Cthulhíkovská koleda

Vlní se hebce v lesní tůni,
šupiny sčítá novoluní.
V meandrech hladí zimostráz,
pak zuby znovu zkouší hráz.

Rozvírá žábry do věčnosti,
ve tmě všech tem zná staré kosti.
Člověčí ryba, rybí člověk snad.
Jeskyní se vine jako obří had.

Hluboko vskrytu víry rozechvívá
bytost bez očí, leč stále živá.
Ozvěna se ztrácí, mizí stíny,
přesto vždy najde tělo obětiny.

Na dně studny mezi střepy
stvoly řas si hnízdo lepí.
Možná žena, co tam žije,
o půlnocích češe si je.

Za víčky dál z očí stéká
nevědomá prudká řeka.
K čemu háčky, k čemu sítě?
Tichá voda najde si tě.