Utajený

„Na kdy mám objednat toho taxíka?“ ozvalo se po nesmělém zaklepání.
„Na půl sedmé bude stačit…“
„Jasně. Už tam volám.“
Moc dlouho klid neměla.
„A kterou košili si mám vzít?“ ozvalo se zase volání.
„Tu bílou, máš ji na posteli.“
„A ponožky?“
„Černé! Je to snad poprvé, co jdeme do divadla?“
Musím se ovládat, musím se ovládat, opakovala si.
„A ještě bych se chtěl zeptat…“ ťukal zase na dveře…
Měla chuť začít mlátit hlavou o nejbližší zeď. Že si ale nechtěla otlouct kachlíčky, omezila se na tiché zaúpění. Proč jí nemůže dát pokoj aspoň tu chvíli, co je na záchodě?

Byl zrovna uprostřed meditace, když opět ucítil ono zvláštní volání. To, ze kterého měl vždycky špatný pocit a které bylo vždy následováno katastrofou galaktických rozměrů.
"Už jsi tady zase? Nejsem na tyhle skopičiny už trochu starý?"
Síla se kolem něj pobaveně zavlnila.
"Dobře, dobře, když to říkáš..." pronesl a vyškrábal se na nohy. V kloubech mu přitom nepříjemně luplo.
"Vypadá to, že se zase blíží průšvih," oznámil svým přátelům pochmurně.
"Většina lidí si může v sedmdesáti užít klidný důchod... Ale my ne, my musíme ještě furt lítat po vesmíru a zachraňovat galaxii!" ucedil Han.
"Mi povídej," povzdechl si Luke Skywalker.

Whoosh… whoosh…
Dveře TARDIS se pomalu otevřely a vyhlédl ustaraný obličej. Všechno vypadalo normálně. Přesně, jak ukazovala měření:
Země, přesnější umístění neznámé.
Rok 2110, přesnější datum neznámé.
Vystoupí na dlážděný chodník. Nadechne se - vůně správná. Vyzkouší jo-jo - gravitace 1g. Rozhlédne se - architektura odpovídá době.  Na 100% Země... Možná na 95%... Ale je ve svém vesmíru?
Jen jeden způsob, jak to zjistit. Přístupový terminál je naštěstí na dosah. Namíří sonickým šroubovákem. Doktor se uvolní. Sté výročí.
Smutně potřese hlavou. Je zpátky, ale ne poprvé si přeje, aby každou návštěvu
neproložil čtením - už zase se nebude moci účastnit, protože témata zná nazpaměť...

Už je tady zas
ten přenádherný čas.
Čas taškařic a šprýmů
a dokonalých rýmů.
Čas bláznění
i bezuzdného snění,
čas fantazie vznosné
i prózy zcela prosté,
kdy padouch nebo hrdina
jsou zase jedna rodina,
kdy Karkulka si s vlkem šeptá,
kdy se nikdy nikdo neptá
zda má babi vážně velké oči
a za kým se to Sherlock vlastně točí,
kdy dovolená v Jurském parku
je snadná jak cesta na Polárku.
Už je tady zas
ten přenádherný čas,
čas denního snění
a čas nočního bdění,
kdy divíte se zas a znova
proč nepřiletěla dnes sova.
Je tady zas… Duben Měsíc Drabble

„Sila je alibistická sociálna konštrukcia s cieľom objektivizovať zdanlivo iracionálne pohnútky konania menšiny prekognitívne nadaných jedincov.“
„Ach tak. Čo ich teda skutočne motivuje?“
„Účelom vzájomnej deštrukcie je udržiavať dynamickosť ontogenézy druhov, na ktorých midichloriany parazitujú.“
„Takže v boji Jediov proti Sithom nejde o dobro a zlo?“
„Sithovia sú organizácia obsedantne-kompulzívnych paranoidných schizofrenikov so sklonmi k megalománii.“
„Tak preto sú vždy len dvaja.“
„Rád rytierov Jedi je politicky orientovaná cirkev, ktorej dogma je tak vzdialená akémukoľvek semisentientnému inteligentnému druhu v známom vesmíre, že ich jediným nástrojom na konvertovanie je systematické preprogramovanie v ranom veku dieťaťa.“
„...daj si ešte trochu Veritaséra, Anakin.“

Vkladám vkladám testovacie Drabble. Fandom som nejak vyplnil, úvodnú poznámku som vyplnil, záverečnú poznámku som vyplnil. Ale ono to po mne chce, aby som tému ručne napísal. Tento rok nie je rozbaľovátko? Kam zmizlo?
Rozbaľovátko sa vrátilo. A čo na to neviditeľný fandom? Všimnime si, že na stránke s utajenými fandomami niektoré vidno a niektoré nevidno.

"Šéf si obvykle vybírá Mercedes nebo Rols-Royce, ale dvakrát či třikrát do měsíce budete řídit starou firemní limuzínu."
Sešli po schodech do bývalých stájí. Ostatní auta parkovala na protější straně dvora v moderní garáži, ale šedesát let starý veterán odpočíval mezi historickými kočáry.
"Jde o asi hodinovou cestu na chatu v horách. Šéf sebou bude mít dámu, vrací se až druhý den, ale sám a v jiném autě."
Vrzly dveře stájí a za nimi se rýsovaly tvary překrásné limuzíny: matný černý lak, lesk chromu a krvavě rudá kůže.
Tmavě červená písmena skrývala jméno auta v hluboké černi laku: Ferat Mon-5ter.

Po zelené louce přicházel mladý muž. Za uzdu vedl koně.
"Eeh, zas ty kobylince. Plavení koní nesnášim."
Z lesíka se vynořila Margaret Rowen a koně odvedla.
"Okay. Kobylince nebudou. Ale co teda?"
Chlapík se usadil na břeh jezírka, zul si boty, svlékl vestu. Potil se.
"Eeew, smrdí!"
"Kušuj! Mrkej, bude striptýz."
čvacht čvacht
"Hele, chcíplá moucha."
srk
"Neruš."
Neznámý se na břehu postavil na bosé nohy. Vzdychnul. Pohled mu těkal na všechny strany.
"Asi má v hlavě pěkně vymetýno."
Odhodlal se a skočil. Rákosí ho pohladilo přes košili. Po vodě se rozběhly kruhy.
"Kááááč, ty jo! Výtržník! Bacha, další vlna!"

Zvažoval jste účast ve výpravě dlouho?
Víte… dělo se to překotně, spousta rušivých vlivů… řekl bych, že jsem se rozhodl rychle.
Přinesla vám nějaký zisk?
Něco jsem si přivezl. Ale to není důležité… podstatnější je, co s vámi takové putování udělá. Jak ovlivní vás a všechno. Třeba domov se teď zdá menší, a zároveň o hodně větší, jestli mi rozumíte. A ti, s kterými jsem cestu sdílel – změnili mě. Možná, že i já jsem maličko změnil je.
Váhal byste, kdyby přišla podobná nabídka?
Další nebezpečí, útrapy a nepohodlí?
Ani na okamžik!
Děkuji za rozhovor, pane Pytlíku.

Byli jsme v cíli.
Dokázali jsme to.
Byli jsme plni osvobozujícího pocitu. Cítili jsme se silní a neporazitelní.
Viděli jsme, co na světě jen velmi málo lidí.
Některým z nás se za ňadry probudil tak dlouho potlačovaný duch národa a vyznávali se, že právě teď, na konci naší předlouhé cesty, se cítí být o to více Čechy. A ta hrdost národní, tolik vzácná a potřebná ve všech těžkých dobách, nás stmelila znovu, i když jsme věděli, že nás ještě nejedna strázeň osudu čeká v budoucnosti.
Jenom Frištenský prohlásil, že když to srovná s tím výletem na Kokořín, tak nic moc.