Utajený

Skupina kamarádů si pořídila včely. Jeden z nich po čase zemřel na cukrovku.
Jeho přátelé propadli depresím a alkoholismu. Nastoupili odvykací léčbu, ale pro jednoho už bylo pozdě.
Po propuštění začali nový život. Vystavěli si rodinný dům, ale jeden z nich zaplatil svou nekvalifikovanost životem.
Ostatní trávili čas četbou indiánek. Ukázalo se, že jít na grizzlyho s nožem není dobrý nápad ani v přesile sedm na jednoho.
Zbylí dva vyrazili na cesty, ale první si přišlápl tkaničku a nešťastně se uhodil o obrubník.
Druhý, genetický inženýr, dostal nápad. Do roka měl zase devět přátel.
A to byl teprve první rok...

Půl druhé ráno ještě není taková hrůza. Někdy vám zazvoní telefon ve čtyři a pak zjistíte, že zákazník je tak nalitej, že se nedokáže trefit klíčem do zámku. Nevýhody provozování pohotovostní zámečnické služby.
Tihle byli střízliví, vypadali dost nervózně a chtěli odemknout modrou boudu s nějakým anglickým nápisem. Už jsem odemykal divnější věci. Chlápek mi ještě ukázal klíč, který vypadal, jako kdyby na něm někdo udělal uzel. Už jsem viděl divnější věci… teda, v tu chvíli jsem si to myslel.
Ty peníze, kterými mi zaplatili, měly datum vyražení příští rok. Naštěstí jsem je nevyhodil, protože fakt začaly následujícího roku platit.

Vlak zasupěl a pomalu se rozjel.
"Proč jedeme po vedlejší koleji?" zeptala se překvapeně.
"Nejspíš ještě nepřijel vlak z opačného směru a tak nás poslali po jiné trati, abychom nenabrali zpoždění," konstatoval mladík sedící naproti ní.
"Aha."
Náhle zaskřípěly brzdy. Vlak sebou prudce trhl. Děti to vyhodilo ze sedadel a všechny popadaly na jednu hromadu na podlahu kupé. Lucka vyjekla. Znenadání dostala hrozný strach.
"Neboj se, mé dítě."
Překvapeně vzhlédla. A najednou bylo všechno pryč. Vlak, koleje, otřesy i strach. Zůstala jen ona a Aslan. Usmál se na ni. Zamrkala a zlatý lev zmizel.
Zachránili se. Byli zpátky v Narnii.

Mám malou kozí farmu, hodně čtu, trochu píšu, žiju spokojeně. Ale někdy se probudím a mám pocit, že neexistuju, že jsem něčí výtvor, zbytečnej jak prázdná vedlejší kolej. A že můj život bude krátkej.
Nemám pořádný jméno, jenom zkratku. Co asi znamená? Sezónní Idiot, nejspíš.
Když je mi zle, jdu ke kamarádce Viktorce. Tuhle tam byl její brácha a jeho kámoš, pili jsme kafe a já v tý teplý, domácký atmosféře pookřál. „Náš táta by ti nejlíp vysvětlil,“ řek Viktorčin brácha, „že všichni jsme něčí výtvory a naše existence tady je dočasná. Nelišíš se.“
Tak jo. Už je mi líp.

Na tom místě byla absolutní tma.
„Haló? Je tu někdo?“
Slepé šátrání.
„Kde jste? Nechtěl bych vám...“
„Auuu! Surovče!“
„... šlápnout na...?“
„Na ruku!“
„Omlouvám se. Že je tu ale pěkně těsně, co?“
„Hmmmm...“
„Jmenuju se Paklíč. Bořivoj Paklíč. Ještě před pár minutami jsem býval zámečník.“
„Já jsem Vodomila Pokorná. Než jsem se dostala sem, uklízela jsem u těch střelených mágů na Neviditelné univerzitě.“
„Jak dlouho tu jste?“ Jedna ruka se pomalu a nenápadně sunula do tmy.
„Příliš dlouho.“ Druhá ruka ji opatrně chytila.
*
Zavazadlo se zazubilo.
Právě zjistilo, že když předstírá, že se nemůže otevřít, dostane k obědu chutného zámečníka.

Byl noční můrou mého dětství. Děsily mě jeho ruce pokroucené jako větve staré vrby. V noci jsem slýchala jeho sípavý dech a těžké kroky na kočičích hlavách. Představovala jsem si, jak se plíží v matném světle plynových lamp. Jak slídí po tajemství. Potlouká se v úzkých uličkách i dvorcích a čeká na svou příležitost. Ještě dnes když procházím setmělými ulicemi, občas zastavím a naslouchám. Naslouchám jestli v bubnování deště nezaslechnu ty kroky a ze stínů se nevynoří tmavá postava v dlouhém kabátě a klobouku staženým do čela. Ještě dnes mě občas děsí ruka zoufale tápající tmou a křik nevinného chlapce...

„Buď zdráv, Ambrosi.“
„Rád tě vidím, kamaráde. Teda doufám, že tě vidím rád. Nejdeš pracovně, že ne?“
„Vedu ti pomocníka. Říká, že je zámečník a opravář a kdovíco ještě. Tu moji starou plechovku spravil tak, že se v ní dá celkem pohodlně bivakovat. Ne že bych to chtěl znovu zkoušet.“
Když Cain odešel, Ambros se rozhodl nechat pomocníka v pracovně napospas osudu. Konkurenci je třeba testovat.
Po návratu mu pomocník hlásil, že opravil tu věc v koutě. Tiše bzučela a Ambros jen nevěřícně zíral.
„Ty jsi zprovoznil mé nepovedené perpetuum mobile?“
„Hm,“ odpověděl Cimrman a podal si další Ambrosův vynález.

Běželi první komickou rychlostí, přes náklad v náručí sotva viděli před sebe, zato velice dobře slyšeli, co se děje za nimi. Když si první z nich všiml okraje srázu, bylo už pozdě. Snažil se zastavit, ale ostatní ho doběhli a v podstatě strčili dolů. Jedinou útěchou bylo, že tam sletěli za ním. Kutáleli se z kopce, tu se praštili o nějaký kámen, tam o strom, tu přepadli přes menší nerovnost, tam se vyváleli v potoce, tu něco křuplo, tam něco prasklo. Zkrátka každý svou cestou skončili v takovém temném údolíčku.
„Něco jsem si asi zlomil,“ zasténal Smíšek.
Byla to mrkev.

Učitelka Whiteová vlastnila obdivuhodný charakter, pravidelně chodící pět metrů napřed, nutící všechny v okolí aby se posadili rovně a vyplivli tu zatracenou žvýkačku.
Tedy, většinou.
Byl tu malý problém, se kterým se potýkala.
Ten chlapec.
Chodil vždy slušně oblečen, ikdyž občas spával na hodinách. Poté, co se vytasil s výmluvou o nočním pronásledování, už se víckrát neptala.
Na hodiny zeměpisu měl sklony chodit ve výstředních kostýmech. A co bylo nejhorší – vždycky věděl správnou odpověď.
Ale jednou ho dostat musím… pomyslela si a zamířila k jeho lavici.
Prásk!
Vedle chlapcovi spící hlavy dopadla ruka.
„Třeme-li ebonitovou tyč liščím ohonem, žáku Cartere?!“

Dnes bude sanitární den.
To znamená jednak nepřítomnost usoplených malých pazourů, které se otírají o všechno, na co dosáhnou, ale taky horu práce, která se za normálních okolností jen tak ošolíchala nebo dokonce přehlížela.
Byl to přirozeně Mirek, na koho zákonem padajícího hovna připadl nevděčný úkol otřít prach z obří krakatice.
Jediné dítě, které se tu dnes motalo, byl vnuk paní Vodnáškové. „Babí, udělej klvavý koleno!“ škemral a věšel se na lešení.
Babička ho trpělivě pohladila. „Desátá hodina odbila, lampa v sálu mořských nestvůr ještě svítila, co nad obří krakaticí visela...
...Dvanáctá hodina odbila, lampa zhasla!“
„Světlo!
...Náramně vtipný.“
Blemc.