Utajený

Pro pana Pumpu byla rodná hrouda víc než jenom terminus technicus pro pár hektarů obyvatelného prostoru. Byla to krev jeho krve, tělo jeho těla, potažmo tělo všech ostatních golemů stejného původu. Pokaždé, když se rozbil na novém místě a slepili jej novým jílem, nasál s ním trochu genia loci toho místa.
Proto se ho velice dotklo, když se dozvěděl, že kdesi na dálných stepích nějakým rudochům (asi vysoký obsah železa) prý národ přezdívaný bledé tváře (a tohle bude kaolín) berou jejich půdu, orají ji, pokrývají ji spletí vlakových kolejí a betonovou slupkou.
V tom roce Apači kolonizátory z území vytlačili.

Hvězdy bledly a nemilosrdný sluneční svit se vkrádal na zemi. Všichni pásovci si už dali dobrou noc s mámami pásovkyněmi a poklidně pochrupovali zahrabaní pod schody. Vše čekalo připravené na příchod mistra.
Vrata se rozeskřípěla přesně dle scénáře a technických regulí a do sklepení chvatně elegantně vpluli nevěsty i hrabě Drákula.
„Má rodná hrouda,“ zadeklamoval dramaticky a nadzvedl víko bedny.
„Jé!“ vykvikl návštěvník v montérkách a dal se na útěk. Drákula se jen s řevem ohnal, ale neměl šanci. Se slzami v očích pohlédl na krtinec uprostřed lůžka.
„Krtku, to ti nedaruju!“
Hejno netopýrů se neplánovaně rozlétlo do záře dne.

V koruně stromu se ozývá šelestění a tlumené nadávky.
„Máš to?“
„Ne. Aúúúú!“
„Co je?“
„Něco mě bodlo do nohy! Jauvajs! Krvácím!“
„Neblbni a dělej!“
Občas se z listí vynoří hlava, někdy tmavovlasá, jindy zrzavá.
„Můžou ptáci házet kamením?“
„Proč?“
„Někdo po mně hází šutry. Jau! Co to sakra…!“
Vzduch prořízne vyděšené zaječení a na zem se žuchnutím dopadne tělo.
„Hej! Co se děje?“ černovlasý chlapec opatrně sleze dolů.
„Tvář. Malá… ale strašlivá…“ lapá zrzek po dechu.
„Když to tak zvažuju, Rone, ať si Snape sojčí vejce do lektvaru shání sám!“
„Ten nám to spočítá!“
„Radši školní trest než tohle!“

Dlouho žili v blahobytu. Město stále rostlo, lidí přibývalo, obchody kvetly. Žilo se tam dobře. Městem protékala řeka, po které se dopravovalo zboží z jiných velkých měst i z venkova. Každý, kdo se nebál práce, zde mohl spokojeně a v dostatku žít.
A pak to začalo.
Nejprve tomu nechtěli věřit. Válka? To v naší zemí není možné. Tady žádná válka není.
Netušili, že za měsíc se budou skrývat ve sklepích a bojovat o život ve vlastním městě. Ale neodešli. Charn pro ně byl jejich největším bohatstvím. Jejich domovem.
Válka přišla. Lila se krev. A pak přišlo slovo. A život zanikl.

Bylo mu najednou strašně smutno.
Díval se na louku posetou hroudami hlíny. Ale která byla první? Netušil. A tak rád by se tam na chvilku vrátil - nevzpomínal si už, jak to uvnitř vypadalo, jen že mu bylo krásně, když ho maminka ještě držela v náručí. A na tu vůni. Tu by poznal, kdyby se dělo kdovíco.
Zeptal se sovy, která věděla vždycky všechno. Nasadila si cvikr a přečetla:
"Domov, to není tam, kde žiješ, ale tam, kde ti rozumějí."
Chvíli tam jen tak stál. A pak pochopil.
"Áha!" řekl, a zamířil k myšce domů.
Ve dveřích se zarazil.
Ucítil ji.

„Co tu hledáme?" zapochyboval Pete.
„Brečíme, čekáme, doufáme," odpověděl mu Paul. „To jenom John se už vidí v Memphisu, Tennesse. Za vodou jako šejk z Arábie."
„Proč ne?" ušklíbl se John. „Prachy, ty chceme. A naše muzika... znát ji znamená ji milovat."
„Dokud jsem neznal tebe..."
„Skládal sis písničky na záchodě, jako to dělají snílci."
„Kluci?" ozval se George.
„Ahoj, holčičko," provokoval ho John. „Hledáš svoje tři bezva kočičky?"
„Ne, já... Zvládneme to?"
„Do tebe se zamilujou. Jenom se mi dobře postarej o tu moji písničku. Čeká nás láska milovaných."
„Kytarové skupiny končí, pane..."
A tak zkusili nahrávat pod EMI.

„Jednoznačně korálovou," radila komorná. „Půjde vám k pleti."
„Já bych řekla spíš až do starorůžova," oponovala druhá. „To bude ohromně romantické."
„Tělovou," trvala na svém lazebnice. „Musíte se držet trendů."
„Do módy se vrací krvavě rudá," poučil ji kadeřník, „a ta vám tedy sekne."
„Že se vůbec ptáte," ušklíbla se se kastelánova dcera, „samozřejmě jenom lesk."
„Fuchsiovou," tvrdila chůva. „Musí tě být, holka, pořádně vidět!"
„Pro moji malou holčičku," pravila královna, „jedině cyklámenovou."
„Prosím tebe," zasmál se král, „nejkrásnější jsi bez všeho patlání."
Princezna se rozhodla. Sáhla pro růž v odstínu rozkvetlých pivoněk.
Na svých sedmnáctých narozeninách bude vypadat dokonale.

Květinářství otevíralo brzy, ale přesto se našel zákazník, který již čekal před výlohou, když květinář dorazil.
"Dobrej," pozdravil květinář a odemkl, "pán si bude přát?"
"Dobrý den. Sháním růži," odpověděl.
"No jo, to mi to budete muset trochu upřesnit."
"Zajisté. Co byste mi doporučil na smuteční hostinu pro dámu středního věku?" zeptal se muž.
"Mno, tak to bych asi volil tmavší odstín a uzavřený květ, pro danou situaci bude nejvhodnější."
"Výborně. V tom případě si vezmu tu oranžovou nadýchanou."
"Ale-" nechápal prodavač. Muž pozvedl obočí.
"Dobrá tedy," pokrčil rameny květinář. Se zabalenou květinou pak Saturnin vyrazil zpátky ke své zaměstnavatelce.

Ty parchanty je zabít málo! Co jsem jim udělala? Ublížila jsem jim snad nějak? Ani stéblo přes cestu jsem jim nepřeložila. Spokojeně si tu sedím, starám se jen o svoje a oni si klidně přijdou uprostřed noci a způsobí takovouhle spoušť. Co si teď počnu? Kdo mi to opraví? Mají vůbec ponětí, jak těžko se dneska shánějí slušní řemeslníci?
Ale to je ta dnešní mládež. Ničeho si neváží, na všechno si chtějí sáhnout, myslí si, že jim patří svět. Jo, to za našich mladejch let nebejvalo.
Jak říkám, zabít je málo. Takže je sežeru. Za to, že mi oloupali perníček.

V té zahradě začaly kvést růže.
Divoce, docela bez ptaní.
Rozlezly se do všech koutů, ale nepůsobilo to zanedbaně. Stromy rostly do všech stran. A rostliny tu byly podivné, jiné, než jsem vídal doma. Uprostřed zahrady jako bych občas slyšel hlasy - ne, slýchával jsem je pokaždé, když jsem tam na svých letních cestách zabloudil. Ale nikdy nebylo nic vidět. A z nějakého důvodu jsem nikdy nevešel dovnitř. Ani jsem to nezkusil. Nějak jsem cítil, že by to nešlo.
Jen jsem tu každé léto stál a pozoroval zástupy podivných stvořeníček podobných bramborám, jak se šinou k zahradě a vylétají zase zpět.