12. Cesty k sobě

„To mi tedy pověz, jak ta sova věděla, že už za tebou nemusí letět do Španělska. Tohle ti přinesla dnes ráno, chvíli předtím, než jsi dorazila domů.“ Xenofilius Láskorád doléval čaj a pozoroval Lenku, jak otevírá a čte dopis, který položil na stůl k jejímu šálku.
„Poslouchej tati, to je moc milé:
Ahoj Lenko,
ráda bych tě pozvala na setkání Brumbálovy armády, tentokrát už jen tak pro radost. Dvacátého srpna v osmnáct hodin, hostinec u Prasečí hlavy v Prasinkách.
Těší se a srdečně zdraví Hermiona“.

Přišli úplně všichni. Všichni, kteří přežili. Popíjeli máslový ležák, vtipkovali, smáli se, hlasitě se překřikovali. Zdáli se být veselí, šťastní, měli spousty plánů, co budou dělat, kam pojedou studovat, popřípadě, tak jako Lenka, jak si užijí poslední rok v Bradavicích. Bylo na nich vidět, jak se jejich smutek ze všech válečných ztrát ztěžka a pomalu, ale přece jen mění v nostalgické vzpomínky.
Až na jednu výjimku.
George Weasley. Na setkání přišel, ale seděl stranou, s prázdným pohledem. Jako kdyby to ani nebyl on. Jako by napůl zemřel s Fredem. Lence připadalo, že se podivně zmenšil a zešedl. Zářivě zrzavé vlasy na něm působily jaksi nepatřičně. Jako na křiklavě kolorované černobílé fotografii.
Zatoužila něco udělat. Znovu George rozsvítit. Mohla by třeba namalovat Fredův magický portrét. Jenže jak? Kde vzít něco, co obsahuje část jeho duše, jeho kouzelné podstaty? Nejlépe vzpomínky, nebo aspoň vlasy. Bez nich by se dal uvařit jen obyčejný lektvar, kterým se oživují zátiší, krajinky, anonymní lidé. Fred by nebyl Fred.
Pohled na George Lenku bolel. Vybavila si slovní přestřelky bratrů a navzájem dokončované věty. Byli tak propojení, až to občas vypadalo, že jsou jedna duše ve dvou tělech. A přitom je, na rozdíl od ostatních spolužáků, vždycky dokázala od sebe rozeznat. Nebyli stejní, i když patřili nerozlučně k sobě. Bylo to v drobných detailech. Jako levá a pravá strana obličeje. S malováním určitě problém mít nebude. Ale co potom?
Najednou jí svitlo! Co že jim to na kurzu říkali o dvou výjimkách? Jednou z nich jsou slavné portréty bývalých bradavických ředitelů, které vytváří sama magie hradu. A ta druhá… To je ono! Existuje jedno složité zaklínadlo, které se bude muset George naučit. Pak dokáže spolu s ní dokončený bratrův portrét oživit i bez speciální varianty lektvaru. Propojená magie blíženců mu to umožní.