Jane Austen: Emma

"Ó, drahá slečno Woodhousová, tak ráda vás vidím! Tolik se toho od vaší poslední návštěvy stalo," chrlila slečna Batesová již ode dveří.
"Vskutku?" Emma ze zvyku omezila svoje poznámky i své vnímání na minimum.
"Opravdu mnoho. Však víte, v úterý, kdy chodívá dopis od Jane, jsem vzala jako obvykle matku ven. Že, matko? Ven!" zvýšila na nahluchlou stařenku hlas.
"Ráda to tak dělávám, přeji si, aby matce úterky byly těmi nejkrásnějšími dny. Také kvůli těm dopisům, víte, slečno? Počkejte, přečtu vám ten poslední. Byl moc zajímavý... Někdo ho tu mám, založila jsem ho, když se tu zastavila mladá paní Westonová..."

"Podívej, jak se ohlíží. Myslíš, že o nás ví?"
Miss Lawrence se snažila tvářit se nenápadně. Přes krajku vějíře pohlédla naznačeným směrem. Plukovník Brandon náhle zaujatě sledoval tapety.
"Chmmm...," rozhlédla se sálem.
"A tamhle," pokynula Miss Ryegrass vějířem, "pan Knightley a pan Tilney. Šeptají si. Určitě je jim to jasné."
Na první pohled bylo vše v pořádku. Na druhý už méně. Společnost se zřetelně dělila na dvě části.
"Zdá se mi, drahá Elizo, že to vědí. Straní se nás. Nevím, kdo to rozhlásil, ale už jsou si vědomi toho, že oni jsou literární... a my ne. My je máme přečtené."

V bezpečné ohrádce živých plotů na slunné straně školních budov bylo odpoledne živo, jako vždycky. Dívčí škola tvořila podstatnou část ospalého Highbury.
Před večerním vyučováním, večeří a modlitbami měly chovanky pár chvil radostného volna.
Mrs Goddard svoje drahoušky milovala, od nejmenší cácorky po nejdospělejší slečny, které samy pomáhaly s vyučováním.
Sad zvonil smíchem, dívčí hry, tance a procházky se proplétaly v jedno klubko hemžících se úsměvů a loken.
Zahradní branka zavrzala, rej na okamžik ustal. Sad se nadechl šeptáním.
Přišla mezi ně na obvyklý čaj. Sotva starší, než vychovatelky.
Vzácná paní se usmála.
Hemžení se rozběhlo nanovo.
Pod jejím dohledem.

... proto tě prosím, drahá Isabello, dohlédni na tu nebohou dušinku. Obávám se, že odvykla chození do kostela a že by se mohla trápit.
Pozdravuj ode mne drahého Johna a dětičky,
s upřímnou láskou,
Emma.
Isabella si pár dní dělala starosti a na Harriet pečlivě dohlížela. Kromě celkové skleslosti se však zdála v pořádku. A v neděli odkráčela s celou rodinou do kostela téměř tanečním krokem.
Že nebyla v kostele a u zpovědi déle než půl roku, byla pravda. Svědomí ji tížilo jako kámen. Ale copak to šlo, jít se vyzpovídat doma v Highbury, když za mřížkou zpovědnice seděl pan Elton?

„... a proto si myslím, že vynález pana Stephensona změní život celého lidstva.“
„Ale napřed je třeba vybudovat železnou dráhu,“ namítla Emma, kterou sice strojírenství moc nezajímalo, ale moc dobře si všimla, jak panu Knightleymu svítí oči. Navíc ji těšilo, že se zamlklá slečna Bennetová konečně trochu rozveselila.
„Ekonomické a sociální důsledky...“
„Myslím, že hovory o těžbě uhlí jsou dobrým způsobem, jak se stát nevítanou návštěvou,“ skočila jí do řeči paní Darcyová.
Slečna Mary zaraženě ztichla.
Emma svraštila obočí. V tu chvíli se definitivně rozhodla. Vtluče Mary do hlavy, že je chytrá a zajímavá. Navzdory tomu, co si myslí její sestry.

Ospalé odpoledne na Donwellu dále plynulo v duchu myšlenek na sofistikované manipulace místní realitou.
"Mohly bychom se podívat na Kellynch. Jestli se Frederick vrátil z války v pořádku a tak...," nadhodila Susan.
"Nuda. Navíc je zcela v pořádku. Četla jsem to včera v novinách," zavrčela Miss Clearance a dolila si sklenku silné citronády.
"Škoda. Třeba bych ho přesvědčila, aby si se mnou zatančil."
"Chceš snad Anne rozplakat? Najdi si jinýho gentlemana."
"Mhmmm..."
"Kromě toho, měly bychom spíš zajet do Hunsfordu. Chceme snad, aby Collinsovi měli potomky? Víš, jací by s tou genetickou výbavou byli?"
"Malí a oškliví?"
"Pragmatický a užvanění!"

Na okrajích jejich talířků spočívaly decentně odložené plátky rajčat. Sedlina v šálcích zcela nepozorovaně a zcela náhodou tvořila stejné obrazce.
Skryté sourozenectví by do nich od pohledu nikdo neřekl. Pečlivě upravená menší žena v turbanu byla spořádanou manželkou jedné z nejpůvabnějších dam v sále. Ta vyšší, mírně roztěkaná slečna s věncem složitého účesu měla za sebou řadu nevyplněných nadějí korunovanou dvěma neúspěšnými zasnoubeními a právě překračovala hranici staropanenství. Živě se bavily.
Kolem elegantně prosvištěla růžová šmouha.
"Harriet? Zlatíčko, poběž, musím tě někomu představit..."
"Blbá Emma...," uhodily se obě přihlížející do čela vyšívanými kabelkami. Dvojí temné zadunění prozradilo jejich historicko-literární obsah.

To Emma ji prvně zvala k plátnu.
Tehdejší obrázky nebyly slavné. Nedívala se. Nemalovala pro svět, ani pro sebe. Přála si slyšet chválu. Jen jedinou, hnědookou chválu. Nechala se přesvědčit, že je zamilovaná. Podlehla sladké lži, že zbývá jenom pár dní, než se pan Elton vysloví. Vlastně to skoro byla pravda.
Otřela štětec o hadřík, usmála se.
Pan Elton by v životě nedopustil, aby jeho nejdražší spokojeně malovala. Aby si sama chodila do obchodu objednávat barvy a vybírat štětce. Aby věnovala svou sílu zpevňování rámů a šepsování pláten.
Robert Martin to dovolil.
Mrs Harriet Martin už znali i na Kontinentě.

Do salonku dopadalo měkké odpolední slunce. Susan spokojeně listovala zápisníkem.
Patnáct úspěšně infiltrovaných příběhů. Nejčastěji Pride and Prejudice, jak nečekané.
Osmadvacet insertovaných postav, zpravidla také velmi úspěšně.
Musela si přiznat, že byla poněkud sobecká, nejčastěji zvala do společnosti sama sebe. Hned potom však i své nejbližší. Na další dobré duše taky nezapomněla.
Podařilo se jim pospolu pěkně provětrat mnohá zákoutí tanečních sálů, spáchat či připravit pár zemětřesení.
Ne vždy to bylo veselé, ale málokdy došlo k tragédii. Bylo zjevné, že jejím přátelům se tu zalíbilo.
Pohlédla z okna. Pan Woodhouse si odbýval svou zdravotní procházku.
Možná se ještě nemusíme loučit...

Pohodové odpoledne na Donwellu se pozvolna měnilo ve všeobecnou katastrofu. Obloha se zatáhla, letní horko přešlo v totální dusno. Deka padla i na náladu všech přítomných.
Emma a pan Knightley už nemohli vystát ani slůvko od Mrs Elton. Jane Fairfax byla zkroušená a patrně pěkně dopálená. Odešla, než dorazil Frank Churchill, natolik napružený, že na místě seřval Emmu. Pan Woodhouse a pan Elton upadli do letargie.
Od záhonku vše sledovala Miss Gwendylon. Mrs Sigismund-Smith byla plně zaujatá opuštěnými jahodami.
"Heleď, padá na ně deprese." ohlédla se prvá.
Zahřmělo.
"Mhm," polknutí
"na nás taky brzo něco spadne. Je na čase vypadnout."