Utajený

Píši Vám – co víc? Píšu já Vám.
Netřeba žvanit na úvod.
Snad jsem vám, pane, přec jen znám.
Přišel jsem tuhle Vám nevhod,
vpravdě se trochu obávám.
Došel jsem domů, hladov, znaven
- ani jsem nesvlík kabát na ven!
když co to vidí oko mé?
Uslyším boty, klapyklap.
Ze dveří vyšel cizí chlap!
Místo ženy, dobře známé,
cizák bez slůvka pozdravu.
Nehledám k zášti potravu.
V naději, a třebas malé,
na vhodný kousek úcty,
že nevládnete ústy,
raději já soudím, pane.
Řekla Tánička: „Splet si dům.“
Nu, to se může snadno stát.
Přesto však Vašim ctěným rtům
vzkážu: Pozdravit mají znát!

Otevřela knihu na dvousté stránce a pomalu začala předčítat kouzlo. Vzduch kolem ní se chvěl a i vlkodlakům se ježila srst hrůzou.
Když skončila, zle se pousmála. Konečně bylo vše připraveno. Armáda stvůr čekala jen na její příkaz. Vystoupila na vůz a majestátně pokynula. Vojsko se pohnulo.
Nikdo ji nedokázal zastavit. Zvířata prchala a vše, přes co její přívrženci přešli, se obrátilo v sníh a led. Byl to den jejího velkého vítězství.
Aslan stál na pahorku a díval se na zemi, kterou stvořil. Viděl čarodějnici na trůně, který jí nepatřil.
Pohodil hlavou.
Dávám ti sto let, Jadis. Jen sto let.

Prašivý kojot jednou zatoužil po koruně bratra lva.
Nejprve nalákal králova ochránce levharta do pasti. Pak nechal lvíčata - své malé synovce! - sežrat hyenami. Nakonec na lva poslal střelce.
Usedl na trůn, nasadil si korunu a začal vládnout. Ten kroužek ho ale tlačil, protože mu nepasoval. Bolela ho hlava, vztekal se, zuřil a nevládl dobře.
Po čase se zvířata vzbouřila, přivedla kojota na Bosworthské pole a zabila ho.
Bůh věděl, co dělá, když králem zvířat ustanovil lva a ne kojota. Ale takový kojot je nesmrtelný - i když jednoho zabijete, vždycky se další bude drápat přes hlavy svých příbuzných tam, kam nepatří.

Na nejvyšším stromě sedávala jedna kavka. Byla to kavka vkusumilná, i začala se rozhlížet a každému kolemjdoucímu vysvětlovat, kterak má jezevec ušpiněné drápy, jak jelen nevkusně vystrkuje zadek a červenka hruď.
„Na tom něco je,“ usoudila zvířátka. Zničehonic viděla to, co nikdy předtím. Jenže!
O kavce se doslechly další kavky. Těm už kritika červenek, jelenů a jezevců nestačila.
„Koukněte na krtka, jak nevhodně je šedý! Smějte se mu!“ pošklebovaly se. Překřičely každého, kdo si myslel opak.
Tím končila legrace. To už bylo jen zlé. Nesmrtelný strýček Mindrák se plížil kolem.
A poučení?
Ne každá ukřičená kavka má patent na rozum.

Byla temná noc. Krysa služebnice probudila svého pána, Netopýra, z dlouhého spánku. Netopýr roztáhl křídla a vprostřed noci letěl světem, rozsévaje hrůzu a děs. Kluzcí hadi vylézali ze svých skrýší, aby se poklonili pánu Netopýru.
Netopýr planoucíma očima slídil po krajině, hledaje jediného, kdo se mu mohl postavit - Lva, poslední naději. Když Lva našel, nevrhl se Netopýr přímo na něj, protože věděl, že Lev by se obětoval pro větší dobro, ale na jeho přátele.
Lvu nezbylo než jít vstříc vlastní smrti.
Láska a přátelství však zvítězily nad nenávistí a nesmrtelný Lev se vrátil, zatímco Netopýr padl a zůstal mrtvý ležet.

V modré Vídni je tiše vojna.
Zvony se povalují po ulicích.
Střepiny skel.
Modrá a bílá v nebi.
V obličejích krev.
Tma, zima a chladno, protože jsem ho tam hledala a nikde ho nenašla.
Asi odešel za jinou loukou a jiným šátkem.
Asi nebyl.
V zeleném městě je tiše teskno.
Voda tam teče otevřenými dveřmi.
Z komínů se valí pára a mlha.
Seděla jsem večer u vody a slyšela jsem klinkání.
Žádné oči, žádní vojáci.
Ryby ke mně mluvily a zpívaly.
Zpívala jsem s nimi.
Chceš se tam podívat? Bude se ti tam moc líbit, děťátko moje, slibuji.
Pojď.
ŠPLOUCH.

To vám takhle žil jeden lišák. Byl všemi mastmi mazaný. A hrál si na nechápavého blázna.
Liščátka v okolí mu to baštila a ten praštěný strýček jim byl pro smích. Nadarmo jim staré lišky říkali, aby si na něj dávali pozor. Kdepak, liščátka neposlouchala a myslela si, že snědla moudrost světa.
A jednou je takhle bláznivý lišák pohostil u sebe doma a vsadil se, že nikdo z nich do sebe nenaláduje víc než on sám. A liščátka hloupě souhlasila. Bříška je pak bolela a maličcí ještě dlouho trpěli.
A ponaučení? Nechlastejte s Kruegem. Tváří se nevinně, ale játra má nesmrtelná.

Mé práce z oboru srovnávací nauky o lidských rasách dokazují, že germánská rasa pohltí všechny ostatní. To já jsem veškerými silami přírody předurčen k tomu, abych zničil ty, kteří by se stavěli na odpor, kteří by odmítli splynout s národem německým a spojit se s ním do jedné vlasti. Nyní mám konečně v rukou potřebný nástroj.
Podnik druhé strany je naprosto směšný, protože se staví proti zákonům pokroku, nicméně sémě je třeba vymítit hned v zárodku. Musím se důkladně seznámit s plány svého úhlavního nepřítele, a pak vybuduji tomu druhému městu silného soupeře, který ono absurdní a nepřirozené mraveniště zničí.

Pod prvním městem druhé leží,
Svět skrytých řek, svět tajných věží,
A skalní stěny, tak tiše snící
O nebi, o hvězdách, o měsíci,
O věcech nikdy neviděných,
O příběhu, jejž četla z dlaní
toho, kdo jemně dotýká se
kamenů v jejich němé kráse.
O tom, kdo mlčí jejich řečí,
S kým navzájem se kouzly léčí,
Kdo vchází slují do tmy dolů
Vdechovat vůni karneolů.
Tvrdost a pevnost, sílu skály,
Chápe jen ten, kdo sám je stálý,
Kdo ve vichřici neohne se,
Kdo za svou věrnost jizvy nese.
Jak klidno je tu: jen šepot kapek
A v písku otisk liščích tlapek.

Vysoko nad hladinou už vyšel měsíc a malincí klauni očkatí se shromáždili kolem velké modré medúzy.
„Strejdo, bude pohádka?“ vyzvídal ten nejpruhovanější.
„Bude, vy malí klauníci – pozorně poslouchejte. Za sedmero korály a devatero vlnami žil jeden klaun očkatý, říkali mu Marlin, měl svoji sasanku a synka jménem Nemo...“
.
.
.
„Jaké z toho plyne ponaučení?“
„Ale strejdo, vždyť jsi nám ještě nic neřekl!“
„Medúza nikdy neříká příliš mnoho, ani příliš málo, sama určuje, co je správně.“
Klaunci se mračili. Strejda vířil chapadly.
„Ale jinak poučení zní – poslouchej, nebo se nic nedozvíš.“
A pak šly děti spát, protože strejda Gandalf má vždycky pravdu.