38. Porozumění

Po pokusu otrávit Lycvu se Talzid stáhnul. Kněz Arzhel jako by se vypařil a u dvora zavládl až podezřelý klid. Fanred věděl, že by si s tím měl dělat starosti, jenže na dveře klepalo léto, Lycva každým dnem sílila, a on chtěl urvat, co mohl, než dojde na nevyhnutelnou katastrofu.
„Vážně se mnou Briwal nebude mluvit?“ zeptala se už alespoň posté.
Ležela na rozložené přikrývce pod odkvétajícími švestkami a na její tváři se střídaly plošky světla a stínu. Oči měla zavřené a jednou rukou nepřítomně hladila jeho stehno. Fanred seděl, opíral se o jednu ruku a druhou ji vískal ve vlasech
„Až do Tribunálu pozastavil veškerá jednání. Nechce vířit vodu.“
„To je ale škoda,“ zavrněla a protáhla se, aniž by otevřela oči. „Takže nemám dalších sedm dní nic na práci?“
„Vzhledem k tomu, že Laiva jsi uzdravila už úplně, tak tvým jediným úkolem je odpočívat.“ Utrhl stéblo trávy a polechtal ji na tváři. „Pořád se mi zdáš bledá.“
Naslepo hmátla po trávě, ale minula. „Nech toho.“
Vrzla branka a do Švestkového sadu vstoupila Nevaia. Fanred ji pozdravil, ona odpověděla zvednutím ruky a pokračovala za Mailou. Když se znovu sklonil k Lycvě, viděl, že otevřela oči a upírala je na královninu vzdalující se postavu.
„Nevaia je výjimečná žena,“ prohlásila.
„To je,“ přisvědčil Fanred.
„A krásná.“
Přimhouřil oči. Jeho válečnické instinkty větřily past.
„Kam tím míříš?“
„Nikam.“ Lycva se tvářila jako nevinnost sama. „Jenom že k sobě máte blízko a ji by sis rozhodně vzít mohl…“
Na okamžik ho napadla bláznivá myšlenka. Nevaia netoužila po manželovi a jemu a Lycvě zřejmě přála. Kdyby si ji vzal, pak by Lycva zůstala jedinou skutečně jeho ženou. Hned ale tenhle nápad zavrhnul. Takový propletenec by nikomu nepřinesl nic dobrého.
„Vždycky si jí budu vážit. V jednodušším světě bychom si možná padli do náruče, jen co bych vkročil do Anlonny, a už bychom sdíleli domácnost, ale v takové světě nežijeme. Tady jsme s bídou dokázali zachránit své přátelství. Pro Matčinu ruku, vždyť jsem s ní skoro deset let pořádně nemluvil!“
„Proč?“
„Cože?“
„Proč to takhle dopadlo? Nevaia mi vyprávěla, jak jsi najednou bez rozloučení zmizel, ale sama nezná důvod.“
Povzdechl si a vytáhl z jejích vlasů, rozhozených po dece, jeden tenký copánek. „Jednou jí to budu muset vysvětlit. Předpokládám, že ti řekla o tom polibku a že nás při tom viděli?“
Lycva přikývla.
„Ten večer si mě král nechal zavolat. Přišli pro mě dva Supi a už z toho jsem pochopil, že se nejedná o pozvání na sklenku vína. Ne že by se ke mně chovali hrubě, ale zároveň nebyl dobrý nápad otálet. Král… se cítil uražený, že jsem ho o svém dvoření nezpravil. Dal mi jasně najevo, kde je moje místo v královské hierarchii, zakázal mi se s Nevaiou dál stýkat a poslal mě do pevnosti daleko na východě, abych pochopil, jak se trestá samostatnost.“
„To jsi neměl jinou možnost, než poslechnout?“
Škoda, že jsem si ní nezůstal ve Slienně, kde mají takovou volbu, pomyslel si. Nahlas řekl jen: „Ne potom, co pohrozil, že by si duchové mohli jako oběť vyžádat moji sestřičku.“
„Mailu? Ale ona taky byla jeho krev.“
„Děvče, a ani ne potomek v přímé linii. Pokud by to znamenalo, že nebudu dělat potíže, stálo by mu za to ji obětovat. Doslova. Dalších osm let jsem trnul, co se stane, kdykoliv jsem si nějaký rozkaz ohnul nebo vyložil po svém. Pokaždé, když jsem otvíral dopisy z domova, na mě div nešly mrákoty, jak jsem se bál, co tam najdu.“
Lycva mu stiskla ruku. „A Maile ani Nevaie jsi nikdy nic neřekl.“
„Nevaia tuší. Rozhodně jsem nebyl jediný, na koho tuhle taktiku král použil, takže možná nezná podrobnosti, ale chápe, proč jsem zmizel. Někdy, až bude vhodná chvíle, jí povím i ten zbytek. Maila by se jen cítila provinile, jako by za něco mohla. Ta se tím trápit nemusí.“
Lycva se vyškrábala do sedu, vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho. „Nikdy nepochopím, jak v takovém hadím hnízdě mohli vyrůst lidé jako ty a Briwal.“
„Já strávil dost velkou část dětství na otcových panstvích na pláních a když Briwal upřednostnil knihy před zbraněmi, tak krále přestal zajímat.“
„Jednou bych se na ty tvoje pláně ráda podívala.“
Ta myšlenka ho naplnila až dětinskou radostí. Přitáhl si ji na klín a pevně ji objal. „To tě ale budeme muset naučit jezdit. Bez koně nejsou pláně nic.“
Lišácky se usmála, ale než stačila odpověděl, dolehly k nim zvýšené hlasy. Nesly se od domku Ai Ciligh a v jednom z mluvčích oba poznali Laiva. Fanred si dlouze povzdechl a opřel se čelem o Lycvino čelo.
„Vůbec jsi mu neměla zpívat. Dokud ho bolel celý člověk, choval se skoro krotce.“
„Laivo v sobě má něco z Lidu cesty. Mezi čtyřmi stěnami se mu bouří krev.“
„Já mu dám bouření,“ zamumlal Fanred a vzápětí se usmál, jak ho něco napadlo. „Doběhni tam a přiveď ho sem, na můj rozkaz. Já si něco rychle zařídím.“
Vstal, vytáhl Lycvu na nohy a hvízdnul na strážného, který hlídkoval u branky do sadu.

*

O chvíli později stáli na nejvolnějším prostranství sadu. Laivo, ruce stále svázané, se mračil, Lycva se zvědavě rozhlížela a strážní měli ruce na jílcích mečů. Všichni čekali mlčky, dokud muž od branky nedonesl podlouhlý balík a nesložil ho Fanredovi k nohám. Fanred mu poděkoval, a i když si uvědomoval, že se chová dětinsky, udržel vážnou tvář.
„Co mám s tebou dělat?“ obrátil se k Laivovi. „Do tribunálu tě nemůžu pustit, ale bojím se, že do té doby zabiješ své strážné nebo oni tebe.“
Laivo si pochybovačně odfrknul.
„Máš ale štěstí. Víš, že jsem se nedávno zotavil z vážného zranění, ale ještě jsem plně nenabral všechny síly. A s tím mi můžeš pomoct právě ty,“ kopnul do balíku, ze kterého se vykutálely dva cvičné meče.
Laivovi se rozzářily oči. Lycva se rozesmála.
„Pane, to přece nejde!“ vyhrknul jeden ze strážných.
„Laivo má moji plnou důvěru, že nikam neuteče a záměrně mi neublíží. A kdybych se pletl, pak jste tu vy. Lycvo, rozvážeš ho?“
Shýbl se pro meče a jílec v dlani mu dodal jistotu. Každý sval v těle už se nedočkavě napínal, jak se těšil na pohyb, dokonce i jeho smysly jako by začaly všechno vnímat ostřeji. Druhou zbraň hodil Laivovi, který ji obratně chytil.
„Nečekej milost, veliteli,“ zavrčel Laivo.
„Čekám výzvu,“ odvětil Fanred.
Očekávání se naplnilo. Dobře věděl, co Laivo dokáže, ale teď poprvé stál proti němu, a byl vděčný, že je to jen ve cvičném souboji. Rychlý jako úhoř, silný jako medvěd, ale žádný pohyb nedělal náhodně, za každým úderem se skrýval úmysl, za sebenepatrnější chybu Fanred zaplatil novou modřinou. Zároveň se nemohl zbavit vzteku nad vlastní pomalostí a slabostí. I kdyby se nesrovnával s Laivem, ale jen sám se sebou, pohyboval se jako pouhý stín válečníka, kterým býval. O to víc se ale pyšnil každým zásahem, který se mu podařil.
Svět se smrsknul jen na jejich tanec, celá budoucnost se omezila na několik příštích výpadů, a všechny problémy se zjednodušily na postavení nohou, dráhu, kterou čepel protínala vzduch, a pevnost krytu. Ale i tyhle jednoduché prvky mohly být poskládané do něčeho, co připomínalo umělecké dílo – v ochutnávku toho, čím se Laivo opíjel.
Z obou tekl pot a na jednom nebo dvou místech i krev, ztěžka oddechovali, ale na rtech jim hrál úsměv. Z horečky je vytrhnul až Lycvin hlas, doprovázený zatleskáním.
„To stačí, oba jste sotva zahojení, nesmíte to přehánět.“
V Laivových jantarových očích plál oheň a nespouštěl je z Fanreda. „Nepleť se do toho,“ zavrčel přes rameno.
Lycva ale necouvla. „Polož ten meč,“ okřikla ho.
„Nebo?“
„Nebo zítra Fanredovi zakážu, aby tenhle souboj zopakoval. On mě poslechne,“ založila si ruce v bok.
Laivovi poklesla brada, spustil meč a nevěřícně se otočil k drobné dívce, která se na něj dívala jako matka na zlobivé dítě. Těkal pohledem z Fanreda na Lycvu, chvíli neschopný slova. Nakonec jen místo odpovědi nechal čepel spadnout na zem a nastavil strážným zápěstí. Fanred se toho ujal sám, přece jen si chtěl zajistit, že uzel půjde snadno rozvázat.
„Zítra?“ zeptal se Laivo téměř prosebným tónem.
„Zítra,“ ujistil ho Fanred.