Veverka se prohlížela v odraze studánky, když si za jejími zády kdosi odkašlal. Otočila se a uviděla fešného prince. Který smrděl jako starý kozel.
„Rád tě poznávám, princezno. Už dlouho o tobě sním a vidím, že realita tentokrát předbíhá sny a je vskutku pohádková.“
„Kdo jsi?“
„Princ z Nemanic. Jsem tu, abych tě vysvobodil z tvého zajetí a vzal si tě za ženu.“
„Aha. A co když řeknu ne?“ vyhrkla Veverka.
„Proč?“
„Víš, celá tahle historie s drakem mi ukázala, že nemá význam plnit očekávání druhých. Já se vlastně vdávat nechci. Chci poznat svět. A pak budu vládnout sama.“

Je těžké být rytířem z povolání. To máte v popisu práce, že musíte furt někde někoho zachraňovat. Člověk se snaží vyhovět, ale někdy je to až úmorný.
Když po mně chtějí přemoct obra nebo zabít draka, to ještě celkem jde. Ale ty princezny! Fňukaj a vztekaj se, fakt děs. To se pak fakt snažim je co nejrychlejc dostat domů k papínkovi. Ať si taky užije. Jenže! Té poslední se chtěl král hned zase zbavit! (To teda fakt nechápu, proč jsem ji měl vysvobozovat.) A že si ji prej mám vzít!
To jsem zvědav, kdo ho bude zachraňovat, až řeknu NE!

Jsou věci, na které princ z Nemanic stačil sám. Lov postarších dam, hostiny na cizí účet, turnaje v pokeru a další kratochvíle, které království vydobyly jeho pověst. Těžko by získal princeznu, pokud se nepřipojil k loupežníkům. Natož aby se přiblížil k drakovi, tím spíš, že tenhle drak měl zjevně v oblibě prince a v minulosti mu posílal vzkazy, že je k sežrání. Vydal se tedy se svou prapodivnou družinou vstříc pohádkovému lesu a pohádkovému bohatství. Na bílého koně mohl zapomenout, ale osedlal aspoň pajdavého kozla a doufal, že osobní kouzlo a šarm bude silnější než všeprostupující odér toho nebohého zvířete.

Byly jednou tři žárovky. Dvě z nich byly zapojeny sériově a společně pak paralelně připojeny k hlavnímu obvodu, v němž svítila třetí žárovka. Protože v jejím obvodu žárovky často praskaly, říkalo se jí Krystalka.
Obvykle byl paralelní obvod odpojený a všechno svícení musela obstarat Krystalka. Ale když se ve fyzikální laboratoři rozneslo, že se tu bude konat večírek, to se ty dvě vyleštily a těšily se, jak si na učitele posvítí. V předvečer se objevil překrásný elektrický lampion. Každá do něj chtěla! Školník Kmoch už měl vyhlédnutou Krystalku. Odpojil ji z obvodu a Krystalka svítila (v) lampionu šťastně až navěky.

Tři loupežníci měli za úkol rozhlásit věhlas bohaté a zvelebené Veverky po všech krčmách a hampejzech, kde by se princ z Nemanic mohl běžně pohybovat. Netrvalo dlouho a prince potkali nad korbelem piva.
„Vím o jedné princezně na vdávání.“ řekl první loupežník.
„S bohatým tatíčkem, co by rád předal království…“ dodal druhý.
„Šereda?“ zeptal se princ.
„Ale kdepak, celkem ujde.“ dodal třetí.
„A dál?“
„Bydlí teď u draka…“ řekl první.
„Pozor, kouše…“ zašeptal druhý loupežník.
Princ zbledl. „Tak s tím nechci mít nic společného…“
„Ne drak, princezna…“ mrkl třetí loupežník.
„Draka ti odlákáme.“
„Když se s námi rozdělíš.“
„O kořist.“

Třikrát tři pohoří překročil hrdina,
tak každá pohádka obvykle začíná.
Tahle měla jiný konec, tím pádem i začátek,
pojďme v čase odcestovat, kam jinam, než nazpátek.
Žila, byla jedna kráska, kterou silně zblbla láska.
Na zámku svatba se chystala veliká,
po svatbě princeznu postihla kolika.
Jak jinak vysvětlit, proč se tak sprčila
že svého manžela ze dveří strčila?
Život nebyl peříčko, nýbrž samé trní,
princátko byl pěkný lenoch, co celé dny chrní.
Princezna ztratila růžové čočky
namísto děťátek chovala kočky.
Rozvod nikdy nekonal se, i přes řadu čistek,
princka aspoň založila ligu feministek.
A princ?
Dodnes chrní
spokojeně v trní.

Extempore s princeznou drak svým loupežníkům odpustil. Konec konců měli sloužit jemu, ale že nesmí posloužit nikomu jinému, to jim nenakázal. Kdo by se mohl divit, že z toho s nejhezčím zadkem si na zadek sedne i princezna. Ani na toho s nejhezčíma očima se nemohla vynadívat a ten s nejhezčím úsměvem byl taky k nakousnutí. Ještě že i princ z Nemanic byl vzhledu lepého natolik, že se na něj lepily všechny vdovy z okolí, což mu poskytovalo celkem slušné živobytí i věhlas. Drak neměl proč otálet, je zapotřebí Veverku a toho hochštaplera seznámit dřív, než loupežníci zavětří bohatou nevěstu.

Skřítčí slečna měla strýce,
co měl vše a přec chtěl více.
Říkal: "Já chci víc, všechno, nebo nic".
Obral mámu, obral tátu,
byli bez bot, bez kabátu.
On však dál chtěl víc,
všechno, nebo nic.
Obral taky všechny známé,
mamon jeho duši láme.
Po lese jdou o něm zkazky,
že přetrhal všechny svazky.
Ve zlatě se téměř topí,
pro něj mnohé hříchy tropí.
Už má víc než zvládnout může,
lichvou sedřel všechny z kůže.
Přátelé ho opustili,
k stáru pozbyl všechny síly.
O zlato se dřív jen soudil,
nyní sám svým domem bloudil.
Prozřel - kdo chce víc,
nakonec má NIC.