Hrabě Monte Christo

„Bertuccio, kde vězíš?“ křikne do potemnělé chodby pán domu.
Sluha je tu v mžiku a vyčkává, jaká hra je to dnes.
„Nemáš někdy strach?“
„A z čeho, pane?“
„Znám tvé tajemství…“
Teď řekne ‚A já znám to vaše.‘ a nedostaneme se nikam. Jak má člověk někomu vyhrožovat, když ho láska ohledy drží na řetízku?
„A já znám vás,“ odpoví Bertuccio. „Vím, že takový nejste.“
„Takže výhrůžkami od tebe polibek nevymámím?“
„Těžko. Doporučuji panu hraběti zkusit násilí. Moment překvapení jste ale promeškal, možná se tedy budu bránit.“
A protože nejlepší obrana je útok, Bertuccio se natáhne k hraběti a políbí ho.

Tabule byla velkolepá. Na čínském a japonském porcelánu se vršily hory ovoce, na stříbrných tácech byl servírován nespočet druhů ptáků zdobených peřím, jímž se honosili za života. Vzácnou výstředností patřičně oceněnou hosty byl podávaný jeseter z Volhy. Nadšeně byla přijata předložená mihule z italského jezera. Víno Středomoří jiskřilo. Hostitel byl milý a pozorný. Dům se skvěl přepychem a bohatstvím.
Přesto jako kdyby nad stolem čas od času proběhl neurčitý stín.
Prokurátor Villefort byl nezvykle tichý a zasmušilý.
Paní Danglarsová se chvěla.
Sluha pána domu byl bílý jako stěna.
Hrabě Monte Christo podával večeři v Auteuile, v domě U studánky 28.

Pečlivě pročítal spis. Další udání. A přitom před necelým rokem bylo vše v opačném gardu. A navíc anonym, „přítel trůnu“. Ty přímo nesnášel. Ovšem obvinění to bylo vážné, měl by postupovat s nejvyšší přísností. Jeho kolegové v takových případech porušovali i to nejposvátnější pravidlo – o presumpci neviny. Ale on je vždy ctil. Na každého se musí pohlížet jako na nevinného, dokonce i na tu příšeru z Korsiky. Když četl, že toho „agenta“ odvedli přímo ze zásnubní hostiny, vzpomněl na svou laskavou, milou Renée...
Ne, utvrdil se. Nezpronevěří se svým zásadám. Ani dnes.
Gérard de Villefort zazvonil na zvonek. „Přiveďte ho.“

„... úhelným kamenem všech mých činů musí být spravedlnost. Vždyť na spravedlnosti stojí celý tento svět! Přál bych si, až předstoupím před Stvořitele, abych mohl s klidným srdcem říci: Pane, snažil jsem se celý život jednat dle spravedlnosti, tvrdou rukou jsem trestal provinilce, však nevinné jsem propouštěl, nedopustil jsem se křivdy, mé svědomí to dosvědčí.“
V salonu se ozvalo ostré a suché zapraskání a královský prokurátor se odmlčel.
„Ale milý Villeforte,“ ozval se s nuceným smíchem Albert Morcerf, „Vaše vznešená řeč nás obyčejné smrtelníky unavuje. Hleďte, hrabě Monte Christo samou netrpělivostí zlomil troubel své dýmky. Nudíte hosty, a to je... neodpustitelné.“