Moje články

Připravoval jsem se na tenhle den od brzkého dětství.
Trénoval jsem jako šílenec, často proti své vůli.
Jako dítě Kruhového proroctví jsem neměl na výběr.

168 let tréninku a meditací. Jsem na vrcholu svých sil.
Můj jediný úkol – zadržet nepřátelskou armádu, než moje sestry a bratři dorazí.

Je jich mnohem víc, než jsme čekali. Jsou jich miliony.
Cítím strach. Tohle nemůžu sám zvládnout...
Třesou se mi kolena. Sucho v ústech. Závrať.
Chci žít. Utéct. Mám před sebou ještě tolik let...

Ne!!!
Nebudu utíkat!
Nevzdám se!

Jsem Erenis Ranitos, a skrze mě dnes nic neprojde!

************************
Bolest. Umírám. Nezvládl jsem je. Odpusťte...

Tak, jako každá matka, i já sním a toužím.
Toužím naplnit svoje poslání, které mi bylo dáno již v továrně.
Toužím najít svůj šroubek a splynout s ním v dokonalé harmonii.

„Netlačte se!“ „Nemůžeš se posunout?!“ „Nedotýkej se mě!“

Jáchym vzal pytlík matek, roztrhl jej a matky s cvengotem rozsypal po stole.
Potřeboval jich dnes hodně, měl rozdělanou kuchyňskou linku.
Matky se začali překřikovat, každá chtěla být užitečná.

„To je paráda,“ smál se Jáchym, pobaveně sledujíc skotačící matky. „Hotový zmatek matek!“
Nemohl se ubránit kráse vlastního žertíku. Rozesmál se na plné kolo.
Matky na něj nechápavě civěli. Ale jen chvilku.

Tik. Tak. Tik. Tak...

Čas plyne. Čas nepočká. Čas uzdravuje.
Doufám...

Sedím na dně. Je tu tma. Propast hluboká jest.
Světlo lehounce dopadá a strácí se v mých očích.
Je tu ticho a prázdno. Jsem tu pouze já.
Není odsud cesta ven. Nebo se pletu?

Tik. Tak. Tik... Tak...

Vím, že času není nazvyš.
Vím, že jsem ním spoutaný.
My všichni sme.
Spoutáni časem.
Plynoucím, nehmatatelným, ukončujícím.

Čas prý všechno zahojí.
Veřil jsem tomu.
Pak jsem uzřel dno.
Dno Černé díry. Místo, kde ani čas nemá léčivou moc.

Nevidím únik. Neznám cestu. Nevím, co dál.
Počkám.

Tik... Tak... Tik... Tak...

Měl jsem sen. Podařilo se mi jej naplnit. Dosáhnout toho, o čem jsem snil.
Niní je to pryč. Straceno v dáli minulosti, pohřbeno pod nánosem času.

Byl jsem snílek. Snil jsem a těšil se, až jednoho dne uzřeju svůj sen.

Již tomu tak není. Měl jsem v živote štěstí. Dosáhl jsem svých snů.
Byť jen na krátký okamžik. Pár týdnů. A všechno bylo pryč.

Teď už nesním. Už nejsem snílek. Sny bolí. Časy štěstí pryč jsou.
Nevím, co bude dál. Snažím se neočekávat. Však touha ve mě pořád jest.

Kto jednou štěstí okusí, touží zakusit jej znova.
Nejsem snílek. Avšak...

„Máš štěstí, holčičko.“ usmál se čaroděj.
Nechápala. Nevědela, kde je, a proč. Neznala tohoto pána...

„Ničeho se neboj. Neublížím ti.“ čaroděj pokleknul a dotknul se svojí holí Anežkina čela.
Jako by jí vrazil vroucí jehlu přímo do mozgu. A pak ní otočil.
Zamotala se jí hlava. Příšerná, krev zmrazujíci bolest. Kdyby mohla, řvala by z plných plic.

Čarodejův výraz stvrdul. Úsměv zmizel.
„Dostáva se ti velké cti, člověče. Nový mág je povolán pouze jednou za sto let.“

Trhla sebou a posadila se. „Jenom sen?“ lapala po dechu.
Potřebovala pít. Napřáhla ruku k stolku a z prstů ji vylétl...

~!Modrý blesk!~

Jeden. Dva. Tři. Deset. Sto. Tisíc.

Ani jeden pohled. Ani jeden dotek.
Ani jedno objetí. Ani jedno pohlazení.

Stojím uprostřed námestí, velkého jako díra v mém srdci.
Osamocen v davu. Počítám lidi. Vnímám lidi.
Cítí to samé, co já. Jsou osamocení v davu.
Jenom to ignorují. Kéž bych to uměl také.

Kdybych těd zmizel, všimnul by si to někdo?
Kdybych těd zmizel, pamatoval by si mě někdo?

Osamocen v davu. Lidi plují. Já stojím. Mám strach...

Křičím o pomoc. Nikdo neslyší. Možná proto, že křičím jenom v duchu.
Volám, vysílám signály. Doufám. Nikdo nepřichází...

Jdu domů. Tohle stejně nemá cenu.

„Proč si mi to udělal?!“ zakřičel Ondra.
„Věřil jsem, že tě to potěší...“ rozbrečel se Martin.

Ondra zrudnul hněvem. Celou svojí kariéru, celý svůj život, všechno podřídil tomuto výzkumu.
Teď před ním leželi trosky jeho fúzního reaktoru.
Vědel, že to Martin myslel dobře. Ale stejně by ho nejradši... Byl tak blízko.
Jeho mladší bratr všechno zničil.

„Když... já chtěl být víc s tebou...“ vzlykal Martin.
Ondra ho neslyšel. Byl posedlý. Teď je to pryč. Kvůli Martinovi.
Nepamatoval se, jak presne se to stalo. Přemohl ho krutý hněv.

Vytáhl ze stolu pistoli, namířil.
Zděšení. Rána. Výkřik. Úder.
Hřích, který se neodpouští...

„Nehlaste se všichni!“ zasmál se náš Sensei. Každý s ním chtěl trénovat.
Jeho zvonivý smích se rozlil po prostoru tělocvičny.
Byl tak hřejivý, krásny a něžný a …

Když jsem ho poprvé spatřila, něco se ve mně hnulo. Nikdy jsem nic takového necítila.
První hodina Kenda. Naučil mě správně dýchat do břicha při meditaci.

Je mi už osmnáct let, avšak doteď se mi žádný muž nelíbil. Ne takhle… Ne způsobem, z kterého mi zrychlovalo srdce a motala se hlava.

Toužím po něm. Moje tělo začne hořet neznámým pocitem vždy, když přijde blíž, aby mě lépe nasměroval v tréninku.

… miluji ho. Vroucně.

Na ministerstvo vnitra dorazila červená obálka.

Malik Ermakov, ministr vnitra Sovětského svazu, tušil, co ho čeká.
Podlomila se mu kolena, málem upadl. Zalil ho studený pot.
Červené obálky byly nejhorší. Otočil ji. Nápis Přísně tajné mu vzal na okamžik dech.

Malik chvíli obálku držel v ruce a zhluboka dýchal. Snažil se uklidnit. Nešlo to.
Nakonec obálku otevřel a podíval se dovnitř.

V obálce byl pouze jeden list. Na vrchu dnešní datum – 26. října 1962. Na konci podpis – Chruščov.
V jeho středu byly dvě, stručné věty. Ty nejhorší.

„Kennedy napadl Kubu. Vyhlášen plný jaderný protiúder.“

„Takže to začalo…“ Malik se rozbrečel.

Stojím tu už léta. Na mě i ve mně, pohybují se davy. Denně procházejí, mizí bůhví kam…

Mé nohy jsou těžké. Bolí, pod váhou všeho toho ruchu. Musím vydržet. Nesmím padnout.
Kdybych padnul, umřou. Všichni. Nepřežili by tu výšku. Spoléhají na mě. Musím vydržet!

Sténám. Bolí. Pomoc…

Ticho. Nikde nikdo. Zvláštní… Ruce. Spousty rukou. Doteky, starostlivé, pečující.
Jsou tak konejšící a příjemné.

Slyším hlasy. Inženýři! Jsou zpátky, po patnácti letech!
Tak pro to to ticho. Jsem odstavený. Prý únava materiálu. Prý potřebuju opravit a spát. Věru, na poslední chvíli. Málem se mi nohy podlomili.

Netušil jsem, jak jsem vyčerpaný. Děkuju…

Co se děje?... Něco cítím. Něco vnímám. Teplo. Světlo. Lásku.

Hořím? Hořím! Vzplanula jsem! Konečne hořím! Zářím, svítím, cítím, dýchám!

Vzplanula jsem. Prosvítila tmu kolem sebe, ze které jsem povstala.
Dřímá ve mě ohromná síla. Tolik síly, tolik energie! Radost! Jsem... šťastná...

Budu nejzářivejší hvězdou široko, daleko. Hmlovinu, z které jsem, proměním v teplo a svetlo.
Trošku té hmloviny zbylo... Možná budu mít štěstí. Možná vzniknou planety. Možná i... Předbíhám.

Moc jsem se těšila. Tolik let.
Budu pozorovat. Svým teplem hladit Vesmír kolem sebe.

******************

Jsem tu dlouho. Narostla jsem. Čas se mi krátí.
Jak chci skončit...?
Budu Supernovou. Hvězdou nejzářivější.

Neuhynu.

Nevzdám se.

Neopustím svoje přátele.
Nedovolím temnotě, aby mě zchvátila.
Neuhnu, neustoupím, nepřipustím prohru.
Zvítězím!

Budu bojovat za sebe a své druhy.
I když krev kape mi z rukou.
Vší silou udeřím. Jako blesk.
Přešlo mnoho dní. Bolest. Temnota. Pláč. Prosby.
Všechno marné. Zkouška za zkouškou.
Obstála jsem.

Vracím se, zmeněná.
Tvrdší, připravená.
Jemnejší, otevřená.

Tělo je zjizvené, však mysl a duše pevné jsou.
Hradby mojí osobnosti nebyli zdolané.
Posílena touhle zkušeností
připravena převzít odpovědnost
za své spolubojovníky a spolubojovnice.

Za ranního světla vcházím do města Vlků.
Vyčerpaná. Padám. Někdo mě zachytil.
Usínajíc vydechnu: „Řekni Vlkům, že jsem doma...“

Sjíždí se, andělé zdáli.

Privoláni vábením, jemuž nelze odolati. Svázáni dávnym slibem, pricházejí pod jeho vlivem. Opojné světlo s sebou nosí, když jdou, tak jdou bosí.

Vlasy plující temnotou Vesmíru, rozčechané větrem solárním.
Zdálo by se, že slyšet je jemné zvolání.
Možná jednomu z andělů stalo se cosi nemilé.
Vítr ve vlasech? Z toho se nehyne. I když je solární.

Blaženi a opojení svetlěm a teplem. Nyní jsou na místeě, čekajíc na další instrukce.
Copak pro nás pripravila paní dneska? Proč zrovna před pulsarem?
Jeho vítr nehladí, jako od jiné hvězdy. Andelé premýšlí, hledají odpoveď.
Najednou strhnou se.

Paní přichází!