Moje články

Občas skrátka nevieš, čo máš robiť.
Vieš ale, že niečo urobiť musíš.
Tak vstaneš, vykročíš do neznáma a dúfaš.

Ľudia tomu hovoria hazard.
Ja tomu hovorím neriadený plán.
Bohovia sa na tom smejú
ale oni aj tak ničomu nerozumejú.

Ak budeš mať niekedy pocit, že si
úplne, ale úplne zbytočný,
že si najposlednejší z posledných
urob hazard.

Vykroč do neznáma a buď pri tom odvážnejší
ako malé dieťa prvý raz samo v pivnici.
Niečo sa určite stane.
Vždy sa totiž niečo stane.

Prinajhoršom umrieš.
Z toho si ale nič nerob.
Všetko, čo má začiatok, má aj koniec.

Ešte sa uvidíme.

Na trhoch bolo od rána rušno.
Boli to prvé trhy od zrušenia globálnej pandemickej krízy a lode z celej galaxie
potrebovali zúfalo doplniť palivo, jedlo, lieky a ďalší materiál.

Lietalo sa hore-dolu, uzatvárali sa obchody a tí šťastnejší odchádzali s plnými zásobami.
„Trhni si, takúto zlodejinu nekúpim!“
„Za 50 kreditov si môžeš utrhúť tri kusy.“
„Ako dlho pôsobíte na trhu?“
„Vyhodený kĺb sa lieči trhom smerom ku stoličke!“

Čo však nikto netušil bola prítomnosť, byť nevedomá, jedného prenášača.
Z neho sa vírus rozšíril do všetkých kútov galaxie.
Tešil sa. Konečne z neho bude
SKUTOČNÁ GALAKTICKÁ POHROMA!

Neprežila to ani Mlhumila.

„Catrová, řekněte, jak to bylo!“
„Plukovníku, okamžitě se uklidněte!“ generál Hammond musel zvýšit hlas.
Plukovník si sedl a položil hlavu na stůl.
Samantha zatím podrobně objasnila prípad vybuchnuté hvězdy.
I to, že vlastně šlo o zničení Apofisovi hvězdné flotily.

„To je sice hezké, majore, jak ste si ale mohla zplést hvězdy?!“
Generál byl rozčílený. Opravdu.
Nejen, že plán skončil totálním krachem, navíc ještě zničil domovskou planetu
Tolánů, kteří Zemi vyhlásili odvětnou válku.

„Všechny jsou stejně žluté, generále. Viď, Teal’cu?“ snažil se bránit majora plukovník O’Neill.
„Vskutku.“ Jaffa nazvedl levé obočí.

Generál zuřive vstal a odešel.
Musel se připravit na válku.

Občas se dejí zázraky.
Někdy se dějí i bohům.
Obzvlášť, když se nudí.
Pak je o zázrak postaráno.

Jednoho krásneho... dne? Těžko říct, ve Vesmíru.
Budiž.
Prostě jednoho dne se bůh nudil.
Není podstatné který, on se pořád nejaký nudí.
Mozná proto je na Zemi takový bordel.

Tenhle bůh si řekl, že stvoří paradoxní bytost a bude koukat,
jak dlouho dokáže přěžít v realite kolem sebe.
Premýšlel nad originální a vhodnou kombinací osobnostních rysů.
Napokon mu blyslo – ohleduplný sobec!

S nadšením to stvořil a poslal na Zem.
Byl však sklamaný.
Jeho nová hračka po 24 letech zešílela
a spáchala sebevraždu.

V nekterých realitách je peklo dolů a nebe nahoru.
Zde to tak není. Nebe je dolů a peklo je na západ.
Zákony fyziky tu totiž zbastlil jakýsi šílenec a proto tu gravitace neteče smerem dolů, ale nahoru a doleva zároveň.

Čili je nebe pořád nahoru a peklo dolů, jenom ne z našeho vnímaní světa.
Ano, je to k zbláznení.

Vznikl ale díky tomu zajímavý koncept.
Když je nebe dolů, tak je vlastne v podsvětí. Alespoň pro nás.
A pak, když přišli bohové a prinesli svoje příbehy, tak to nebyli historky z nebes,
nýbrž historky z podsvětí.

A to bylo husté!

Kamil sundal headset z hlavy.
Byl spocený a očividne rozrušený.
Tyhle bojové simulace umí být fakt drsné.

I při podávaní hlášení z bojového tréningu večer se klepal.
Všiml si toho až jeho spolubydlíci v kajute.
Dušan nevědel moc dobře vést rozhovory. Dnes cítil, že musí promluvit.

Netrvalo to dlouho a Kamil Dušanovi vyklopil celý zážitek.
Simulace ho zanesla do prostředí Démonů, kteří nejspíš vedli invazi do téhle dimenze.
„ ... a pak jí normálne nasekali jako prase. Kristova noho...“
„Taky při tom tancovali, jako u mě?“
„Jo, ježiši, fuj. Byl to přímo prasečí tanec.“

Dušan soucitne pokýval hlavou.
Radši šli na cigáro.

Michal Rosa – práce všeho druhu! – hlásal nadpis na vrchnom poschodí.
Z komínov po stranách sa valili kúdoly hustého dymu.
Majiteľ prevádzky pyšne kráčal po novo otvorenej továrni na
parné tanky a vzducholode.
Skoulaudoval ju ako piatu továreň. Po robotoch, autách, fénoch a mixéroch. Parných.

Konečne bude mať kráľovská armáda poriadne vojsko!
V skutočnosti sa tešil, ako na tom zarobí.

Co čert nechcel, behom dvoch týždňov sa stali dve veci.
Vojna skončila víťazstvom kráľovstva
a akýsi Tomáš Tesla z Podunajskej Lužnej vynašiel elektrinu.

SKONČILA DOBA STEAMPUNKOVÁ! – hlásal novinový titulok.
Michala našli o pol roka obeseného doma.
Všetky jeho firmy žiaľ skrachovali.

Zajtra pôjdem konečne na svoju prvú vraždu.
Trochu zvrátené, ja viem.
Hold je to moja práca.

„... keď tam prídeme, najprv ti ukážem, kde je zakopaný pes.“
Major zdvihol od volantu výstražne prst.
„Nie že mi budeš robiť hanbu a dogrciaš sa, zelené ucho!“ žmurkol.
Kvôli psovi? A vôbec, odkedy vyšetrujú vraždári psov?
Sklamanie...

Po príchode sme obhliadli mŕtvolu.
Bol to malý chlapček. Alebo dievčatko? To nešlo poznať.
Takú hrôzu som nikdy necítil.
Kým som si uvedomil, čo sa deje, ťahal ma parťák do kríkov.
Začal 10 minútový telefonát do Číny.

„Vraždarina je hrôza, zelenáč. Zvykneš si...“ súcitil so mnou major.

Masky sú úplne všade.

Sú v MHD.
V práci.
Doma.
V láske.
Vo vojne.
Na vesmírnej stanici.
Pri napĺňaní teleportu palivom.
V hladničke.

Váš domáci robot nosí masky.
Váš pes nosí masky.
Vy nosíte masky.

Bez nich by sme totiž nemohli existovať.
Aspoň nie po tom strašnom výbuchu...

Miško položil pero a zamyslel sa.
Tento nápad na postapokaliptickú realitu sa mu páčil.
Pousmial sa, a hoc nevedomky, dovolil si zložiť svoju masku.

Ľudia radi nosia masky.
Jedni chránia seba pred inými.
Iní chránia iných pred sebou.

Masky sú dôležité, veria ľudia na tejto planéte.
Bohužiaľ. Snáď sa to raz zmení.

“Skrátka musia viac sexovať!” vyskočil prezident krízového štábu.
Bol očividne nervózny. Celkom zabudol na neplodnosť ľudstva.
Problém, ktorý riešime už 23 rokov. Nevieme ho vyriešiť...

Všetko to začalo augmentáciou. Nanoboti.
Zvýšili všetky naše atribúty 20 násobne. Urobili z nás polobohov.
... za odmenu si vzali našu budúcnosť.

Premýšľajúc som znovu prečítal nápis na holograme.
Téma: Opatrenia na podporu pôrodnosti.
Už by to mohol niekto aktualizovať. Opatrenia na zachovanie ľudskej rasy znie aktuálnejšie.

Nikto nevie, čo robiť.
Máme ale poslednú nádej. Plán Z.
Nedávno vedci objavili spôsob transformácie ľudského vedomia
do robotického tela, z nanobotov.

Boh s nami. Snáď to bude fungovať...

Zvedl ruce, z nebe se s obrovským řachotem snesl asteroid.
Dopadl přímo doprostřed hlavního města Konglomerátu.
V mžiku oka bylo pohřbeno pod ohněm a roztaveným kamenem.

Zbožnoval, když domorodci nekladli odpor.
Miloval napětí při dobývaní jiných planet. Pouze zde mohl naplno
ukázat svojí ohromnou sílu.
Rozhodl se přivést na tenhle svět hotový koncert zkázy!

Přepočítal se však.
Z nebe se k němu snesl paprsek zeleného světla.
Najednou před ním stál muž a žena, oba v jagavé bojové zbroji.
Žena vytáhla meč a bez slova ním máchla.

Než stačil reagovat, byl bez pravé ruky.
Začal boj, který málem roztrhnul planetu vejpůl.

„Zuzanka, priniesol som ti darček.“
Malý Pavlík vytiahol nesmelo z vrecka dve čierne stužky.
Zuzanka si ich zvedavo obzerala a štebotala, aké sú krásne lesklé.

„To nie je všetko,“ hrdil sa Pavlík, „oni sú to totiž magické prúžky, ajhľa!“
Z druhého vrecka vytiahol zopár malých klinčekov. Nasypal ich na stužky.
Klinčeky sa ako zázrakom prilepili k stužkám.

Zuzanka otvárala oči dokorán. Niečo také jakživ nevidela!
Mohla stužkami mávať, koľko chcela, klinčeky držali, sťaby prilepené.

„Ako je to možné?“ hútala Zuzka.
Pavlík jej pošepkal, že má tie prúžky od ocina.
„Volajú sa magnety!“
Zuzku to namôjveru fascinovalo.
Bola magnetmi priam unesená.

Temnota. Pach bolesti a strachu.
Mísí se zde pachuť utrpení s touhou po pomstě.

Však nic z toho nebylo naplněno.
Povstal, jako už tisícero krát, napříc různýmy životy.
Řval bolestí a strachem. Řval, byl odhodlán nezemřít.
Nechtěl zemřít.

Rozhodl se totiž žít a bojovat dál!
Povstal z popela svého utrpení, schodil jej z sebe jako starý kabát!
Nadechl se čerstvého vzduchu a vykřikl do tmy takovou silou,
až jeho hlas prorazil paprskem světla nekonečnou temnotu!

Byl plně při síle. Nepamatoval si, kdy se naposledy cítil
TAK
MOC
ŽIV!
Jeho rekonstrukce byla u konce.

Teď je konečne zcela připraven do války!

Přinesl jsem panovi premérovi jeho oblíbené sušenky.
„Ne, tyhle přeci já nechci!“
„Ale vždyť...“
„Ne, řekl jsem ne! Ministr Macháček vám řekne, jaké mám dnes rád!“
Protočil jsem očima a šel za Macháčkem.
„SORRY JAKO!!!“ zaduněla za mnou zem.

„Pane premiére, přinesl...“
„Ježiši tyhle také ne! Pane bože prečo jsou tady všetci tak nechopní a nemožní!“
Magore... Nesnáším když je nervní a mluví česko-slovensky.
Buď mluv pořádně a nebo rozprávaj, ako ti zobák narástol.

Zakroutil jsem hlavou a šel za Macháčkem.
„Viete čo, vyserte sa na šušienku a doneste mi aspoň ten čaj!“

Měl jsem se lépe učit...
CENSORED sušenka!

Uplynulo již mnoho let.
Už jsem zapoměl jaké to je nebýt sám.
Mé srdce ztuhlo a přestalo být jako předtím...
Postupne jsem prišel o emoce. Ani nevím, jestli je tohle ještě život.

Nemůžu umřít. Ani kdybych udělal cokoliv.
Myslel jsem si jaká může být nesmrtelnost krásná.
Není.

Kdysi dávno se naší planetou prohnala strašlivá skáza.
Nikdo z nás, bohů, jí nedovedl vzdorovat.
Strůjce oné zkázy, převtělen, nás vyzval na sázku.
Falešná naděje od psychopata.
Já jediný jsem konal jinak.

„Sázka na smrt, hej?“ ušklebl se psychopat.
Smrt totiž vždycky vítězí.
Zvítězila i teď. Polichocená, slíbila, že mě nikdy nenavštíví...

Nelhala.

Bolo raz jedno ucho.

Cítilo osamelosť.

Našlo si preto druhé ucho.

Zrazu boli uši dve.

Chytili sa za lalôčky a pomaly sa k sebe približovali.
Chceli si dať pusu. Chceli zažiť splynutie uší.
Nakoniec, po dlhom, úmornom boji, k tomu došlo!

Bola to dlhá pusa! Na jej konci uši videli čosi nevídané.
Medzi nimi zrazu bol niekto tretí, ktosi, kto ich pevne prepájal.
Už sa nikdy nemohli dotknúť jeden druhého.
Nemohli sa ani vidieť.
Mohli sa len počuť. Zvuku našťastie hlava neprekážala.

Horšie bolo, keď hlava začala vymýšľať hlúposti.
Veď, čo iné by sa dalo čakať od dieťaťa dvoch uší?

Na břehu řeky bylo poněkud rušno.
Sešli se tvorové ze všech koutů, zjištovali, co se to deje.
Byly tam záby, ptáci, ryby, plazy.

Po břehu pobehovali malí, zvláštni panáčci.
Byli neuveřitelne hlasití a mávali do vzduchu svými malými packami.
„My se nedáme, my se nedáme!“ řvali na celé kolo.
Byli ale tak malincí, že je skoro nebylo slyšet.

Zvěř to po pár hodinách přestalo bavit a rozešla se domů.
Ti malí tvorové tam pořád běhali a mávali svými pacičkami.
Nikdo si jich nevšímal.

Jestli nepomřeli, tak tam mávají dodnes.
Nikoho nezajímali. Byli naprosto zbytěční.
Stějně jako tenhle příběh o nich.

„Toto tu je môj najnovší vynález.“ hrdila som sa.
„Volám ho ‚Detektor citov‘.“

Renáta sa naklonila, prístroj začal okamžite blikať.
„To čo znamená?“ zarazila sa.
„To znamená, že si zamilovaná.“

S Renátkou sa poznám od detstva. Sme najlepšie kamarátky.
Trochu ma zamrzelo, že mi nepovedala o svojej tajnej láske.
Preto som ju pozvala na večeru a vyzvedala.

Nezistila som.
Po pol roku ma prišla znovu pozrieť do laboratória.

Obzerala si môj detektor citov. Znovu blikal.
Znovu som vyzvedala.
Znovu sa vykrúcala.

Zrazu sa ku mne nahla cez stôl a pobozkala ma...
„Do teba, blázon.“ zašepkala.
Môj vnútorný detektor citov expolodoval...

“Šéfe, je tu nejaký magor a mele něco o karanténe!“
„Pošli ho ke mně. Já to s ním vyřídím...“

--------------------------------------------------------

„... tak co, šéfe, jak to šlo s tím typem včera?“
„Ty vole Stěpáne, vždyť to byl nejaký Američan s urvanou anténou od auta.
Potřeboval jí přidelat zpátky.“
„Já sem si hned říkal, proč mi mává tou anténou před ksichtem...“
„Štěpáne, umíš ty vůbec anglicky?“
„Ani prd, šéfinku.“

Marek si palcem a ukazováčkem levé ruky pošouchal bradu.
Měl svého kamaráda/podřízeného rád, ale někdy by ho nějradši vyměnil.
„Car antenna, car antenna... karanténa... achjo...“
Kroutil hlavou a nevycházel z úžasu.
„Vůl jeden...“ zašeptal.

Na raňajky ovsené vločky, orechy a hrozienka.

Na obed ryža, zelenina a možno kúsok ovocia.

Na olovrant čaj a malý kus čokolády.

Na večeru pôst.

Skrátka, zdravá strava.

Medzitým plno Facebooku, Twitteru, Youtube a ďalších digitálnych médií.
Najradšej má tie o alternatívnej medicíne a pravdách Vesmíru, ktoré málokto uznáva.
Verí v plochosť Zeme a v liečbu rakoviny kombináciou ženšenu a medovky.

V zdravom tele zdravý duch, hovorí si.
Nevie, ako to reálne funguje.
Nepotrebuje to vedieť.
Hlavne, že má čakry lesklé ako psie gule.

Jeden múdry človek kedysi povedal: „Nie len chlebom je človek živý.“
Táto bytosť toho bola dôkazom.

Vlál kopr, vlál.
Děvče usedlo opodál.
Hlavičku na trávník sklonila
očička pomalu sklopila.

Vlál kopr, vlál.
Žena usedla opodál.
Hlavu svou, těživou, sklonila
oči své pomalu sklopila.

Vlál kopr, vlál.
Stařena usedla opodál.
Hlavou svou, znavenou, sklonila
oči sve staré sklopila.

Leží žena, leží i muž.
Čas plyne a nečeká.
Vzduchem mihá se kosa.
Trávník posedla rosa.

Všichni leží, nik se nezvedá.
Ani malý Jozífek, nezbeda.
Leží a spí, řekl by někdo.
Když pohlédne po nich letmo.

Nevstanou oni již nikdy.
Prišla nemoc a přišli křivdy.
Přisla válka a s ní kryty.
Lidi na planete zbity.

A kopr? Vlál dál...

... útržky z denníka zosnulého Tomáša Závadského.

Deň tretí:
Sú užasní! O všetko mám postarané!

Deň dvadsiaty:
Neviem si ich vynachváliť...
... sú tak malí a neškodní...

Deň sesťdesiatyôsmy:
... rozbili moju obľúbenú vázu. Nevadí, sú aj horšie veci. Sú krásni.

Deň sedemdesiatypiaty:
Dnes sú akýsi neposední.
... stále sú tak krásni. Trochu ma ale desia.

Deň osemdesiatytretí:
Prichytil som jedného z nich, ako fajčí na balkóne. Sprosto mi vynadal. Čo doňho vošlo?

Deň devädesiatyprvý:
Dnes som prichytil celú bandu fajčiť na hajzli. Už ma začínajú srať.

Deň stoôsmy:
Tí malí zmrdi ma skúsili zabiť. Povychadzoval som ich za brady z okna. Mám strach.

Adama poznám dlho.
Nikdy toho veľa nepovedal.
Vždy ale povedal všetko.
Adama mám veľmi rád.

Dnes slávi tridsiate narodeniny.
Príjhemná oslava v príjemnej spoločnosti.
.. premýšľam, kedy mi bolo naposledy tak krásne.

Z myšlienky ma vyrthne pokrik: „Pripíjam na Adama!“
„Na Adama!“ zaznelo zborovo.
Adam sa len usmieval. Nič nepovedal.
Napriek tomu povedal všetko.
Adam je proste super.
Aj keď dnes pôsobí akosi nervóznejšie...

Mal totiž pripravené vo vrecku prekvapenie.
Doslova.
Keď udrela desiata večer, vstal, pokľakol k svojej priateľke
a požiadal ju o ruku.

„ANO!!!“ zvýskla.

A žili spolu štastne, až do smrti.
Pretože aj to sa, vďakabohu, občas stáva.

Začalo to nevinne.
Ako každé iné ráno vo väznici.
Budíček, raňajky, hygiena, do práce.

Ale večer...
Bolo tesne pred večierkou, na hodinách svietilo 21:57.
Bachar vstal, šiel vypnúť svetlo.
V tom zaznel z cely číslo 826 spev...

Najprv jeden, potom druhý, potom všetci štyria.
Spievajú Vianočné koledy. Spieva celá cela.

Postupne sa pridali ďalší väzni.
Bachari sa snažili o skrotenie. Neúspešne.
Tak počúvali. Nič iné im nezostávalo.
Ani pendreky a taséry nepomohli.

Čo nasledovalo potom sa zapísalo do dejín ako
najhorší deň v dejinách ľudstva.
Šialenstvo a apokalypsa.

Dvaja Tarnaidi v lodi na orbite Zeme slávili úspešnú teraformáciu.
Gratulujeme.

Vedel som to.
Celý môj zasraný život som to vedel.
Teraz sa to deje. Fantázia...

Chcel som len ... vyjadriť moje myšlienky, nič viac!
Chcel som tvoriť! Byť slobodný a môcť tvoriť!
Nechcel som nikomu ublížiť! Priamo, ani nepriamo!

Môžem ja za svoje pocity? Môžem za tú temnotu, s ktorou som sa narodil?!
Nech ma niekto zkúsi súdiť! Každý jeden z vás ju v sebe má, rovnako, ako ja!
Ja, narozdiel od vás, sa jej nebojím.

Ale potom sa kvôli mojím textom zabila mladá baba.
Vraj to tak z nich pochopila.
Môj život sa zrútil. Totálny držkopád...

Čo mám teraz robiť...?

Mám víziu.
O rovnosti a rovnováhe.
O splnení základných, aj tých ďalšich snov.
O svete, ktorý napreduje.

Mám produkt.
Pomôže úplne každému.
Každý ho bude chcieť.
Iba o tom zatiaľ nevedia.

Mám spoločnosť.
Ponúkam kvalitné služby za skvelú cenu.
Zákazníka si vážim ako svoju matku.

Som tvorivý.
Maľujem a fotografujem.
Najradšej mám decentné, nežné akty.

Som zručný.
Vlastnými rukami postavím skriňu.
Alebo stôl.

Páli mi to.
Programovať viem aj so zavretými očami.
Vo svojom obore som špička.

Našli ste sa?
Chcete, aby o vás vedel svet?
Výborne. Toto tu je
PLOCHA PRE VAŠU REKLAMU

(a ja na vás bezbožne zarobím...)

Na vedomosť sa dáva
občanom Moravy a Sliezka
domovy svoje opustiť
všetci musia dneska.

Pobaľte si svoje krámy
deti vezmite si s vami.
Utekajte smerom Západ
Slováci majú veľký nápad.

Po dobití Maďarska, Švajčiarska a Rakúska
ďalšie krajiny zakázala dobiť
Európska únia.
Tak čo máme robiť.
Vraj „Tri krát a dosť!“
Pche.

Príkazom je potrebné sa podriadiť.
(aspoň kým nemáme jadrové zbrane)
Ludí krajín dobitých je treba
k poslušnosti zoradiť.
(potom rakety pustíme na ne)

Kým nebudú dobité krajiny ostatné
nejaký čas to takto hold zostane.
Avšak my sa chceme v lete kúpať!

A preto:
VYBAGRUJTE MORAVU
SLOVENSKO CHCE MORE!

Někdy to prostě nejde.
Občas se nedá nic vymyslet.
Z času na čas je potřeba skrátka psát.

Ono se to vždy nejak vyřeší.
Jen by toho nemuselo být tak moc.
Tak síleně moc, všechno najednou.
... kdo to má vydržet? Bláznovství.
Všude.
Bláznovství.

Prý se to dá řešit i jinak.
Prý to človek nemusí trpět.
Prý se dá utéct...
Prý se da nebolet...

Skočit? Otrávit? Oběsit? Podřezat? Zastřelit? Utopit?

Možností je spusta.
Stejně všechno jednou skončí.
Tak proč čekat.
Vskutku dobrá rada od špatného rádce.

A tak, drazí a milí, přisel tenhle svět
o človeka, který veřil,
že nebude nikomu chybět...

Kráčal som dolu Václavským náměstím.
Bolo krásne a voňavo. Praha je úžasná, každý rok sem chodím na dovolenku.
Len tak, osamote. Tráviť čas sám so sebou je dôležité.

Rád chodievam k jednej veštici na Staromáku. Už je to taký zvyk, robím to roky.
Skôr pre zábavu. Moc tomu neverím.

Dnes bola akási zádumčivá.
„Jestli chcete pobaven být, první nabídku dnes musíte vzít!“
Tak dobre, pomyslel som si.

Kráčal som ďalej, bolo krásne.
Zrazu mi nejaký pán dačo mával pred očami.
Zložil som slúchadlá a počujem „Hlavně lěvne!“

Nabídka! Prijal som.

Teraz mám doma 20 hlavní do samopalu...
Fakt vtipné. :D

Ráno odniesť syna do škôlky, dcéru do školy.
Potom do práce, tváriť sa milo, nedať najavo únavu.
Doniesť deti domov.
Zavolať mamičke.

Nakúpiť, vyprať, poskladať prádlo.
Skontrolovať úlohy, nachovať, vykúpať, uložiť spať.
Aspoň toho mladšieho, staršia sa o seba postará.
Veľa práce na jedného človeka. Pfuf...
Ženský údel.

Večer si oddýchne. Manžel je na služobnej ceste.
Má to pod kontrolou. Je to náročnejšie, ako sa zdalo, ale zvládne to.

Konečne chvíľka pre seba...
... spoza dverí vykukne malá hlava.
„Mami, neviem zaspať, urobíš mi prosím kakavko?“
„S radosťou urobím. Ale nevolaj ma mami.“
„Ako ťa mám volať?“

„Tak, ako všetci. Jožo.“

Tahala ho za ruku, hloubš do lesa.
Bylo nádherné, jarní ráno.

Oskarovi se to tuze nelíbilo. Cítil něco... zvláštního.
„Světlanko, jak dlouho jěšte?...“
Světlana se otočila, usmála a dál ho tahala do lesa.

--------------------------------------------------------

Uplynulo nekolik hodin. Prudce zastavil.
„Mě se to přestává líbit, Světlanko! Tohle místo sice vypadá něžne a krásně, já z nej ale mám opravdu špatný pocit. Třeba támhle na mě mrk smrk!“
Světlana se usmála. „Věříš mi, drahý Oskárku?“
Zamyslel se. Byl zamilovaný.
„... veřím ti.“ šepl lehounce.

Kráčeli spolu dál. Les se za nimi postupně zavíral, víc a víc.
Veřit démonům prastarých lesů je totiž velká chyba.

„Utečiem. Uletím!“ presvišťalo mi hlavou.
Bože ako ma to tu nebaví.

Včera sme trénovali opeľovanie.
Sosáky von, nasať, namazať sa peľom, preletieť na iný kvet, opeliť...
Dookola, ako banda kreténov.

Aspoň ten peľ tu majú fakt bohovský. Mňam.
Inak je to neuveriteľné. Neznášam túto sprostú planétu.
Ja som vždy hovoril, že z opíc nemôže vzísť nič dobré!

Minulý týždeň na mňa mával nejaký malý retard sieťkou na motýle.
Tak som mu sprosto vynadal. Síce v našom jazyku, takže mi nerozumel...
Ale aspoň som si uľavil. Jeho ksicht bol na nezaplatenie.

Toto je najhorší kolonizačný projekt akého som sa kedy účastnil.

Janička byla zmatená.
Seděla na břehu rybníčku, kroutila hlavičkou, až jí copánky lítaly kolem.
„Kam zmizel???“ nechápala.

Mráček byl zmaten.
Seděl na dně rybníčku, kroutil hlavičkou, až mu kadeře pluly kolem.
„Co tady chce?!“ nechápal.

„Je potřeba zachovat paniku! Hlavne zachovejte paniku!“
„Říkáš to špatně, kapříku,“ napomenul ho Mráček. „Říká se, zachovejte klid.“
Kapřík odul žábry a uražene odplaval.

V tom dostal Mráček nápad. Stáhne si jí k sobě!
Jak řekl, tak i udělal. Popadl Janičku za nozičky a šup!
„... aaa!“ vyhrkla Janička a zmizela pod hladinou.

Mráček měl konečne novou rusalku.
Dostala krásné, sněhové šaty a nové jméno: Mlhumila.

Tak jsem se rozdělila.

Ono to tak totiž bylo napsáno v knížce.
V té, kterou mi dali, když jsem se zrodila.
Ona vlastně spadla z nebe...

Proč bych tomu měla věřit?
Nevím, jestli tomu věřím.
Dělám to, protože nic jiného neexistuje.
Pouze Čas, Prostor a Knížka.

Bylo tam napsáno Rozděl se.
A já se rozdělila...
Nebylo tam ještě něco?... Hum...
A jo, prý A panuj.
Ale čemu?... Tu je jenom Čas, Prostor a Knížka...

Tak jsem se rozdělila znovu.
Najednou smě byli čtyři.Tři se chytli za ruce.
Čtvrtá kolem toho začala panovat. Byla to sranda!

Budeme si říkat Vodík!

Jsem tu již přes 14 miliard let.
Ale nedávno jsem objevil cosi úžasného. Civilizaci.

Plul jsem si Vesmírem, obdivoval a kochal se, a najednou jsem spatřil malinkou tečku.
Plnou... bytostí. Koukl jsem blíž. Ne moc, jinak bych je zničil.

Světe div se, oni mě spatřili také!
Byť pouze... spíš tuší, že jsem.
Ale dělají vše možné, aby zjistili, kdo jsem.

Lidi blázniví, nechte toho. Kdyby jste věděli, co jsem, zešíleli by jste.
Třeba jednoho dne... Ne. Některá témata by se měla zakázat. Tečka.

Stejně mě tak fascinují. Chodím na ně občas mrknout.
Dokonce mi dali i jméno.
Temná hmota. Líbí!

Tak tohle ne. Tohle ne!

Urayn byl rozčílením žhavý.
Nerozin nechápavě kroutil hlavou.
"Tvoje první záhada vesmíru, bratře?"
Urayn souhlasně kývl. "Jsme přeci bohové, Nerozine!"
"To jo, ale nejsme všemohoucí." pokrčil Nerozin rameny.

Když se Urayn uklidnil, spolu s Nerozinem a jejich sestrou Qvantou skusili problém znovu vyřešit. Ani po desáté to nevyšlo. Hvězda opět nefungovala.

"Ani bohovi." zabručel Nerozim. "Asi se zeptám rodičů..."
"Jen přes mojí božskou mrtvolu!" nazlobil se Urayn.
Qvanta si jich nevšímala. Kutila svojí vlastní prototyp hvězdy.

"Júú, mě to svítí!" zajásala Qvanta. "Chyběla vám, bratři milí, jaderná fúze."
"Boha jeho!" pleskli se oba po čele.

HAHAHAHAHAHAHA!!! HAAAAAAHAHAHAAA!!!!!
Ah jaj... JAAAAAJ cozeee NEROB TO STEKLI!!!

Nie, tam NIE! BOHA! STACI! POMOOOOC!
KOPNEM TA! Jaaaj, prepac, nechcel som tak silno...

... co Ti zaplatim? Jake chechtaky? Nic Ti nedam.
Zuza boha netahaj ma za vlasy! Nechaj ma uz!!!
MAMIIII!!!

***********************

Zuzana, preco Pavla stale steklis??
Aha, on si zacal? Neklam mi.
Mam ta plne zuby. Idem si ich teraz vycistit.

***********************

Zuzka, preco kazdeho steklis? Vies, ake je to neprijemne?
Aha, takze Tebe sa paci ako sa smeju... Preco ich nerozosmejes inak?
Napriklad im mozes napisat drabble.

***********************

HAHAHAHA!!! SKVELE!!! Zuzka, pises uzasne drabbles!

A tak sa Zuzka stala spisovatelkou drabbles.

Mademoiselle Dupuis seděla na břehu řeky. Zamyšleně koukala do vody.

"Ahoj Maru!" ozvalo se za jejími zády.
"Mademoiselle Dupuis," zvedla se Marie a objala svého nejmilejšího přítele Michala.
"Áh, omlouvám se, mademoiselle," Michal se uklonil a naznačil políbení ruky.

Byli si hodně blízcí. I když Marie byla... zvláštní. Byla okouzlující.
Ale byla taky... idiot.
Michal tohle označení nestrpěl. Jednou se kvůli Marii i popral.
Nicméně, Marii to vystihovalo dokonale - okouzlující idiot.

Málo lidí mělo pro ní pochopení.
Jí to ale nevadilo. Měla Michala. Byla šťastná.

Seděli spolu na břehu řeky. Mademoiselle Dupuis vyprávěla příběhy.
Michal se usmíval. Bylo jim hezky.

Strach ovládl moje tělo.
Vidím ho. Vždy, když pohlédnu do zrcadla.
Sedí v mých očích. Kouká. Čeká. Trpělivě.

Již téměř 30 let. Nechť udělám cokoliv.
Zvíře, které nechce odejít.

Spoutal jsem ho. Dávno. Mnoha těžkými řetězy.
Však život chtěl, abych ho postupně přijímal.
Zůstal řetěz poslední, ten nejtěžší.
S ním i největší strach.

Občas v snech shledám ho.
Volného a bez strachu. Bez řetězu.
Tak moc mě to baví. Byl bych tak zvědav...

Zvíře nenabízí. Nepokouší. Ani nemukne.
Pouze hledí z mých očí. Trpělivě čeká.
Jako by už dávno vědělo...

Možná nadešel čas se plně přijmout.
Zkusím to.
Řetěz padá...

Xanris se rozhlédla kolem sebe. Zaražená koukala na okolní planety.
Netušila, kde je.

„Něco musí být s warpem,“ zabručela. „Tohle nemůže být Mezi šesti očima.“
Klepla do konzole svého průzkumného letounu pár příkazů a do logu podala hlášení.
Spojení s Antarií však nebylo možné navázat. Příjemce nebyl nalezen...

Stratila jsem se – prolétlo Xanris hlavou. Panika.
Dýchej, holka. To se vysvětlí.

Hledala dva dny. Odpověď ji k smrti vyděsila.
Palubní počítač udělal chybu, a warpnul jí přímo skrz Černou díru.
Byla asi 20 miliard let v budoucnosti.

Hvězdné seskupení Mezi šesti očima bylo dávno mrtvé.
Stejně jako planeta Antarie. Zbyla sama.