DMD č. 24. pro 24. 4. 2017. Téma: Loňské sněhy

Eskymáci mají stovky názvů pro sníh. Tyhle jsem jsem se naučil v průběhu prvního dne výletu s eskymáky.
aput - sníh na zemi
cusirkan - čersvý sníh
cusedesirkan - loňský sníh
cusquasirkan - předloňský sníh
gusqi - sněžení
nupeq - sníh použitý ke kanadskému žertíku
nupeqapi - sníh, který stál někoho život
piqsirpoq - stěhující sníh
qana - padající sníh
qimuqsuq - sněhová skluzavka
risq - sníh za krkem
teqteq - z*ný z*ný vy*ný sníh
teqteqteg - extraz*ný extraz*ný extravy*ný sníh
teqteqtegapi - extraz*ný extraz*ný extravy*ný sníh, který někoho zabil.
tuqwana - falešný úlovek ze sněhu, aby se eskymák nemusel stydět

Druhý den jsem se naučil další termín.

gusqiflorida - sníh, před kterým odjedete na Floridu.

Padal sníh.
Vločka za vločkou.
Jedna spadne na zmrzlou půdu a zůstane tam až do jara.
Druhá roztaje při prvním kontaktu s jabloní.
Náhoda.
Stejná jako řídí i životy lidí.
Její.
Jako ta vločka mohla dopadnout o kousek vedle a vše by bylo zcela jiné.
Beton.
Tráva.
Hlína.
Okap.
Španělsko.
Obchod.
Sklad.
Nizozemí.
Lepší.
Horší.
Jiné.
Někde uvnitř cítila nejasný tlak, neviditelný provázek táhnoucí její vyčerpanou duši zpět v čase. Do období loňského sněhu, loňských vztahů, loňského smíchu, loňského teď.
Nemohla.
Snad ani nechtěla.
Přesto tlak nezmizel; sílil.
Jako by se ta vločka drala proti větru, proti neúprosným pravidlům náhody.

Dolehlo k němu tiché ťukání. Ťuk, ťap, ťuk. Nějaký chlápek šel o holi a hůl ťukala o dlažbu.
Nebylo by to špatné maskování, protože to jsou věci, kterých si lidi všimnou. „Šel o holi.“ A možná že měl tmavé vlasy. Ale když se zeptáte na obličej, na nos, uši, nebudou lidi tušit.
Zastesklo se mu. Nalepit si tak falešný knírek, provést něco vychytralého s vlasy, pořídit si pořádně tlusté falešné brýle nebo třeba právě takovou hůl. Být ten s knírkem, nebo třeba ten s holí. Být zas poznaný, a tím skrytý.
Vlahoš von Rosret si povzdychl a pokračoval k poště.

Když přišel, cítila Anna v duté zimě svého nitra jen překvapení.
Nejdřív nemluvili – ona hledala cestu; on pomáhal ženám. Při třetí zastávce jí podal čutoru, jako sibiřskou vzpomínku.
„Celý den jsi nepila,“ řekl tiše.

Později Annelise na svahu sjela noha. Sergej hned přiskočil, pevně ji chytil. Anna zachytila – a opětovala – Zábojův pohled.
Válečné lásky rozorá mír, říkaly oči dvou trosečníků.
Vyrostl, říkaly oči dvou rodičů.

Večer u ohně vytáhla Anna ze záňadří kroužek motouzku, zteřelý léty. Voněl sněhem tajgy a dávnou něhou. Zimy trochu ubylo.
Obrátila se k Zábojovi. Přihýbal si z flašky, v očích nepřítomný lesk.
Něhu zafoukal sníh.

Mezi kluky z Lesní a Polní ulice vždy panovala rivalita. Ta kulminovala každou zimu obrovskou sněhovou bitvou. Toho roku měla parta z Lesní navrch.
„Vzdáváte se srabíci?“
„Nikdy! Tahle bitva ještě neskončila!“
Nic to ale nezměnilo na tom, že se domů vraceli mokří a promrzlí na kost.
Přišlo jaro, začalo léto. A na začátku srpna parta z Polní vkročila do Lesní s dvoukolákem přikrytým plachtou. Lesní se začali stahovat jako supi.
„Přišli jste si pro výprask?!“
Polní strhli plachtu a zahájili palbu. Lesní samozřejmě netušili, že otec Jardy z Polní 36 vlastnil velký nevyužitý mrazák, akorát tak na uschování munice.

"Jojo, děti, ještě než jsem zestárla, to jsem si užívala. Zvládla jsem jeden večer kalit do rána, pak jít rovnou do práce, vypít sedm smrtících kafí, večer přijít domů, něco zhltnout a dál pokračovat v paření.

Jenže teď už jsem prostě stará, vypít toho tolik, co zamlada, už nedokážu, spát musim nejmíň osm hodin denně, jídlo potřebuju pravidelně, ale nesmí bejt moc mastný nebo kyselý a taky musim jíst ty luštěniny, kafe mi způsobuje bušení srdce a v práci si musim dělat přestávky. Ale tenkrát, v mládí, ještě než mi bylo třicet..."

"Adélo, neser mně, třicet ti bylo teprve včera!"

„Pojď, udělám čaj, pak mrkneme na ty časopisy, co -“ Prásk!
Dante líně nadzvedl knihu kryjící hlavu. Patty přišla domů (opět ne sama).
Kniha sklouzla zpět na místo.

*

„Ta hra je prej nejlepší -“ Prásk!
(Ani se neobtěžoval otevírat oči.)

*

Seděl nad pizzou, když se rozlétly dveře; v dívčině závěsu spatřil sebevědomé blonďaté individuum, ne pihatého zrzka -
„Brej.“
- nebo zkrouceného dlouhána.
„Oj, chlapče,“ chytil mu bundu. „Víš, že jestli jí ublížíš, nevrátíš se domů?“ zašklebil se zle.
Patty nafoukla tváře dřív, než stihl kluk zezelenat. „Jsem velká!“
Právě, povzdechl, zlatá (moralizující) malá. Kéž by se ty časy, přes všechny vytrhané vlasy, vrátily.

Na náměstí hartusí: „Nazdar Pepo!“
„Jéé, Vašku! Už seš taky v důchodu?“
„Ale střihám metr. Jak já rád dělával vod půl šestý, že můžu celý vodpoledne malovat, ale už mě to vstávání zmáhá.“
„A maluješ?“
Mávne rukou. „No vlastně, pojď se poďvat.“ Vede ho do vedlejší uličky. „Ta moje to domluvila, že to budou jako prodávat.“
„Akty?“
„Ty mi zakázali! Mám povolený jen zátiší a krajinky.“ Říká na oko smutně.
Vejdou do krámu.
Pepa se rozhlíží: „Pěkný...“ Usměje se: „Hele, tadle vrba mi něco připomíná.“
Vašek už se směje nahlas: „Dyť já stejně nic jinýho než ty ženský malovat neumim!“

Z nebe se začaly tiše snášet drobné sněhové vločky.
Zavřela oči.
Vzpomínala...

Vzpomínala na den, kdy ho poprvé potkala.
Vzpomínala, jak se na ni usmál a ona nevěděla, kam s očima.

Vzpomínala na jejich první nesmělé rozhovory.
Na útulnou kavárnu a oheň v krbu, za okny poletující sníh.
Pousmála se.

Vzpomínala na den jejich svatby... Na jeho rozzářený, šibalský úsměv.
Vzpomínala na jejich první dovolenou, kde ji učil lyžovat. Na třpytivý sníh a jeho smích...

Vzpomínala na loňskou zimu. Na sněhovou vánici. Na ledovku a skřípění brzd.
Zachvěla se.

Vzpomínala...
Pak se sklonila a opřela o náhrobní kámen vánoční věnec.

Ano, dívá se na filmy o sobě. Potíže nepůsobí, s Helen Mirren si popovídala...
Vzpomeňte si na zahájení olympiády v Londýně. James Bond a corgiové, ten nejlepší doprovod vůbec. Smysl pro humor nalezen.
Jo, vy myslíte tenhle film. Ten taky viděla. Přesně o sedmdesát let později, ještě před premiérou.
Já s ní pak mluvil, ale neřekla nic bližšího. Jen se tak usmívala. Čerstvě devatenáct, rodiče naživu, sestra naživu, konec války... Nostalgie by udolala každého z nás, a to jsme mnohem mladší. Film se líbil, ale víc nevím.
*
Stále ten úsměv.
Krabička převázaná stuhou.
Zbyl už jen stín dávné kopretiny.
Vzpomínka.

She still remembered some snippets from her childhood. The memories were faded and she couldn't recognise the faces around her, anymore. Her mother, father and her sister Alice. Tabitha was already much older than Alice in her memories.
Now it all felt like a dream. A fantasy. Wishing to ever have a family like that. To celebrate Christmas and play in the snow behind their house. The whole world was bathing in the shades of white.
Just like now. And the last year. And all the years before.
White. Cold. Snow. Ash. Of everybody, who was brave enough to fight.

Lady Violet Crawleyová se v myšlenkách vždy ráda vracela do minulosti. Do dob, kdy lidé cestovali kočáry, svítili lampami, nezvonily jim doma telefony a labouristé ještě ani neexistovali, natož aby seděli v parlamentu.
Nikdy by si však stará hraběnka nepomyslela, že jednou bude s nostalgií vzpomínat na časy kdy její komorná byla ještě s majordomem na válečné stezce, místo aby s ním potají cukrovala.
Kam ten svět spěje, pomyslela si lady Violet. Za starých časů bych neměla tušení, že služebnictvo má také nějaký soukromý život, a teď si lámu hlavu tím, že možná už brzy budu Denkerové muset říkat Sprattová.

Minulou zimu Sprcha sháněl snad každý víkend lidi z kroužku na další svojí výpravu. Měl v plánu jít bobovat - venku bylo sněhu dost a byl to přesně ten pravý na sjíždění. Nikomu se ale nechtělo. Nikdo neměl čas, nechtěl s sebou tahat boby, byla příliš zima nebo všechno dohromady.
Jedinkrát se dostavil Jelen s oježděným pekáčem, a když to Sprcha viděl, radši zašli na pivo.
Ostatním je to k smíchu.

O rok později je sněhu jen trochu, místo toho mrzne až praská. Nikoho neotravují zprávy o bobování - Sprcha je na vejšce v Praze a nemá čas.
Ostatním to vlastně chybí.

“Ve sněhu přece lítat nebudeme, že ne, Olivere?” ptal se zděšeně malý Harry. Oliver se otočil na zbytek týmu v šatně.
“Loni jsme ve sněhu netrénovali. Jak jsme skončili?”
Z kouta se ozvalo mručení. Na tvářích se objevil zasmušilý výraz.
“Dobrá, máte volno!”

***

“Dneska budem lítat!”
“Vždyť je venku mínus deset!”
“A to vadí? Loni jsme ve sněhu nelítali a jak to dopadlo.”
Hráči se i přesto odšourali do hradu.

***

“Dneska budeme trénovat. Hodlám letos vyhrát a nikdo mi ty tréninky nevymluví. Hybaj na košťata a lítat.”
“Lidi, víte, co říká školní heslo? Draco dormiens nunquam titillandus!”
Vzlétlo sedm košťat.

"Jaký chcete sníh?" zeptal jsem se přicházejícího pána.
"Já bych chtěl ten značky Mount Everest," poprosil oslovený.
"Ooo, tak značky Mount Everest, hm, to bude drahé, prosil bych osm dolarů."
"Ach, a nemáte tu něco levnějšího?"
"Ale jistě, máme tu například značky Sněžka za dva dolary."
"Hele, já chci nějaký sníh koupit ženě, ale nevím jaký, mohl byste mi poradit?"
"Jistě, tady vám můžu nabídnout tenhle z roku 1939, stojí třináct dolarů, ale protože se mi líbíte, tak vám ho dám za sedm..."
Najednou jsem se probudil.
"Jde se do školy," řekla máma.
"Kde ty loňské sněhy jsou!" vykřikl jsem.