Hrabě Monte Christo

Pozoruje v zrcadle svou tvář, zapadající slunce ji barví do karmínova a vede její mysl zpět, do pokoje čalouněného šarlatovým damaškem, tam, kde prožila pár chvilek horoucího štěstí a tolik bolesti a hrůzy. Rudá barva, rudé vzpomínky na krev její i jejího milence, na krvavý uzlík s mrtvým nekřtěňátkem.
„Dost,“ řekne ostře prázdnému pokoji. Nadechne se, napřímí, zazáří.
„Dost,“ zopakuje. Je mladá, krásná, volná. Je čas zavřít dveře minulosti, čas najít si nové jméno, nového muže, nový svazek a překrýt starý hřích. To dokáže. Musí.
Vybere jednu z navštívenek na toaletce.
Tento je vhodný, v Paříži je nový.
Baron Danglars.

Bez dechu běží z vesnice do přístavu, vznáší se, lehká jako pírko, chvat jako tanec. Neslyšnou hudbu kdesi uvnitř jí samotné přetrhne hrubý chrapot.
„Kam spěchá vlaštovička? Veselá, černovlasá veveřička?“, zachrčí stará cikánka u městské brány, „nech si hádat z ruky, švitořičko!“
Pohodí hlavou, proč vlastně ne, pomyslí si rozmarně.
„Ojojoj, temné věci, temná svatba,“ vrásčitá ruka svírá její téměř něžně, „vyhýbej se dítěti, chraň se plodu nedobrého spojení, porodíš-li, strach ti srdce rozerve, vrásky ve tvář vyryje…“
Na chviličku strne, pak se se smíchem vytrhne. Co je jí po bláznivé hadačce. Faraon připlouvá a Edmond, její Edmond, s ním.

Je to zvláštní sorta lidí, tihle žalářníci. Strozí, mají své předpisy, řády a rozkazy.

Být slepí k utrpení.
Být hluší k nářkům, prosbám, výhružkám.
Nevnímat, plnit jen své povinnosti.

Víc mechanické loutky, než lidé se srdcem. A přece mají svoje zvyky a zvláštnosti, a také svoje historky a pověry.

O některých se žertuje, třeba o čísle 27, pošetilém starém bláznovi, který za svobodu nabízel poklad.

Jiné se šeptají za dlouhých večerů, kdy moře temně vzdychá a příboj divoce naráží do pobřeží. O čísle 34, o oděvu zemřelého, o dlouhém pádu a ozvěně nelidského výkřiku, navždy bloudící v kamenech pevnosti If.

Stal se námořníkem Sindibádem, obklopeným orientální nádherou, nevyzpytatelným cizincem s tajemnou aurou. Proto, aby bylo odměněno dobro.
V hostinci v Perugii byl lékařem. Proto, aby byla připravena půda, odhaleno tajemství, zaseto zrno.
Oblékl si roucho, obličej a svěcení abbé Busoniho. Proto, aby promluvila pravda, aby hříchy byly odhaleny, nikoli pro jejich odpuštění.
Sám sebe stvořil jako hraběte Monte Christa, výstředního boháče, okouzlujícího gentlemana, skvělého muže. Pro pomstu. Pro triumf spravedlnosti.
Ale v hořkém nočním bdění jej opouštějí všechna jeho rozdělená já.
V hodině mezi psem a vlkem zůstává jen Edmond Dantés, námořník s poraněnou duší, uvězněnou v kamenech pevnosti If.

Podobizna rázem zaujala zřetel hraběte de Monte-Christo, neboť tento chvatně pokročil vpřed a nehybně před ní stanul —
Obraz představoval mladou pět- až šestadvacetiletou ženu smědé pleti a jiskrného zraku, tlumeného unyle přimknutými brvami; oblečena byla v malebný rybářský kroj katalánský s červeným a černým živůtkem, přilehlým k bokům a se zlatými jehlicemi, vetknutými ve vlasech, a co pohledem přivrácena byla k širému moři, stepilá postava její lepě vystiňovala se z dvojnásobného azuru oblohového a vodního.
Místností zavládalo šero; jinak býval by Albert spozoroval sinavou bledost, jež byla se prostřela lící hraběte a postihl nervosní záchvěv, jenž byl mu provanul tělem.

Vkročil do salonu, kde čekala ohlášená návštěva, a strnul. Poznal ji okamžitě, i přes ten hustý závoj.
Otočila se k němu a pohlédla na něj očima vlhkýma od slz.
Oba si hleděli do očí, mlčeli, ale v tom tichu bylo řečeno vše.
V jejích očích viděl vzpomínky na šťastnou minulost, přervanou nemilosrdným, pro ni neznámým osudem. Zlomené srdce, truchlení, snahu o zapomnění, o nový život po boku muže, který jí byl vším, jen ne vyvoleným. Ránu, která se během doby zacelila, jen aby se před časem opět krvavě rozhořela, když ho po letech potkala.
"Proč jste za mnou přišla, Mercedes?"

Na zbylý nábytek společně natáhli povlaky proti prachu, a pak naposledy prošli celý dům. Na zahradě natrhali plnou náruč podzimních růží a donesli je na malý hřibitůvek. Pomalou chůzí sešli dolů na nábřeží, prošli se po promenádě, mlčky se rozhlíželi, a když zvony odbíjely klekání a v dáli se v katalánské vesnici objevila první světla, přišli synové se svými rodinami a byl čas na polibky, objetí a podání rukou.
Pak jí podal rámě, rukou stále pevnou, a ona se usmála, ve tváři drobné vrásky od radosti.
Už nebude žádné „čekat a doufat“, je čas na „objevovat a najít“.
Faraon odplouvá.

Seděly u počítače a konsternovaně hleděly na monitor. Rainbow Dash si pobrukovala romantickou melodii a Pinkie Pie přemáhala smích. Jí jediné se to netýkalo.
„Proč jsme tam takové... zlé?“ zeptala se opatrně Applejack.
Twilight Sparkle se podívala na Fluttershy, zčervenala a spustila výklad: „Je to Hrabě Monte Christo, tam ty postavy takové opravdu jsou, ale co s tím máme společného my, to nevím. Zeptáme se princezny Celestie.“
Princezna opravdu věděla víc. Ráda své oblíbené žačce a jejím kamarádkám osvětlila pojmy jako fanfikce, fanart, crossover i fúze jednoho fandomu do jiného.
Štěstí, že neobjevily pravidlo 34, pomyslela si princezna, když odcházely.

Jeho nový život byl výjimečný, každý den byl plný dalších objevů, nových lidí, zajímavých věcí. Nejprve se toho všeho nemohl nabažit, ale pak, po několika letech, pocítil nudu.
Jistě, pamatoval na svůj úkol a neochvějně se ho držel, ale i tak ho ten ubíjející pocit občas dostihl. Rozhodl se, že nejjednodušší bude nudu zaspat.
***
Na stole leželo několik kuliček velikosti hrachu. Měly zelenavě šedou barvu a ostře začpělou vůni. Recept na ně byl jednoduchý, stačilo vzít to nejcennější kantonské opium a k tomu přidat mezopotámský hašiš nejvyšší jakosti. Stačí jediná pilulka a všechna nuda světa zmizí v oblacích sladkého spánku.

Nemohla usnout. On nespal už mnoho dní.
Tuto noc se vše rozhodne.
"Dítě, slyšíte mě?"
Byla vyděšená, nevěřila. Poradil jí, ať spánek předstírá a čeká.
Udeřila druhá hodina s půlnocí, dveře ložnice se otevřely, a dovnitř se vkradla temná postava. Přistoupila k lůžku, vlila něco do sklenky, chvíli poslouchala, a pak zmizela.
Její zděšení bylo ještě větší.
Dal se poznat. Slíbil jí pomoc a lásku toho, kterého milovala.
"Musíte mi věřit, Valentino. Teď budete spát. Dlouho. Ale i kdybyste spala sto let, i kdybyste se probudila v tom nejčernějším hrobě, pamatujte: jste pod ochranou mou, a lásky Vaší a Maximilienovy."