DMD Bonus č. 4 pro 14. 4. 2019.

Krajánkům, poutníkům nebo bardům a vůbec všemu putujícími lidu je ouvej, když se nemá kde schovat před slotou a nečasem.
Ani naši dva mládenci na tom nebyli jinak. Tehdy se k sobě tiskli pod chatrným přístřeškem, zatímco déšť či sníh jim pronikal za límec, a utěšovali se představami o krásném teplém domě, s hudebním pokojem a útulnou ložnicí.

Teď v podobném obydlí, na knížecím hradě, nedobrovolně přebývali, ale s chutí by ho vyměnili za jakýkoli vzdušný zámek, který si vysnili, jen aby byli zase svými pány. Ale jak chcete utéct, když v patách máte nejen stráž, ale i sledovací kouzlo?

Ianto kreslil prstem na Jackově holé hrudi malé kroužky, v očích smutek. Jack zíral na strop potemnělé ložnice a pravou rukou, na které měl Ianto položenou hlavu, druhého muže objímal.
„Jacku?“ zašeptal Ianto.
„Hm?“ zamručel Jack.
„Jak to vidíš s námi dvěma? Jako budoucnost,“ vyhrkl mladík nervózně.
„Ianto, já…“ nevěděl Harkness nahonem, co má vlastně říct.
„Jacku, miluju tě.“

Kapitán zíral na prázdnou láhev.
Nikdy mu to neřekl nazpět. Choval se k němu tak povýšeně.
A teď by přitom cokoli vyměnil za to, aby mu mohl říct, že ho miluje.
Dal by cokoli za to, aby mohli být spolu. Navždy.

She looked up, tears running down her face stricken with disbelief and fear. She struggled feebly against the restraints.
"Why? Why are you doing this? And why me? I thought you were my friend!"
He chuckled while sharpening the knife.
"I suppose you're expecting to hear some sob story about childhood abuse, a pedo uncle or something like that. Or maybe that I've always loved you, but I knew you would never see me as more as a friend, and this is the only way that we'll always be together."
He chuckled again.
"The truth is, I just like killing."

Půjčit si v pěti lidech auto se jevilo jako skvělý nápad.

Poloostrov Baja California jsme sedmimístným bourákem projeli tam a zpět, kamarádka horalka je zkušená řidička. Otestovali jsme, co všechno takový ne úplně terénní stroj dokáže. Místa bylo dost, cena příznivá, pohoda.

Druhé auto měl být džíp s náhonem na všechna čtyři, do hor kolem Měděné soutěsky vhodný. Místo něj jsme nafasovali pickup, takže jsme batohy vozili na korbě zabalené v pytlích na odpadky, aby se na prašných cestách nezničily. Horší byl nedostatek prostoru. Ponorková nemoc se na konci druhého týdne projevovala dost silně a stísněný prostor situaci rozhodně nevylepšoval…

"Podívej, co jsem dostal!" volal Petr a nesl přes rameno jakýsi obrovský balík. "Vyřazenou oponu z divadla. Poctivý bavlněný samet. A je toho spousta," smál se a shodil balík na zem tréninkové místnosti.
"Počkej, ty z toho chceš udělat ten renesanční kostým?"
Kývnutí.
"Ale to musíme mít nejdřív střih. Kde ho chceš vzít?"
"No jo. Napijeme se na to a něco vymyslíme."
Václav otevřel skříň a vzal lahev vína.
.
.
.
O notnou chvíli později se pod stolkem válely 3 lahve Sklepmistra a dva přátelé stále zírali na oponu rozloženou na podlaze.

"Víš, co? Lehni si, já tě obstřihnu!"

A bylo vykonáno.

Zatajil se mi dech, když jsem z okýnka raketoplánu konečně uviděl cíl naší cesty. Majestátní Vzdušný zámek hladce proplouval atmosférou Jupitera, jeden z nejúžasnějších technických zázraků pětadvacátého století.
Takto ze vzdálenosti desítek kilometrů vypadal jako obyčejná vzducholoď z doby úsvitu aeronatiky, ale to byla jen hra s perspektivou, protože ve vodíkové atmosféře Jupiteru ho nešlo s ničím porovnat. Ve skutečnosti to byl obrovský stroj schopný pojmout desítky tisíc turistů i personálu.
Přesto hladce a elegantně klouzal po hustém vodíku, symbol okázalého luxusu, pohodlí, zážitkové gastronomie a divukrásných pohledů na okolní svět. Moderní ekvivalent starodávné výletní lodi.
Místo mé zasloužené dovolené.

Sliby se mají plnit. Pomyslela si.
Proč jsi mi jen tehdy dal ten slib? Povzdechla si a začala vzpomínat.
Na slib stvořený mezi dvěma dětmi. Na slib, který oba složili, když jim bylo jen pět let. Na slib a na vzájemnou přísahu.
„Anne, až budeme staří a velcí, tak se vezmeme a budeme navždy spolu! Já přísahám Anne, že tě nikdy neopustím.”
Též jsem tehdy přísahala, Same. Smutně si pomyslela Anne, při vzpomínce na jeho slova.
Nesplnila jsem ji, tak proč jsi ji musel splnit tak doslovně? Otázala se sama sebe a přiložila ruku na srdce, které dřív bylo jeho.

Tlouštíka se svázanýma rukama nikdo na lodi nepovažoval za hrozbu, nehlídali ho. Porozhlédne se.
V zadní místnosti sedělo několik únosců.
„Nemůžu uvěřit, že to čte myšlenky.“
Jeho vynález? Tady?
Nebral ho s sebou. V kapse stále cítil drobný úlomek artefaktu, ale vynález nechal v laboratoři…
„Padejte makat,“ rozháněl je kapitán. „Vaše myšlenky to číst nebude. Od toho tu máme jeho.“
Já vám s tím moc nepomůžu, pomyslel si zatrpkle, než škvírou ve dveřích nahlédl dovnitř, aby zkontroloval stav svého vynálezu.
Všichni na příkaz odešli; u stolu už seděla jen jediná osoba: spoutaný Tomo Raiuken.
Pořád byli spolu. Obětoval se zbytečně.

„Řekni vlkům, že jsem doma. A mám tu pár kousků, které by je mohly zajímat.“ řekla a vypustila poštovního havrana oknem. Při nejlepší vůli se do těch puberťáků nemohla zakousnout. Holky byly samá dieta, žádný kloudný materiál a těch šminek a barvy na vlasech, až měla strach, že jí z toho pec vyletí do povětří. Kluci se vykrmit dali, to zase jo, ale bohužel už byli příliš ochlupení a houževnatí a jí za ty roky moc zubů nezbývalo. A rozhodně nehodlala riskovat, že se připraví i o ty poslední. Vyměnit tak pár mládežníků za tučné batole, to by bylo něco!

Prej že budeš králem nebo čarodějem, nebo co...

Mno a tak čím že jsem? No to je toho, tak jsem si to slovo nezapamatoval. Superrychlost a lítání je cool, jenže ten debilní kostým nejde sundat! A pomalu se plní...

Žízeň mám jako normální člověk, hlad mám jako člověk, jenže s tímhle kostýmem to fakt nejde vyřešit! Už jsem nejenom vopruzenej až po začátek žeber!

Jestli tohle měl bejt ten kauf, že se stanu králem "sedmi bratrů a sester", tak to jim teda fakt nepřeju.

Radši než si najít řešit nějaký společníky, tak to raděj zhebnu...

Jak to bylo? Sezam? Fuck!

Adam se probudí.
V uších mu doznívá zvuk trubek. První, druhá, třetí, pak ostré světlo a strašlivý rachot, až se v ústech objeví pramínek krve a zhořkne na jazyku. Vymotá se z přikrývek, otevře okno a vykřikne do noci: „Zůstaňte, kde jste, hvězdy!”
A ony se zastaví a konečně nastane apokalypsa.
Adam se probudí.
Myslel si, že už je z toho venku, ale v literatuře teď probírají Bibli a nedělá mu to dobře. Naštěstí už je opravdu jen člověk, omluva „Nemohl jsem splnit domácí úkol, Bible mě pálí do rukou a krvácí mi z ní oči,“ by nepůsobila příliš dobře.

Bývali jsme jedno tělo, jedna duše. Myslel jsem, že navěky. Okolnosti se postavily proti nám. Odtrhly mě od tebe, vykázaly do patřičné vzdálenosti. Zbyl mi jen pohled, vzpomínky.
Dívám se na tebe, ale nemohu se tě dotknout. Udržujeme odstup. Každý jdeme vlastní cestou, ale nedokážeme se od toho druhého zcela odtrhnout.
Možná bychom se mohli znovu sblížit, vrátit se k sobě. Jenže je tak těžké udělat první krok. Některé lásky se nikdy nenaplní.
A někdy přijde dobrý konec. Potřebujeme jen postrčit. Ta kometa, co proletěla kolem, mě vychýlila z dráhy. Drahá Země, tvůj Měsíc spěchá k tobě na kolizním kurzu.

"Co oslava, Tadeáši?" vyzvídá Jimram.
"Člověče, dopadl jsem jak čučkař! Věnoval jsem Timee tyhlety šaty," ukazuje příslušnou stránku katalogu, "a poslala mě s nimi... Prostě zpátky do e-shopu."
"To se mně nestane, tohle žádný shop ve Scholastičině velikosti nenabízí," uculuje se Lev.
"Sis, vole, myslel," poučuje Jimram Tadeáše, "že zaboduješ? Naše ženský jsou úplně jiný nátury než tyhle modelky a celebrity! Nebo by tě rajcovalo, kdyby všem okolním chlapům zírajícím na tvou ženu vypadávaly oči z důlků? To už hraničí s deviací!"
"Co??!!" vyskakuje Tadeáš ze židle.
"Dost, chlapi!" zasahuje Lev, "některá témata si preventivně zakažme, nebo se tu pobijeme."

Barbara sledovala Briana, který vypadal, jako by se nejradši utopil ve svém korbelu piva.

„Nemáš šanci bez magické pomoci,“ řekl Howell a vyžahnul pohár. „Můžu ti pomoct - za odpovídající finanční náhradu, samozřejmě.“

„Co tím myslíš - nemám šanci?“ ohradila se Barbara. „Sama jsem si ho vyvěštila z run.“

„Můj vysoký temný cizinec,“ dokončila zasněně.

„Cizinec?“ zeptal se barman, který Howellovi naléval jednu brandy za druhou. „Vždyť je to alespoň rok, co se tu magicky objevil.“

„Howelle!“ Herman okřikl čaroděje, který si brandy nastavoval vínem. „Žádné vlastní nápoje.“

„Představ si Hermane, víno v krabici,“ poplácal Howell pětilitr Sklepmistra. „To je teprve magie.“

Studené stěny jeskyně připomínaly sklepení a modročerné šupinaté tělo stínící vchod bylo tělem žalářníkovým. Zdálo se, že drak spí; jedno jeho oko ale svítilo oranžově do tmy, pozorné a bdělé.
Nespouštělo pohled z Hopewella.
Ten ho sledoval zprvu vystrašeně, později rozčarovaně.
"Držíš si mě tu k večeři?"
Nic.
Hopewell naznačil pantomimicky jedení a ukázal na draka. Bez reakce. Kapitán si povzdechl.
"Mimochodem, jmenuju se Hopewell." Poklepal si na hruď. "Hopewell."
Oko se přivřelo; zdálo se, že drak přemýšlí. Už už chtěl kapitán vzdát své snahy, když jeskyní zazněl sytý, nakřáplý a přesto bezesporu ženský hlas.
"Kwimbe," představila se dračice tiše.