Utajený

Sotva proběhl branou, padl vysílením k zemi. Vyčerpání mu nedovolilo vstát. Plíce křečovitě sevřené. Ještě lapal po dechu a už děkoval Bohu, že ho nedostihli. Vzápětí dorazili pomstychtiví, rozlícení pronásledovatelé. Bezradně a zklamaně přešlapovali před hradbami.
V hlavě se mu mísily vzpomínky, výčitky, strach, úleva, že žije a tříšť myšlenek.
„Jak to, že v ruce mu zůstalo jen topůrko? Proč se sekyra uvolnila?“
Ztuhnul hrůzou, když letěla obloukem nečekaným směrem. Přítel se mrtev zhroutil k zemi.
Teď musel žít v tomto druhém městě. Poskytlo mu útočiště a nový domov. Stalo se mu záchranou, ale i vězením.
Až do smrti velekněze.

Vystrašená zvědavá myšička Cathy se krčila vprostřed slunné paseky. Šakal Thorpe obcházel kolem a co chvíli utrousil cosi dráždivě rouhavého, nejlépe o drozdovic rodince. Myška poplašeně uhýbala.
Travou produsal jezevec Allen a pohrozil výtržníkovi holí.
Kolem Cathy poskakovala také Belle, roztomilý psík, co náhle vycení zuby a vyjede vám po kotnících. Lištička Eliza by ji nejradši zakousla.
Jezevec rozladěně vrčel.
Drozd Jindra se na jablůňce nechlubil peřím, jen čiřikal a posměšně švitořil. Myška si přála mít jeho křídla, ač se děsila jejich tajemství.
Jezevec pokýval hlavou a belhal se do stínu. Hlídat ji bude navěky.
Autorka mazaně dodala dvé poučení.

Utíká polem. Sníh už roztál, ale země ho stejně studí, protože je bos. Dívka mu uniká. Taky je bosa, ale běží mnohem rychleji.
***
Jen překrásné oči. Nic jiného z dívky nezbývá, když ji najde v komůrce. Poblíž leží zmuchlané obláčkové šaty. Ale to jsou svatební!
***
Když ji obejme, promění se v sivého koně a vyšplhá se na strom.
***
Přichází blíž, usmívá se, zvedá jí závoj. Místo tváře je tam dýka a zabodává se mu do krku. Dusí se vlastní krví.
***
Princ se vytrhne ze spánku, srdce mu buší. Odhazuje střevíček daleko od sebe.
Musí tu dívku najít, jinak se zblázní.

Pořádné záhadě nikdy neodolal a stanice metra na Klárově mu přímo nedávala spát.
Díky konexím se mu jednoho červnového úterka podařilo dostat dovnitř. V záři svítilny si stanici prohlížel. Pak zašel do tunelu. Sáhl na zeď, ve které končila kolej.
Nic nenahmatal. Ruka prošla skrz.
„Co že jste?“
„Kouzelník. Tohle je škola pro čaroděje. Velmi stará.“
„A ta stanice metra?“ zamžikal.
„Vést tajnou trať je pod zemí jednodušší než na povrchu. Ale konec řečí. Tyto informace vás, pane Fojtíku, stejně nenecháme šířit.“
„Chcete mě snad zabít?“
„Ale kdepak. Nejsme žádná mafie. Jen vám vymažeme paměť.
A teď prosím zavřete oči.“

"Přál jste si se mnou mluvit, řediteli?"
"Ano, ano... Děkuji, že sis udělal čas, chlapče,... ehm, tedy... kolego. Chtěl jsem se tě zeptat, zda jsi někdy zvažoval..., řekněme, úpravu svého stylu oblékání."
"Prosím??!!!"
"Nu ano, chlapče. Já vím, že jsem ještě ze staré školy, ale... Považ, teď jsi vzorem pro všechny ty mladé nadějné studenty. "
"Dovolte, pane...!"
"Nemysli, chlapče, taky jsem býval mladý. Chápu, že teď je černá barva v módě. A samozřejmě zeštíhluje... "
"Pane!"
"Zkrátka, chci říct,... možná bys mohl vnést do svého šatníku trochu optimismu, Severusi."
"Při vší úctě, řediteli, nosit fuchsiové nebo tyrkysové hábity mě nedonutíte! Nikdy!"

Voldemort se zahihňal a znělo to, jako když se přetrhne had. Právě mu došel další vzkaz od jeho neznámé ctitelky.
Byla něco extra. Řekla mu, že je blondýnka. Blondýnka Rose. Představoval si, že vypadá trochu jako Lucius – jen s prsama.
Znovu se zahihňal. Tentokrát poťouchle.
Svěřil se jí, že lidé kolem něj často umírají.
Odvětila, že má ráda smrt.
Přiznal se, že bydlí s obrovským hadem.
Ona prý zase s pterodaktylem.
Nakonec jí navrhl, aby ho oslovovala „Pán Zla.“
A ona – už nikdy neodpověděla.
Voldemort plakal.
*
„Pán Zla?“ zvolal šokovaně Jack Harkness. „Chtěl jsem konečně sbalit Pána Času. Zatracená dyslexie!“

Jen tam tak ležela. Jen tak tam ležela a přímo vybízela k otevření. Přirozeně, zakázané ovoce je vždy tím nejsladším. A ona ví, že nesmí. Chodí kolem po špičkách, radši se ani nedívá. Předstírá, že není. Ta věc na stole provokuje. Láká a vysmívá se. Asi by se už dávno otevřela sama, kdyby mohla. Tak tam jen tak ležela a lákala. Provokovala, vysmívala se. Nakonec prosila, snažila se vlichotit. Dlouho jí to nebylo nic platné. Pozorovala je, je všechny a nakonec si vybrala. Nejslabší článek, nejzvědavější z nich. A tak promluvila se vší sladkostí a vlídností.
„Pandoro... Pandoro... Sežeň zámečníka!“

The old school stands empty, because nobody wanted to return and rebuild - too many painful memories are attached to it, too many ghosts lurk the old battlefield.
It doesn't mean that nobody comes anymore - just no children do, they all get sent elsewhere, to Bulgaria, France or to the new school in the north of Scotland. The boy who keeps coming back is definitely not a child anymore.
He often sits among the ruins of the Great Hall and listens to the wailing wind, head on his knees. Sometimes, The Boy Who Lived feels as empty and dead as Hogwarts.

Dobrá, uznával, že pracoval hodně dlouho a asi už není, co býval. Nakonec se sám těšil, že půjde na odpočinek a jeho práci převezme mladý a výkonný nástupce.
Ale když se ohlížel nazpět, byl celkem spokojený. Kolikrát měl práce, že nevěděl, kam dřív skočit, a zvládl to. Tu a tam ovšem někomu sedl na lep. Stane se. Ještě rádi ho pustili a příště si už dával pozor. A párkrát se trochu zapovídal, i to se stává.
Pan Smrt zdárně dovedl k nebeským branám Ferdinanda s chotí. Když viděl, co následovalo, uznal, že na to by už asi jeho síly nestačily.

Ten zastrčený kout lesa mě přitahoval, jako by měl v sobě zvláštní kouzlo. Po úpatí kopce se táhl kamenný násep s párem kolejnic, které v obou směrech po pár desítkách metrů končily. Stará trať vedoucí odnikud nikam. Zřejmě šlo o přípojku k nějaké továrně, kterou dávno zrušili, i když bylo trochu divné, že zrovna tenhle kus zůstal nerozebrán.
Strávil jsem toulkami podél kolejí spoustu času, ale mému povídání o houkání vlaku, vzdušných vírech a páře stoupající z neviditelného komína nikdo nevěřil.
Proto jsem nikomu neřekl o tom divném zvířeti, které jsem tam jednou objevil. O žábě. Byla celá z čokolády.