Jane Austen: Emma

"Většinou jsem vděčná, že mi přátelé tolik důvěřují," strnule hleděla před sebe, mluvila tiše. Hostitelka se přece musela soustředit na svou práci.
"Jen povídejte. Ústa už jsem zachytila."
"Jane se šťastně provdala na Kontinent. Madam Leone jsem utěšovala po té hrozné ztrátě. Dál držím Maryino tajemství. Strongholdovi mají dvojčátka. A John. Tolik mu vděčím, tolik ho mám ráda. Nechci ho napomínat."
"Trápíte se," shrnula Emma.
"Jako bych spolykala kamení."
Poslední tah štětcem. Pak se Susan rozplakala.
Obraz schovala ve vlastní pracovně. Paní Knightleyová malovala nad očekávání dobře. Nezúčastněný pozorovatel by možná vtipkoval o potížích s trávením. Ona viděla zatajené slzy.

Zaskočil do panského domu jen na chvilku, doslova od pluhu, od zimní údržby. Přesně v tu chvíli myšlenky nazrály. Vracel se s cinkavou nadějí, srdce jásalo souhlasnou radou. Jednal hned.
Ona také. Meče a dýky, ohavná rána. Slunná vyhlídka na jaro zhořkla. O železo si ve vzteku nakopl palec. Srdce se zamklo do schránky z oceli.
Oči však viděly. Lítost a zmatení. Pochopil, kdo je tu vojevůdcem.
Své malé odpustil, se sněhem roztál. Doufal. Odvážil se až po žních.
Sluncem ujištěná radost pak odemkla i pro jeho budoucí paní. Na vlastní svatbě mu slíbila, že jim příští rok pomůže zapřahat.

"Podej mi pokrývku, drahý. Nesnesitelná zima, skutečně."
"Prosím, Augusto. Nechal jsem v celém domě ještě více přiložit. Brzy ti bude teplo, neboj se. Ještě polštářek?"
Vskutku, zpropadené služebnictvo. Dali přece včas vědět, že na Vánoce přijedou. Že Augusta bude potřebovat tu nejlepší péči. Nebyl si jist, zda vůbec mají cestovat, vždyť možná už po Novém roce budou chystat křtiny. Ona trvala na tom, že půjde Highbury příkladem. A že požádá Knightleyovy o kmotrovství. Vždy myslela tolik dopředu!
Pan Elton se zahleděl do víru vloček ve tmě za oknem. Jak zcestné naděje mu dávaly před rokem! Augustě na světě není rovno.

"No ta je roztomilá! Isabellko, podívej, sestřička se směje."
Drobeček v zavinovačce se křenil a maličko prskal. Salonem se nesla zvonivá konverzace na jediné téma - sladká malá holčička.
George tiše pročítal zápisy partií šachu. I jeho pozornost však poutal poklad ze sousedství.
Slečna Taylorová vzhlédla.
"Georgi," vstala se svěřenkou v náručí a přišla blíž, "chtěl by sis ji pochovat?"
"Já nevím," bál se, aby neublížil.
"Takhle, hlavičku na loket," pomohla mu guvernantka.
Držel ji snad až příliš opatrně, ale nikdo se nelobil. Natož ona. Zašklebila se, chňapla mu po nose. Usmál se na ni.
"S tebou budou trable, že ano?"

Rozzářenýma očima sledovala včely v kvítcích jabloní. Zrovna dočetla další útlou knížku a srdce jí zpívalo. Robertovi a jeho sestrám se bude ten příběh líbit. Děvčátkům ve škole taky. A je tak krásně...
Pomůže u čaje, vyřídí nákup. V podvečer stihne procházku. Ve světničce si po modlitbách vyspraví čepec.
Proč by na ní kdy měl spočinout vznešený zrak? Proč ji svazovat, rozptylovat, vyzvedávat do sfér, o které nestojí? Proč ji krmit vědami, které kolem sebe nevidí?
Rok života jí bude chybět.
Její srdce samozřejmě odpustí.
Pro svět, který si Harriet znovu našel, bohatě stačí ten rozum, který má po mamince.

Předehra.
Svítí jediný reflektor. Míří na Emmu uprostřed jeviště. Emma stojí nehybně jako porcelánová soška a usmívá se.
Zleva vchází Otec Woodhouse.
OTEC WOODHOUSE:
Kdopak vždy v Hartfieldu probouzí smích?
Otci stařičkému předčítá z knih?
Takovou dceru nikdo z vás nemá!
Emma, Emma, jedině Emma!
Zprava vchází paní Westonová.
PANÍ WESTONOVÁ:
Dcerou mi byla a za těchto dní,
stala se nejlepší přítelkyní.
Duši tak spřízněnou nikdo z vás nemá!
Emma, Emma, jedině Emma!
Zleva vchází pan Knightley. Bere Emmu za ruku, ta zůstává nehybná.
PAN KNIGHTLEY:
Krásná je, laskavá, však to jí škodí:
Myslí si, že ví, kdo k sobě se hodí.
Chápat vztah prakticky je pro ni bojem,
dá jenom na krásu, na první dojem!
Zprava vchází Harriet. Bere Emmu za druhou ruku.
HARRIET:
Myslí si, že páry spojovat umí,
ani svému srdci však nerozumí.
Nelze se divit, že konec nutný
všech těchto plánů je trpký a smutný!
VŠICHNI:
Přesto ji milujem, věříme pevně,
že jednou nohama dotkne se země.
Procitne, prohlédne, pochopí líp,
až sama pozná milostný cit!
Emma, Emma, jedině Emma!
Hudba. Emma ožije a zatočí se s Harriet dokola.
EMMA:
Pan Martin není nic pro tebe! Ty potřebuješ opravdového gentlemana!
Obě odběhnou.
Pan Knightley si povzdechne.

Žně žhnuly. Jemný prach a plevy štípaly pod nohavicemi. Pot skrápěl žence i jejich pomocnice. Jen dětem snad srpnové vedro nevadilo a honily se mezi snopy.
Včera večer byli všichni v gala. Nikdo by jim nevěřil, jak dobrého pána mají, kdyby ještě pověděli, že se s nimi sám od sebe podělil o tu radost. Nu, paní Emma snad bude také tak dobrá. Za kopcem v Highbury ji všichni chválí. A mladičká paní Martinová je s ní zase zadobře.
Šak by nebyla dobrá. Jen podívejte, už nám pivo a slané koláče veze.
Čeká ji toho hodně, ale vřelosti se učit nemusí.

"Drahá?"
Mrs Lucy Ottercat způsobně složila knihu do klína a vzhlédla.
"Ano?"
"Půjdu ven za klukama, ano?" spíše oznámila, než by se ptala Mrs 'Lice Ottercat.
Lucy vyhlédla z okna.
"Panu Knightleymu a Johnovi ty říkáš 'kluci'?" pozvedla obočí.
"Když se koulujou s malejma knightlíkama, tak ano."
"Mrzne," poznamenala Lucy.
"Ano, drahá, o to jde," šklebila se 'Lice.
"Bude ti zima."
"Nebude."
Mrs 'Lice Ottercat jemně pozvedla sukni své róby.
"Co. To. Je?"
"Tepláky. Propašovaný od nás. A pod nima ještě legíny a podkolenky," smála se 'Lice.
Lucy se rozesmála také. Znovu poodhrnula záclonu a vyhlédla ven.
"Nemáš ještě jedny?"

Slonovinová krabička k Vánocům, přepečlivě zabalená váza k narozeninám.
Nápisy, ze kterých se dalo spíš věštit, než číst, a obrázky dam s drdoly černých vlasů.
Emma mohla zvolna začít uvažovat o zřízení čínského salonku. Ovšem to, že naprosto netušila, kdo jí ty úžasné suvenýry vytrvale posílá, znepokojovalo nejen ji, ale i pana Knightleyho. Tím spíš, že na balíčcích nebývala zahraniční razítka.
Kdo by si domyslel, že Emmino mladistvé škádlení slečny Batesové ohledně jazykových znalostí její neteřinky vyvolá škodolibého a velmi vytrvalého ducha jazyka Wu, kterému se na Hartfieldu navýsost zalíbí.
A že správci sbírek britského muzea jsou již na cestě.

Emma pečlivě upravila tatínkovi šál za krkem než se způsobně usadila.
Zvonek zacinkal.
Lucy vešla s podnosem, John přivezl vozík. Postní večeře byla skromná, přesto vybraná. Na zdraví Mr Woodhouse bylo třeba dbát.
Starý pán opatrně nadzvedl poklop. Polévky tak na prst, tak to má být. Ale...
"Mrkev, my dearest Emma? Kdepak jsme v únoru sehnali mrkev?" podivoval se se značným podezřením v hlase.
"Není mi to úplně jasné, tatínku. Ale Lucy říkala, že ráno viděla v Highbury kočár, jaký má slečna Burnwoodová. A u dveří se nám objevil košík se zeleninou a s podivným vzkazem: v Bille měli slevu."